Nolanova Odyssea překvapivě není příběhem o hrdinovi. Přestože vychází z jednoho z nejznámějších hrdinských eposů, sleduje především člověka, který musí znovu hledat, co znamená být hrdinou. Odysseus vstupuje do Nolanova filmu nejprve jako legenda. O jeho slávě vyprávějí zpěvy starých bardů i vzpomínky těch, kteří ho znali, zatímco na Ithace zůstává už několik let nezvěstný. Teprve postupně se za touto legendou začíná vynořovat člověk poznamenaný vlastními činy, ztrátami i selháním. Právě tato zkušenost proměňuje nejen Odyssea, ale i samotný význam hrdinství.
Ještě než se Odysseus (Matt Damon) objeví na plátně, jeho nepřítomnost ovlivňuje život na Ithace. Penelopé (Anne Hathaway) se synem Telemachem (Tom Holland) udržují království v nejistotě dlouhého čekání, zatímco Telemachos vyrůstá s otcem, kterého zná pouze z vyprávění. Domov se tak stává víc než cílem cesty – je místem, kam se lze vrátit teprve ve chvíli, kdy člověk znovu najde sám sebe.
Diův zákon vládne na zemi i na moři
Domov pro Odyssea představuje svět, v němž kdysi znal své místo i hodnoty, které určovaly jeho jednání. Trojská válka ho však proměnila. Zvítězil díky lsti a porušil tím řád. Jeho morálním kompasem se stává bohyně Athéna (Zendaya), která mu opakovaně připomíná, kým býval a kým se může znovu stát. Tento řád ve filmu zosobňuje především Diův zákon – posvátné pravidlo pohostinnosti, podle něhož je každý pocestný hostem, kterého je třeba přijmout jako člena rodiny. Odysseus i později během své cesty překračuje jeho hranice. Návrat domů se tak stává nejen cestou přes moře, ale především vnitřní poutí člověka, který musí znovu nalézt svou identitu a napravit vztah k řádu, jehož byl kdysi součástí.
Stejně jako Odysseus znovu skládá vlastní minulost, skládá si Telemachos obraz svého otce z vyprávění druhých. Nolan proto vypráví v několika časových rovinách, které se prolínají se současností na Ithace. Zatímco Telemachos putuje do Sparty za králem Meneláem a hledá odpovědi na otázku, kým jeho otec byl, samotný Odysseus se musí rozpomenout na vlastní činy i selhání. Přestože film nabízí velkolepé akční sekvence i politické intriky kolem Penelopina trůnu, jeho skutečné těžiště leží jinde. Zajímá ho především proměna muže, který se musí rozhodnout, zda je ještě schopen vrátit se domů nejen jako král, ale i jako člověk.
Nolanovu interpretaci Homérova eposu podtrhuje také práce s obrazem a zvukem. Monumentální krajinné celky připomínají na plátně IMAXu malířská plátna. Stejně jako romantičtí malíři pracuje Nolan s horizontem, který rozděluje obraz mezi lidské jednání a prostor kolem něj. V horním plánu se odehrává děj, zatímco spodní část obrazu tvoří země, struktury a proměnlivé barvy jednotlivých prostředí. Kompozice tak nevytváří pouze velkolepý pohled na krajinu, ale vtahuje diváka přímo do prostoru, jímž Odysseus prochází.
Společně s vizuální stránkou filmu je výrazná i zvuková složka Ludwiga Göranssona (Hříšníci, Oppenheimer, Tenet). IMAX technika posiluje pocit, že se divák ocitá uvnitř obrazu společně s Odysseem, přičemž každá krajina získává vlastní zvukovou identitu. Dunivé tóny připomínají kroky člověka, nad nímž bohové přestali držet ochrannou ruku. Ticho se ve filmu objevuje jen zřídka a namísto klidu přináší napětí. Nejvýrazněji působí na ostrově čarodějky Kirké (Samantha Morton), kde ticho na okamžik přerušuje neustálý pohyb Odysseovy cesty.
Stejně jako krajina, i ženské postavy v Nolanově Odyssee odrážejí různé podoby Odysseovy cesty. Kirké, Kalypso i Athéna fungují jako průvodkyně, které mu pomáhají konfrontovat vlastní chyby a znovu nalézt směr, zatímco Penelopé a Helena představují pevné body návratu a věrnosti. Jejich příběhy však zůstávají úzce spojené s hrdinou, kolem něhož je celý epos skládán. Nolan se od tradičního rozdělení rolí odchyluje jen částečně. Penelopé sice aktivně vzdoruje nápadníkům a odmítá předat trůn synovi či novému králi, její síla však stále vychází především z víry v návrat manžela, nikoli z vlastní politické autority.
Nolanova Odyssea nakonec není pouze příběhem návratu, ale také proměnou pohledu na to, co znamená být hrdinou.
Film ukazuje, jak válka poznamenává nejen svět kolem válečníků, ale především jejich vlastní nitro. Jde o hloubavé vyprávění o Odysseovi, jeho posádce a o tom, jaké příběhy si lidé uchovávají a předávají dál. Významnou roli přitom hraje orální tradice a zpěvy, které v minulosti nebyly pouze vyprávěním, ale také způsobem, jak uchovávat zprávy, paměť a zkušenost. Ačkoliv v Odyssee na začátku i na konci zazní stejný zpěv, došlo ke změně toho, komu je vyprávěn. Příběh může zůstat stejný, ale jeho význam se mění společně s člověkem, který ho prožívá. Důraz se přesouvá od slavných činů k odpovědnosti, schopnosti truchlit za padlé a přesto najít sílu pokračovat.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář