Nadcházející víkend, 24.-26. 7., se v kině Edison Filmhub uskuteční hororový festival Heatwave Horror! Členstvo naší redakce si připravilo doporučení, co si z rozmanitého programu festivalu nenechat ujít. Celý program festivalu najdete na stránkách kina.
Suspiria (1977, Dario Argento) – Anna Bureš
Suspiria z roku 1977 od italského režiséra Daria Argenta (Temnota, Děs v opeře) je kultovní horor, který se v roce 2018 dočkal nového zpracování v režii Lucy Guadagnina. Argentův film je výrazně ovlivněn italským stylem giallo, charakteristickým vytříbenou vizuální stylizací, detektivními motivy a expresivním násilím.
Mladá americká tanečnice Suzy (Jessica Harper) přijíždí do Freiburgu, aby nastoupila na prestižní baletní akademii. Škola však působí jako živý organismus skrývající temné tajemství. Zaměstnanci se chovají podivně, studentky beze stop mizí a Suzyin zdravotní stav se začíná rychle zhoršovat. Trpí slabostí i halucinacemi, které mohou souviset s jídlem podávaným v akademii.
Čím hlouběji Suzy proniká do nitra školy, tím více se její okolí vzdaluje běžné realitě. Znepokojivé události ji postupně přivádějí k odhalení tajemství, které akademii spojuje s Matkou vzdechů – jednou ze tří mocných sester vystupujících i v Argentoových dalších filmech Trojice smrti (1980) a Armáda démonů: Matka slz (2007).
Zatímco Guadagninova adaptace staví na tanci a choreografii, Argento pracuje především s expresivní vizuální stylizací, architekturou, hudbou a atmosférou. Balet zde funguje jako estetický motiv, jehož elegance ostře kontrastuje s brutálním násilím. Osobně mě Suspirie nejvíc oslovuje tím, jak odlišnými filmovými prostředky dokáže vyprávět stejný příběh jako její novější verze.
Sex a smrt v kempu Miasma (2026, Jane Schoenbrun) – Michal Bartoš
Podobně jako oba předchozí filmy autorstva Jane Schoenbrun (We’re All Going to the World’s Fair a Světlo v bedně), mísí i Sex a smrt v kempu Miasma žánrovou inspiraci se subjektivní fanouškovskou zkušeností. Oproti jiným meta-slasherům si ale Kemp Miasma nedrží ironizující odstup, naopak se noří do osobní zkušenosti a prožitku diváctva. Schoenbrun opět rozvíjí tezi o fikci, eskapismu a formování vlastní identity skrz diváctví.
Snímek si neustále pohrává s perspektivami, zejména režisérky/fanynky Kris (Hannah Einbinder) a herečky/final girl Billy (Gillian Anderson), a to z pozice divaček fiktivní Kemp Miasma franšízy i jejích spolutvůrkyň. Prostřednictvím stále doslovnějších metafor proplétá titulní témata sexuality a násilí, na které slashery nedají dopustit. Z pohledu (nejen) protagonistek rozebírá logické důsledky spojování násilí a sexu v mysli publika a otevírá otázky sexuality a identity, vlastní queer lidem i každému, kdo opakovaně sleduje ostré předměty penetrující spoře oděné blondýny.
Téma filmu navíc podtrhuje propustná hranice mezi fikcí a realitou. Snímek se z malovaných kulis přemísťuje na parkoviště benzinky a zpět. Vliv fikčního násilí i sexu na „realitu“ a vnímání diváctva se tak drží v popředí od úvodních minut.
Posedlost (2026, Curry Barker) – Ondřej Nykl
Posedlost začíná nevinně. Vypráví příběh mladíka jménem Bear, který pracuje v obchodě s hudebními nástroji a zoufale a nesměle miluje svoji kolegyni Nikki. S kamarádem nacvičuje, jak jí vyjádřit své city, ale kdykoli se mu naskytne příležitost, couvne. Romantický vztah s Nikki tak zůstává pouhým přáním. Ale i pouhá přání se někdy plní.
A přesně to se pomocí „žertovného” kouzelného proutku z ezo-obchodu stane i Bearovi. Splněný sen se ale rychle mění v noční můru. Nikki se totiž do Beara nejen zamiluje – začne jím být posedlá. A přestává být sama sebou. Po krátké idylické romanci začne postupně připomínat spíš kreaturu na pomezí malého dítěte a loutky v zajetí přehnaně úzkostlivé vazby. Právě jeji loutkovitost je klíčem k celému filmu. Díky ní se totiž v postavě Nikki snoubí jak děs jejích úzkostlivých výlevů, které se pohybují na škále od paniky přes vtíravé sebeponižování až po čistou creepiness, tak komično.
Nikki je někdy opravdu děsivá. Klasicky hororová. Nechybí lekačky. Někdy je ale hned vzápětí, ve stejné scéně, k smíchu. Někdy v její přítomnosti na plátně cítíme nefalšovanou trapnost, stejně jako všechny okolní postavy. Z těchto náhlých proměn je ale patrná především jedna věc – Nikky ztratila svou lidskost, ztratila elementární kontrolu nad svým životem. Je najednou jako by nemístné klást na ni břemeno odpovědnosti za její chování. A tak je nám jí někdy opravdu líto. V tomhle smyslu Nikky neztělesňuje prototyp vnějšího zla, které si je samo sebe vědomé a proto pro nás představuje hrozbu. Připomíná spíš neřízenou lidskou střelu, kterou sestrojil někdo jiný. Což je ještě umocněno tím, že se její vzhled nepojí s dalším tradičním zdrojem děsu – ošklivostí. Naopak, Nikki je krásná. A její krásu až zpětně hyzdí posedlost, která ji postihne.
To všechno obrací pozornost zpátky k Bearovi a jeho slabosti. Není žádný bad guy. Naopak, je jen nesmělý a v realitě stagnující, stojí na místě. Žije ve snech. Je ale otázkou, jestli mechanismus snu, jemuž i splněný sen zůstává věrný, může projít zkouškou skutečnosti. Jestli se vůbec dá jednoduše formulovat. Jestli idylku a noční můru nedělí jen velmi tenká hrana. A jak moc naše sny pokřivují realitu samotnou a lidi kolem nás. Míchání klasických hororových figur s fraškou a trapností, náhlé skoky z brutality do sweetness tak nejsou jen mělkou hrou nálad pro pobavení. Naopak dělají z Posedlosti komplexní snímek, který klade otázky a posouvá zaběhlá schémata, aniž by opouštěl své žánrové ukotvení, aniž by přestal děsit – a bavit.
Leviticus (2026, Adrian Chiarella) a Neutečeš (2014, David Robert Mitchell) – Tomáš Plocek
Dospívání může být pro queer lidi hororovou a traumatizující zkušeností i mimo filmové plátno. V prostředí konzervativní náboženské komunity to platí dvojnásob. Australský debut Leviticus je sice queer hororem, ale také příběhem o touze, netoleranci, náboženské perzekuci a hledání nezávislosti.
Když se teenager Naime přestěhuje s matkou do odlehlého australského městečka, rychle se sblíží s místním pohledným badboyem Ryanem. Mezi oběma mladými muži začne vznikat intimní pouto, které však přetrhne místní církevní komunita. Po podivném rituálu, ne nepodobnému exorcismu, začne oba ohrožovat tajemná bytost. Ta na sebe bere podobu toho, po kom člověk nejvíc touží.
Režisér Adrian Chiarella vychází z vlastních zkušeností a svědectví o praktikách konverzních terapií a vypráví příběh o tom, že strach, hrůza a následný pocit nebezpečí vycházejí z nás samotných. Přestože náboženský fanatismus a rituály vymítání představují dobře rozpoznatelnou hororovou ikonografii, Leviticus jich využívá k zobrazení hrůzy, kterou zažívají oběti konverzních terapií. Jejich okolí je totiž neustále utvrzuje v tom, že když se poddají přirozenosti a touze, může je to stát život.
Monstrum pronásledující nebohé teenagery je tak chytrou metaforou internalizované homofobie, jemuž dodává sílu především netolerantní okolí, posilující strach a sebenenávist a znemožňující queer jedincům přijmout se takový, jací jsou. Jak ve filmu prohlásí jedna z postav, „Strach potřebujeme. Je to prostředek přežití.“ Je ale prostředkem přežití pro protagonisty, nebo spíš pro rigidní instituce, jejichž moc spočívá v kontrole cizích tužeb a myšlenek?
Podobně neuchopitelnou, amorfní, i když zřetelně metaforickou entitou usilující o životy teenagerů, najdeme také ve filmu Neutečeš (It Follows). David Robert Mitchell v nezávislém hororu z roku 2014 vypráví o kletbě, kterou si protagonisté předávají prostřednictvím pohlavního styku. Následně pak musejí prchat před monstrem, které na sebe bere podobu jim známých lidí. Jediný způsob, jak se terče na zádech zbavit, je mít sex a předat smrtelnou štafetu dál.
Oba filmy pracují s motivem tělesnosti a chtíče, přičemž uspokojení a naplnění tužeb může být jak osvobozujícím, tak potenciálně život ohrožujícím aktem. Prostřednictvím hrozby, která na sebe bere podobu bližních, a nikoli počítačem generovaných monster, navozují oba snímky sugestivní pocit tísně a paranoie, aniž by až na výjimky spoléhaly na levné „lekačky“ či šokující násilí.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář