Do roka a do dne se naše IndieFilm delegace – tentokrát čtyřčlenná – zase sešla na Letní filmové škole. Tento rok jsme se z festivalu vraceli s bolavými zadky, zvýšeným cholesterolem z nadměrné konzumace langošů a vzhledem k horku je menší zázrak, že si nikdo z nás z festivalu neodvezl popáleniny alespoň druhého stupně. Přesto lidský duch kráčí kupředu, a nejenže jsme se vrátili naživu, ale i s několika články o tomto festivalu. Jedním z nich je tato kompilace textů, která není ani koherentní, ani ucelená, avšak je alespoň pravdivá (většinu času).
Uváděj správně (Agáta Trlidová)
Ve Varech jsem nikdy nebyla, ale doneslo se mi, že většina úvodů působí dojmem dobře vyžehleného bílého ubrusu. Je velmi funkční v tom, o co se snaží (což ovšem není mnoho), a host u nedělního oběda do dvaceti minut po dopití kávy zapomene na jeho existenci. S úvody na LFŠ mám daleko bohatší zkušenosti a z nijakosti je většinu času vinit nelze. Tento sentiment se zřejmě rozšířil i mezi širší okruh návštěvnictva, z jehož hlubin jsem v mnohačetných frontách zaslechla hodnocení konkrétních dramaturgů slovy jako „Toho Polanského uvádí takovej roztomilej děda!“ či „Ten Francouz prý zásadně spoiluje.“ Nebyla bych studentem filmových věd, kdyby ve mně podobné zážitky nevyvolaly potřebu zamyslet se nad tím, jak vlastně vypadá dobrý úvod k filmovému promítání a jak jeho kvality a selhání reflektuje širší veřejnost.
Z davu nejčastěji slýchám výtky o příliš dlouhých úvodech nebo o spoilerech a zbytek obecného dojmu zpravidla tvoří charisma mluvčího. V laické reflexi ovšem podle mého často chybí to vůbec nejdůležitější kritérium – to, jak úvod ovlivnil výsledný divácký zážitek. Osobně nejsem fanoušek přehnané glorifikace konkrétních tvůrců, zvláště když jsou tito tvůrci odsouzení zločinci (pro podrobnosti pozorně sledujte indiefilm.cz). Zároveň si myslím, že bychom měli konečně zavrhnout slepé odříkávání informací, které nemají ve struktuře úvodů žádnou zjevnou funkci. Moje letošní oblíbené úvody se neomezovaly na otrocké odvyprávění kontextu vzniku filmu, ale jemně nasměrovaly diváctvo k všímavosti. Inspirovaly dívat se na film jinýma očima, a to pokud možno nepříliš návodným nebo dogmatickým způsobem. V tom stojí příkladem například Valerio Coladonato, jehož úvod k Červené pustině Michelangela Antonioniho využil historický kontext nástupu barevného filmu v Itálii k tomu, aby motivoval diváctvo zaměřit se právě na to, jakou roli barva ve filmu hraje. Již zmiňovaný dramaturg zároveň skvěle pochopil, jak úvod strukturovat když je simultánně překládán a, což je snad vůbec nejdůležitější, kdy přestat, aby předešel všudypřítomné divácké malátnosti.
Z letošní Filmovky si nejvíce ze všeho odnáším pocit, že se na její půdě odehrává nezadržitelná a občas bolestivá generační výměna. Ta mimojiné způsobuje, že se letošní úvody pohybují na širokém spektru informační obsáhlosti a vtipu, vážnosti a odlehčení, vášně a stručnosti. A přestože se pokrok v Hradišti odehrává rychleji než na jiných nejmenovaných festivalech, dramaturgové občas k překonaným trendům přece jen sklouznou. Jediné, co mi však v letošních úvodech opravdu chybělo, byla Iva Hejlíčková, které chci tímto popřát pevné zdraví a ještě mnoho přednesených úvodů, preferovaně v mojí přítomnosti.
Filmovka – stále stejná a přece jiná (Štěpán Vejdělek)
Jak se u mě stalo tradicí, vyrazil jsem během léta, podruhé s kmenovým autorstvem IndieFilmu, na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště. Opět jsme jeli Slováckým expresem. Znovu jsme trpěli skutečností, že je v době klimatické krize na jednom z nejteplejších míst v republice takové vedro. Rovněž jsem si letos dal za cíl vidět minimálně čtyři filmy denně a doufal, že vše stihnu. Skoro by se zdálo, že se budou opakovat víceméně totožné situace, které se odehrávají na každé Filmovce. Letošní ročník však měl několik momentů, které se poněkud vymykají z tradičního koloritu.
Prvním z nich byla při přebírání akreditací nutnost vyplnit ubytovací formulář, přestože se veškeré potřebné informace vyplňují již v akreditačním systému. Jelikož se pro mě jednalo o něco neznámého, při jeho předávání jsem se na členku štábu díval jako zmatený turista nechápající, z jakého důvodu má platit za pivo sto korun. Jak jsem později zjistil, ani členové štábu netušili, proč mají něco takového předávat.
Po zjištění, že kafkovská byrokracie zasáhla i Uherské Hradiště, nastalo v průběhu festivalu další překvapení. Na sekci němých filmů s živou hudbu se šlo poměrně snadno dostat! Pravda, kromě soboty. Dříve se jednalo přitom o sekci, kdy ani hodinové čekání ve frontě před kinem Hvězda v plném slunci nezaručovalo, že budete do sálu vpuštěni. I když mě napadlo několik důvodů, proč se tak stalo (např. obavy z hudebního doprovodu), žádný se mi nezdál dostatečný. Přitom se víceméně nic nezměnilo – Douglas opět pojímal své úvody k filmům jako zkrácenou přednášku na historii němého filmu, díky čemuž diváci mohli rovnou zapomenout, že stihnou navazující film z jiné sekce. Výběr filmů opět excelentní. Hudba zase atypická a někdy působící jako součást multimediální show.
Třetí šok přišel vzápětí po zjištění, že ceny občerstvení začínaly nepříjemně připomínat cenovky z Karlových Varů během filmového festivalu. Nebo i hůř – z centra Prahy. Sehnat smažené hranolky, aby jste se stihli najíst během přebíhání mezi filmy, pod sto korun jednoduše nešlo, byť alespoň langoše zůstaly cenově dostupné. I když stánky na Filmovce logicky zdražovaly každý rok, letos pro mě osobně nastal největší skok. Možná proto, že si čím dál více uvědomuju, jak moc jsem chudým studentem.
Další překvapení se objevilo u sekcí, na které se šlo v minulých ročnících celkem bez problémů dostat. Zájem o ně byl větší než v minulých letech. Konkrétně u „Známý neznámý“ se mi stalo, že jsem suvérénně přišel pár minut před začátkem projekce o Reduty, načež jsem zjistil, že je plno. Myslel jsem si, že se jedná o vtip. Nejednalo.
A poslední a určitě nejhorší moment nastal při úvodech k filmům Romana Polanského. Ale o tom se dočtete v dalších textech…
Přitom spousta tradičních prvků Filmovky zůstala zachována. Výborný (byť letos velmi kontroverzní) výběr filmů napříč sekcemi, příjemná atmosféra celého festivalu, půlnoční sekce, debaty do tří hodin do rána, cimbálovka – to vše bylo stále přítomno. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že se Filmovka proměnila. Asi jsem poznal, jak je zpíváno ve známém (a ne moc dobrém) šlágru, že „vše se mění“.
Nejlepší filmy viděné na LFŠ:
La Point Courte (1955)
Kanály (1956)
Červená pustina (1964)
Zabriskie Point (1970)
Připravte si kapesníky (1979)
Omámení a zmatení (1991)
Tři příhody z jedné projekce Kdyby tisíc klarinetů (Rudolf Jan Suchý)
Zatímco minulý rok jsem psal o obecných neduzích technické produkce Filmovky, tento rok bych rád popsal jedinou vinětu z LFŠ v podobě projekce Kdyby tisíc klarinetů. Ta proběhla v rámci sekce „Kdo jiný než… Ester Krumbachová,“ o které budu psát také přehledový článek. Ačkoliv samotný film mne příliš nezaujal a považuji ho za slabší z celé sekce, jak co do kvalit samotného filmu, tak z pohledu dramaturgie sekce, projekce samotná jako celek nabírala překvapivých, komplexních a nebál bych se říct skoro avantgardních tvarů.
Snímek Kdyby tisíc klarinetů by šel žánrově zařadit mezi muzikály a jak to u muzikálů bývá, tak se v něm hodně zpívá. Rozvolněná atmosféra letního kina, víno, které na Filmovce teče proudem, a šlágry z filmu, jenž se zapsaly do naší kulturní paměti, společně zvládly narušit hranici žitého a fikčního světa, a ke sboru na plátně se po chvíli přidali i diváci před plátnem. Během toho, co Matuška hrál na piáno a zpíval, že „jedině Tereza je tou jedinou příčinou“, diváci záhy odpověděli, že Waldemar „do větru zpívá píseň svou.“
Tento transmediální rozměr projekce nebyl však zdaleka limitován pouze na zpívající publikum. Část diváctva byla tímto zážitkem tak vtažena, že nahlas skandovala, fandila, či urážela vystupující herce, jakoby nebyli již dávno po smrti a stáli přímo před nimi. Na Matušku tak křičeli „Waldemare, rozjeď to,“ na Brodského postavu poťouchlého generála zase „jooooo, Bróďa, jooooo“ a na Karla Gotta zase zklamané a frustrované „neeee, zase on?!“
Vysloveně performativní rozměr měl konec projekce, kdy tři místní muži přišli před plátno a během romantické scény na publikum zakřičeli „Uherské Hradiště zdraví filmovku!“ na což navázali otočkou o 180° a vystrčením zadků směrem k publiku. Na což někdo (dle mé paměti z části publika, která nelibě snášela Gottovu přítomnost na plátně) promptně reagoval výzvou, aby mluvčí ukázal svůj penis. Vůdce tříčlenné skupiny uposlechl, na což někdo z davu zakřičel, že dotyčný má malé přirození. Velikost údu diskutovaného performera nejsem schopný příliš hodnotit, ale musím dát komentátorovi z davu aspoň částečně za pravdu, protože jsem zmíněný pyj sám ze čtvrté řady kina nebyl schopný mezi nohama dotyčného rozpoznat.
Tento zážitek se může zdát jako pouhá směs náhodných událostí, ale bystřejší oko studenta mediální teorie může nalézt paralely s ambicemi Alfreda Radoka, který chtěl v rámci své Laterny Magiky vtáhnout diváka do stroje a udělat z něj jeho součást. Ten k tomuto problému přistupoval daleko komplexněji, jenže neúspěšně. LFŠ se to povedlo s daleko větší lehkostí a grácií – pomocí projekce, vína a zpěvu.
Zaječí úmysly (Kryštof Šubr)
Na začátek uvádím, že si nejsem jistý, zda dokážu festival zhodnotit jako komplexní celek.V útrobách Uherského Hradiště jsem se totiž z osobních důvodů nacházel pouhé čtyři ze sedmi dnů. Bude se tedy jednat spíše o jakousi sbírku pocitů, názorů a trampot. Popřípadě i patálií, pokud na ně zbyde místo.
Nad letošním ročníkem Letní filmové školy se vznášel mrak kontroverze, jak kvůli uvedení Olympie od Leni Riefenstahl, tak kvůli celé retrospektivní sekci stále žijícího Romana Polanského. Tato sekce přirozeně vzbudila rozruch, kterému se věnovala i v jedna z debat. Osobně si myslím, že je důležité prezentovat i díla od autorů škodných společnosti, ale je otázka, zda se nemohlo počkat alespoň do doby, než dotyčný umře.
Za primární postih této sekce vnímám úmorné úvody frenetického francouzského filmovědce (který kromě knihy o Romanu Polanském napsal i knihu o Woodym Allenovi), jenž pravidelně přetahoval a v téměř půlhodinových úvodech radostně juchal nad režisérovou genialitou, zatímco kompletně ignoroval režisérovy činy a odmítal dodat hlubší kontext, který je u těchto filmů často důležitou součástí.
Kromě francouzské frašky byly však úvody nadstandardní, zejména bych chtěl vypíchnout úvod Šárky Jelínek Gmiterkové a Aleše Římana k filmu Kladivo na čarodějnice a představení půlnočního promítání Smrti v červeném Jaguáru ve 14:30 Jiřího Flígla Ten je na festivalu již takovou legendou, že obdržel výbušný potlesk ještě před tím, než vůbec začal mluvit. Obecně komunita a všudypřítomná přátelskost je jednou z hlavních předností festivalu. Spousta návštěvníků se na LFŠ již roky opakovaně vrací. Cestou na ubytování, vzdálené za hranicemi města, po neosvětlené stezce skrze les plný divoké a zuřící zvěře jsem ve dva různé dny potkal stejného zajíce. (Koukal mi přímo do očí a řekl mi přesné datum i detailní popis toho, jak zemřu.) Na žádném z promítání jsem ho ale neviděl, takže asi jen chodil popíjet na koncerty. Ubytování bylo jinak velmi pohodlné a dálniční nadchod o hluboké noci přímo vybízel k rozjímání.
Sekcí, kterou se budu v následujícím samostatném článku zabývat, bude, Známý neznámý, stejně jako loni. Ta se tentokrát věnovala nedávno zesnulému francouzského provokatérovi Bertrandu Blierovi a nabízela čtyři jeho filmy – Kdybych byl špion, Buzíci, Připravte si kapesníky a Příliš krásná. Jestli tohle čte někdo z pořadatelů, mám jediný požadavek. Věnujte příští rok sekci Abelu Ferrarovi a můj život je váš.
Je víceméně nemožné, a ve výsledku možná zbytečné, vybrat nejlepší film, který jsem na festivalu viděl. Připravte si kapesníky je perfektní absurdistická komedie, Muž ve stínu obsahuje životní výkon Pierce Brosnana a Rushmore, který jsem naposledy viděl před covidovou pandemií, mne minimálně třikrát rozplakal.
Příští ročník je v současné době příliš daleko, abych mohl s jistotou tvrdit, že se ho zúčastním. Jsem ale rád, že se můžeme pyšnit tímto festivalem a doufám, že se dočkáme aspoň dalších padesáti dvou ročníků.
Napsat komentář