Michal Bartoš
Každá návštěva festivalu v Karlových Varech mi dává příležitost ohlédnout se za předchozími ročníky a sledovat trendy v dramaturgii. Hlavní dojem, který ve mně uplynulý šedesátý ročník festivalu zanechal, je jakési vyrovnání extrémů v kvalitě viděných filmů. S výjimkou jednoho snímku, jehož uvedení bylo mezi hlavními důvody mé návštěvy festivalu, měly všechny snímky svá „ale“ a při hodnocení na Letterboxd jsem zřídkakdy opustil mantinely dvou až čtyř hvězdiček. Přesto mohu doporučit pár silných zážitků, třebaže podmíněně.
Třetí celovečerní film režisérstva Jane Schoenbrun je právě výše zmíněná výjimka, na jejíž uvedení se mi nechtělo čekat týdny trávené vyhýbáním se spoilerům od instagramových cinefilů. Každá zpráva o projektu, od oznámení názvu a synopse po casting, působila jako kandidát na můj osobní film roku. Schoenbrun se po vzoru svých předchozích dvou filmů věnuje tématu nacházení vlastní identity prostřednictvím konzumpce médií a fanouškovství.
Prolínající se titulní motivy intimity a násilí v klasických slasher hororech snímek zobrazuje z několika perspektiv uvnitř i vně fikčního hororu, a to prostřednictvím režisérky/fanynky Kris (Hannah Einbinder), herečky / final girl Billy (Gillian Anderson) i vraha samotného. Současně film na meta rovině tematizuje i „eskapismus“ ztotožnění s různými postavami v hororu, zejména prostřednictvím motivu hlediskových záběrů, ve kterých se postavy vzdalují sobě samým. Výprava filmu si od začátku pohrává s přiznanou fikčností všech vrstev vyprávění a používá přepáleně krvavé efekty i doslovné malované kulisy.. Schoenbrun zde završuje pomyslný dějový oblouk diváctva a jeho vztahu k médiím a identitě (který bude vlastní nejen queer diváctvu) značně optimističtěji, než by se dle předchozích snímků dalo čekat.
Nový un film de ALMODÓVAR se podobně jako Kemp Miasma odehrává na více rovinách vyprávění, jakožto autofikce o autorovi Raúlovi píšícím autofikci o autorce Else píšící autofikci. Stálé motivy autorovy tvorby – mateřství, vztah matky s dítětem a dopad smrti v takovém vztahu – se propisují napříč vrstvami příběhu, v jehož jádru ale stojí etická otázka inspirace osudy našeho okolí v autorské tvorbě. Almodóvarovy charakteristické nepřirozeně přímé dialogy tentokrát neurotické postavy v sytě barevných kulisách vedou o filmu a konfliktu autorství a soukromí ostatních. Jako autorská teze pochybující o autofikci je film velice zajímavý, po vizuální i herecké stránce jde jako vždy o příjemné „pokoukání“ s precizně psaným scénářem. Plný požitek z filmu dle mého názoru téměř vyžaduje znalost alespoň několika dalších režisérových filmů, zejména k propojení všech stálých motivů jeho tvorby.
Koprodukce České televize a její role v českém mediálním prostoru
Na festivalu jsem měl příležitost vidět taky několik projektů, které vznikaly za koprodukce České televize, a to Kdyby se holubi proměnili ve zlato Pepy Lubojacki, Pramen Ivana Ostrochovského a Chica Checa Šimona Holého. Všechny zmíněné filmy se věnují často marginalizovaným skupinám, které v mainstreamové komerční tvorbě málokdy najdou zastoupení, což jen zdůrazňuje jednu z významných rolí veřejnoprávních médií. Všechny tři filmy (seřazeny sestupně dle diváckosti) zpracovávají svá ústřední témata přístupně a nejde čistě o „umčo“ a abstraktně míněnou „kulturu“, ale zejména o zobrazení často vynechávaných fenoménů jako závislost nebo systematická diskriminace romské komunity do veřejného povědomí.
Anna Bureš
Letošní návštěva karlovarského festivalu pro mě byla opravdu speciální. Je to totiž už deset let, co na KVIFF jezdím jako divačka. Ačkoliv se za tu dobu moje festivalové taktiky proměnily, jedna věc zůstává stejná – touha zažít během několika dní co nejvíc rozmanitých příběhů, světů a témat. Přesto každý rok odjíždím s balíčkem filmů, které jsem nestihla, a přidávám je na svůj nekonečně se rozrůstající watchlist.
Tohle shrnutí proto zahrnuje nejen filmy, které na mě zapůsobily nejvíc, ale i ty, jejichž anotace mě přesvědčily, zatímco samotné projekce se s mým očekáváním nakonec úplně nepotkaly.
Začnu tím nejsilnějším, a tím je pro mě dokument české režisérky Pepy Lubojacki Kdyby se holubi proměnili ve zlato, v němž reflektuje svůj vztah s bratrem a bratranci, kteří žijí na ulici. Snímek, který vznikl jako absolventský projekt na FAMU a je režisérčiným celovečerním debutem, působí překvapivě vyzrálým dojmem. Lubojacki natáčí nejen na telefon, pracuje také s rodinnými fotografiemi z dětství, které rozpohybovala pomocí AI, a film člení do kapitol fungujících jako slupky cibule. S každou další vrstvou, kterou odhaluje, se dostáváme blíž k jádru – k bratru Davidovi i celé její rodině. Dokument jde až na dřeň. Provází ho hlasy malé Pepy a malého Dády z rozpohybovaných fotografií, které v angličtině komentují své současné já. Kontrast odměřené angličtiny, syrové češtiny, rodinného archivu i jízlivého komentáře holuba s hlasem samotné autorky vytváří působivý obraz společnosti. Lubojacki přichází s pojmem brutal honesty, který nesměřuje jen k sobě samotné, ale i ke každému z nás. Vybízí k větší introspekci a ptá se, proč máme tendenci odsuzovat a odvracet zrak, aniž bychom znali situaci lidí bez domova. Kdyby se holubi proměnili ve zlato je výjimečné dílo, které ve mně bude rezonovat ještě dlouho.
Neobvyklý zážitek, který měl ve Varech světovou premiéru, mi přinesl film Potrubí libanonského režiséra Karima Kassema. S meditativní atmosférou sleduje instalatéra v důchodu Hassama, který však tak úplně vysloužilý není, jelikož po něm sousedi stále žádají jeho služby. Přestože se pohybuje pomalu, vždy dorazí tam, kam slíbil, a snaží se přiložit ruku k dílu. Kassem se soustředí na drobné lidské interakce, každodenní rituály pití kávy i jemný humor, jenž prostupuje celým filmem – třeba v podobě Hassamova neustále kručícího žaludku. Vyprávění má i detektivní rovinu, když se Hassam rozhodne vypátrat vraha svého nedávno zesnulého přítele. Pátrání se stává jeho novým životním cílem, přesto však film nestaví na napětí ani akčních scénách. Mnohem silnější je citlivý portrét přátelství mužů v pokročilém věku. Jejich hašteřivá, ale láskyplná komunikace vypovídá víc než samotné odhalení vraha a připomíná, jak důležité je pečovat o přátelství i ve chvíli, kdy člověk nabývá pocitu, že už před sebou nemá mnoho času.
Chilský film Za deštěm uznávané režisérky a střihačky Valerie Sarmiento pro mě byl velkým překvapením, bohužel ne úplně v pozitivním smyslu. Paměť patří k tématům, které dlouhodobě vyhledávám, a koncept vytěsněných vzpomínek měl stát v centru tohoto filmu. O to víc mě mrzelo, že černobílý snímek s tímto motivem podle mě pracuje spíše neobratně. Hlavní hrdinka Sofía, psycholožka, se vrací do rodného Valparaísa za svou babičkou, která leží v nemocnici. Místo postupného noření do vlastních vzpomínek je však vtažena do vyšetřování případu, jenž nápadně připomíná tragickou událost z jejího dětství. Film rozvíjí několik dějových linií – minulost, současnost, – a zároveň sleduje Sofiin postupně se vyvíjející vztah s dlouholetým přítelem Rodriguem. Přestože se děj opakovaně dotýká traumatu, mnohem více než o paměti a návratu potlačených vzpomínek vypráví o ženě, která hledá cestu k lásce. Tomu odpovídá i celková atmosféra filmu a jeho hudební složka, které nakonec přebíjejí původně slibované psychologické téma.
Naopak snímek Napořád Sandry Wollner mi utekl navzdory stopáži 123 minut. Film je vizuálně fascinující – kombinuje prvky videoherní estetiky, pracuje s netradiční strukturou obrazu a prostřednictvím měkkých, teplých barev od prvních minut naznačuje, že nepůjde o konvenční vyprávění o truchlení. Po smrti devatenáctileté dcery, která zahynula při tragické nehodě pod vlivem omamných látek, se k rodině vracíme až s určitým časovým odstupem. Matka i mladší dcera se mezitím zdánlivě vrátily do běžného života, stesk se však neustále vynořuje v těch nejobyčejnějších situacích a přítomnost zesnulé dcery nikdy zcela nemizí. Nejde o film, který by bylo potřeba racionálně pochopit, ale spíše prožít – o citlivý portrét toho, jak hluboká mohou být mateřská i sesterská pouta a jak láska k člověku, který neměl zemřít, nikam neodchází. Výraznou roli hraje také zvukový design Johannese Schmelzera-Zirinegera. Pracuje se zvuky prostředí stejně důsledně jako s hudbou – elektronické rytmy, dunivé basy připomínající rave i motivy odkazující ke světu videoher vytvářejí zvukový prostor, v němž dcera zůstává neustále přítomná. Film se tak vyhýbá melancholické hudební ilustraci a místo ní volí zvuk, který truchlení paradoxně oživuje. Kromě této zvukové vrstvy mě zaujaly také působivé záběry Berlína a Tenerife.
Film Něžné monstrum v režii Marie Kreutzer vznikl v koprodukci Německa, Francie, Švédska a Rakouska. Náročné téma pedokriminality zasazuje do neobvyklého prostředí umělecky založené a úspěšné rodiny. Lucy (Léa Seydoux) je Francouzka a úspěšná interpretka, která žije s Philippem, jenž pracuje u filmu, na rakouském venkově. Jejich život i jeho vnější obraz působí dokonale – alespoň do chvíle, než se objeví závažné obvinění, které tuto představu začne narušovat. Něžné monstrum sleduje především perspektivu Lucy, která se s obviněním svého manžela nejprve nedokáže smířit a odmítá mu uvěřit. Film se nezaměřuje na samotné vyšetřování ani na odhalování případu, ale spíše na postupný rozpad obrazu člověka, kterého Lucy milovala a znala. Prostřednictvím jejího pohledu sledujeme bolestivé loučení s představou o vlastním partnerovi i s jistotou, kterou jejich společný život poskytoval. Snímek nabízí působivé obrazy rakouského venkova a jezer, jejichž klidná krása kontrastuje s tématem, které se postupně odhaluje. Především však stojí na výjimečném výkonu Léy Seydoux, která citlivě zachycuje proměnu ženy nucené přehodnotit vše, čemu dosud věřila. Téma pedofilie a samotná vyšetřovací linka tak zůstávají spíše v pozadí – důležitější je to, co se odehrává v životě Lucy a v jejím vztahu k člověku, jehož obraz se jí postupně rozpadá před očima.
Napsat komentář