Intersexualita včera a dnes: Medicínský diskurz v českém filmu

Intersexualita jako medicínský fenomén byla v průběhu posledních dvou století hojně reflektována v odborné literatuře, medicínských kruzích, ale také ve spojitosti se sociální a lidskoprávní (identitární) dimenzí. Právě medicínský přístup, jenž intersexualitu považoval za nežádoucí stav, který je třeba odstranit (ať už prostřednictvím invazivních operativních zákroků nebo hormonální léčbou) měl dlouhou dobu hlavní slovo v debatě okolo jedinců s variacemi pohlavních znaků a těšil se vysoké míře důvěryhodnosti a prestiže. Spolu s rozšířením queer teorie, gender studies a propojením humanitních věd s vědami tzv. „tvrdými“ se diskurz o intersex osobách přesouvá také do kontextu identity, a kromě lidskoprávních otázek ohledně právního postavení lidí s variabilitou pohlavních znaků se jejich reprezentace stává také předmětem umění.

Do reflexe intersexuality, a zejména medicínského diskurzu obklopujícího tuto problematiku, se noří režisér Matěj Chlupáček v českém snímku Úsvit z roku 2023. Do fiktivního městečka Svit přijíždí ve druhé polovině třicátých let ředitel továrny Alois se svou manželkou Helenou, aby po baťovském vzoru vybudovali z městečka velké průmyslové centrum. Jejich zdánlivě idylické soužití však naruší znepokojující nález mrtvého novorozence v areálu továrny. Novorozeně, jehož zevní genitál vykazuje jak mužské, tak ženské znaky, budí podezření nejen u tajné policie, ale zejména v nepromované lékařce Heleně. Ta se odmítá spokojit s propagandistickými hesly o komunistických záškodnících coby pachatelích zločinu, a rozhodne se přijít záhadě na kloub pomocí vědy a tehdy dostupného medicínského poznání.

Pojetí intersexuality se v průběhu času pochopitelně proměňovalo nejen v rámci lékařské terminologie, ale i ve společenském vnímání. Jak poukazuje autorstvo Dušková, Fafejta a Sloboda v knize Trampoty s pohlavím: Sociální a právní aspekty života intersex lidí, je medicínská optika ohledně genderových identit a nenormativní sexuality v české kultuře historicky zakořeněna právě v dikci sexuologie a medicínského diskurzu.¹ Autorstvo v tomto smyslu navazuje na Foucaulta a jeho pojem scientia sexualis, tedy na zlom ve druhé polovině 19. století, kdy ve vědě dochází k přísné biologizaci a medikalizaci všeho z oblasti genderu, pohlaví a sexuality.²

Také Úsvit následuje tuto tendenci odkazem na dobovou literaturu, zejména na knihu Soudní lékařství v praksi z roku 1925, v níž soudní lékař František Hájek rozebírá (dnes již téměř vymizelý) pojem hermafroditismus. V návaznosti na viktoriánské poznatky a pojetí hermafroditismu Hájek pracuje s označeními jako „pravý hermafroditismus“ a „pseudohermafroditismus“, podobně jako o těchto termínech píše Anne Fausto-Sterling. Ta dokonce tyto intersex skupiny osob (přičemž pseudohermafroditismus ještě rozdělila na mužský a ženský podle přítomnosti varlat nebo vaječníků) označovala za další možná pohlaví ke dvěma tradičně chápaným.³ Toto názvosloví používají také postavy ve filmu. Hájkova literatura totiž sloužila nejen jako podstatný inspirační zdroj pro scenáristu Mira Šifru, ale citace z knihy jsou zároveň nedílnou součástí syžetu a zaznívají jako voiceover doplněný o animovanou sekvenci animátorky Diany Cam Van Nguyen.

Skutečnost, že právě Helena coby doktorka (byť nedostudovaná) je postavou, z jejíž perspektivy příběh sledujeme, a která z Hájkovy knihy čerpá znalosti o hermafroditech, vypovídá mnohé o privilegované pozici medicínského diskurzu na úkor jiného přístupu. Metaforický střet mezi medicínským a identitárním pojetím nastává v pozdější části snímku, kdy Helena odhalí „pachatele“, který na staveništi zanechal mrtvé novorozeně. Zaměstnanec Saša (jehož ztvárnil slovenský trans herec Richard Langdon) se totiž ukáže být osobou, která porodila mrtvé dítě a ze strachu před odhalením a následným stíháním utekla z místa činu. Poté, co Helena Sašu vyšetří, dochází mezi nimi ke slovní potyčce, která vyústí ve fyzické napadení těhotné Heleny. Žena, jejímiž ústy promlouvá medicínský diskurz, mladému muži na jeho údiv „Já jsem myslel, že děti mají jen ženy“ odpovídá „Ale ty jsi žena. Anatomicky.“⁴ Přestože se Saša brání a trvá na tom, že se narodil jako muž, byl jako muž vychováván, jako muž také pracuje a za muže se považuje, Helena si stále trvá na anatomickém popisu situace: „Tam dole jsi víc žena.“⁵

Toto lpění na binárním rozdělení pohlaví odráží podle Duškové a kol. medicínský pohled na intersexualitu, který i v současné době odmítá používání pojmu „intersex“. Jedním z důvodů je jeho významová konotace „mezi pohlavími“, což ohrožuje pevně zakořeněnou představu dvou binárních pólů muž/žena.⁶ Namísto toho se tedy v současném medicínském diskurzu hovoří o „poruše pohlavního vývoje“ (DSD).⁷ To, že lékařská obec nevnímá negativní konotace slova „porucha“ jako potenciálně stigmatizující, je pak paradoxní zejména v kontextu toho, že ze stejného důvodu v minulosti upustila například od používání výše zmíněných termínů „hermafroditismus“ a „pseudohermafroditismus“.⁸

Je to nicméně terminologie, která byla součástí medicínských spisů téměř do poloviny dvacátého století, jak píše Alice Domurat Dreger v knize Hermafroditi a medicínská konstrukce pohlaví. Podle Dreger byl pojem „hermafrodit“ později nahrazen termínem „intersexuální“, přičemž tato změna signalizovala také posun ve změně uvažování o sexuálně „dvojznačném“ těle, a to i navzdory tomu, že popisovala stejný druh anatomické skutečnosti.⁹ Termín „hermafroditický“ s sebou podle Dreger nese implikaci existence dvojího pohlaví současně, „mužské“ a „ženské“ části.¹⁰

Intersexualita naproti tomu představuje už výše zmíněné narušení jednoznačné binarity pohlaví – intersexuální jedinec se pohybuje mezi mužskostí a ženskostí a obojí směšuje.¹¹ Ani Helena, ani doktor ze Zlína (její osobní přítel) však s touto druhou variantou neoperují. Právě naopak – Helena se zdá být přesvědčena o Sašově ženském pohlaví čistě na základě jeho schopnosti rodit a snaží se Sašu přesvědčit, aby odletěl spolu s podnikovou delegací do Zlína. Tam by pak měl usilovat o úřední změnu pohlaví. Zlínský doktor strnulému Sašovi vysvětluje: „Kdybyste se narodil ve městě u vzdělaného pediatra, tak by váš problém vyřešil hned po vašem narození. …Pokud pohlavní orgány neodpovídají normě, tak se trochu upraví. Ve vašem případě by to znamenalo, že vám ustřihnou část klitorisu. Každopádně vaše tělo zjevně funguje jako ženské – proto bylo schopno porodu – a já nevidím žádný důvod, aby byla potřeba operace a vás uznali za ženu.“¹²

Oba lékaři v souladu s dobovým diskurzem odmítají Sašovu genderovou identitu muže, a tedy pojetí intersexuality jakožto možné varianty narušující neprostupnou dualitu muž/žena. Navzdory tomu i do Svitu, podobně jako do medicínského diskurzu, pozvolna pojem „intersex“ pronikal už ve třicátých letech. Dreger mapuje první použití termínu „intersexualita“ už v roce 1917 – v článku biomedicínského výzkumníka Richarda Goldschmidta.¹³ Také zlínský doktor v jiné scéně označuje Sašův druh variace pohlavních znaků za „intersexualitu – jak se to teď moderně říkᓹ⁴. V té době s sebou ještě ovšem slovo intersex nenese zmíněné konotace.

Lékařova slova o „drobné úpravě“ pohlavních orgánů po narození nicméně rozkrývají další motiv, který snímek v souvislosti s intersex osobami tematizuje: nedobrovolné operativní zákroky u novorozenců. O nich píše také americká autorka Arlene Istar Lev ve své kapitole The Treatment of Intersexed People: Time for a New Paradigm z knihy Transgender Emergence: Therapeutic Guidelines for Working with Gender-Variant People and Their Families. K invazivním zákrokům dochází podle Lev proto, že v případě narození dítěte s nejednoznačně definovatelnými genitáliemi (a tedy nemožnosti připsat danému novorozenci jednoznačně pohlaví) dochází k medicínské a psychosociální „pohotovosti“.¹⁵ V rámci ní je pak autoritativně určeno pohlaví dítěte a následně proveden zákrok, který srovná vzhled genitálií s připsaným pohlavím.¹⁶ Autorka poukazuje na zaběhnutou lékařskou praxi takto zasahovat do tělesné autonomie novorozeňat, a to i navzdory proměnám lékařského paradigmatu od konce 19. století, kdy již nejde o „hledání skutečného pohlaví“ dítěte, ale spíše o dosažení žádoucího psychosociálního výsledku.¹⁷

Jak poukazuje nejen Lev, ale také Dušková, Fafejta a Sloboda, prováděné zákroky jsou ve většině případů naprosto zbytné, neboť neslouží k odstranění stavu, jež by bezprostředně ohrožoval jedince na životě. Jedná se pouze o estetický zákrok, který pacientstvo poznamenává v různých oblastech života. Tato praxe v minulosti vycházela z teorie o genderovém vývoji a genderové bipotencialitě prosazované psychologem Johnem Moneym. Podle něj byla osoba po narození psychosexuálně neutrální a její pohlavní identita nebyla založena na jejich těle, ale především na výchově.¹⁸ Tento přístup tak ospravedlňoval například zákroky přeoperování mužů s mikropenisem na ženy.¹⁹

Jak navíc poukazuje Lev s odkazem na historičku Alice Dreger a sexuoložku Anne Fausto-Sterling, jsou operativní zákroky změny pohlaví motivovány především snahou o zachování „potenciálu plodnosti“.²⁰ Reprodukční funkce hraje v lékařském diskurzu prim a je dokonce nadřazena zachování vzrušivosti, případně možnosti prožívání sexuální touhy, což se týká zejména osob, které jsou geneticky ženami. Tyto lékařské zákroky tedy na jedné straně „chrání“ možnost reprodukce, na druhé straně ovlivňují (většinou negativně) sexuální vzrušivost. Vykazují tedy spíše snahu o „normalizaci“ vzhledu zapadající do standardizovaných škatulek a hierarchizují preferovanou funkci, o jejíž zachování usilují.²¹

Podobně také ve filmu je pro Helenu rozhodující reprodukční schopnost Saši – na základě ní zkratkovitě připisuje Sašovi ženskou identitu, aniž by přitom brala v potaz jeho psychické, ale také sociokulturní pohlaví, vypůjčíme-li si pojmy Duškové, Fafejty a Slobody.²² Obě tyto kategorie jsou spjaty se sebepojetím a prožíváním, v prvním případě optikou Saši a jeho vnímání sebe sama jakožto muže i navzdory své jinakosti, v druhém případě je tak vnímán svojí rodinou, která se na venkově potýká s nepřijetím okolí. Nerovný vztah mezi Sašou a Helenou snímek komunikuje prostřednictvím třídních rolí (Saša jako dělník, zaměstnanec, Helena jako vykořisťující zaměstnavatelka), vykreslením vztahu pacient–lékařka (přičemž Helenino hledisko lékařky a hlavní postavy narativně nadřazuje lékařský diskurz tomu lidskoprávnímu), ale také mezilidských interakcí mezi postavami (Helena navzdory podobnému věku Sašovi tyká, on jí po celý snímek vyká).

Saša si je vědom své situace a přestože v závěru snímku explicitně nelpí na mužské identitě, za kterou se ve výše zmíněné konfliktní situaci doslova bil, odmítá Helenino striktní rozdělení muž/žena. Příběh končí Sašovým návratem do rodné vesnice. Odmítá odcestovat do Zlína a pokoušet se o úřední změnu pohlaví, která nesouzní s jeho genderovým prožíváním. Namísto toho se vrací do komunity, která paradoxně nachází pro jeho identitu větší pochopení než zdánlivě exaktní lékařská věda.

Podobné vyznění má koneckonců také český film z roku 2024 režisérské dvojice Tomáse Weinreba a Petra Kazdy Nikdo mě nemá rád. Vypráví o přetrvávající společenské nevraživosti vůči jakékoli formě odlišnosti na příkladu mladého páru – Sáry a Martina –, jehož vztah neohrožuje ani tak nejednoznačnost Martinových genitálií, jako spíše nepochopení jejich okolí. Podobně jako Saša, je totiž i Martin z druhého snímku smířen se svým stavem a jinakostí. „Ty to nechápeš. Chci zůstat takový, jaký jsem“, říká, když uléhá do postele se svojí partnerkou Sárou krátce po důležitém odhalení. To ostatně odpovídá poznatkům Lev. Podle ní (a dalšího autorstva na něž odkazuje) vykazují intersex osoby, na nichž byly provedeny nedobrovolné lékařské zákroky, mnohem negativnější sebepojetí než osoby, které do takových zákroků nuceny nebyly.²³ Invazivní chirurgické úpravy a tabuizace tohoto tématu totiž jen více zesilují pocity studu, stigmatizace a odcizení, které tyto osoby zažívají.²⁴

Pojetí intersexuality optikou medicínského diskurzu doznalo v průběhu minulého století zásadních proměn. Nahrazení nevhodného, zastaralého nebo potenciálně exploatujícího názvosloví však v současné době mezi lékařskou obcí stále nese problematická označení, které může být pro jedince s variacemi pohlavních znaků potenciálně stigmatizující. Zároveň se vedle medicínského diskurzu (který si nadále ve společnosti zachovává výrazný vliv) vynořují alternativní přístupy a diskurzy, které často odráží aktivitu samotných intersex lidí, již se zasazují o méně stigmatizující přístup k sobě samým – diskurz sociální, ale především lidskoprávní/identitární.²⁵

V rámci české kinematografie v posledních letech pozorujeme nárůst reprezentace intersex postav, a tato reprezentace odpovídá právě těmto alternativním diskurzům. To je také případ filmu Úsvit, který se sice drží dobového medicínského pojetí hermafroditismu třicátých let (ať už hlediska použité terminologie, příklonu k binárnímu pojetí pohlaví a nadřazenosti lékařského diskurzu), závěr snímku a osud intersex hrdiny Saši ovšem mluví spíše ve prospěch moderního identitárního pojetí intersexuality. Navzdory anglickému názvu filmu We have never been modern se tak snímek snaží o komplexní zachycení variace pohlavních znaků a osudů intersex postav, čímž by si zasloužil spíš přídomek moderní.

Text vznikl jako závěrečná esej předmětu Sociologie medicíny a genderové aspekty zdraví na Fakultě humanitních studií.

Edit: Martin Šrajer

Seznam použitých zdrojů

• DREGER, Alice, Domurat. Hermafroditi a medicínská konstrukce pohlaví. Praha: Triton, 2009.
  
• DUŠKOVÁ, Šárka, FAFEJTA, Martin a SLOBODA, Zdeněk. Trampoty s pohlavím: sociální a právní aspekty života intersex lidí. Praha: Wolters Kluwer, 2022.
  
• HÁJEK, František. Soudní lékařství v praksi. II. opravené a doplněné vydání. Praha: Jaroslav Tožička, 1933.
  
• LEV, Arlene Istar. Transgender Emergence: Therapeutic Guidelines for Working with Gender-Variant People and Their Families. New York: The Haworth Clinical Practice Press, 2004.
  
• NIKDO MĚ NEMÁ RÁD [film]. Režie Tomáš Weinreb, Petr Kazda. Česká republika, 2024.
  
• ÚSVIT [film]. Režie Matěj Chlupáček. Česká republika, 2023.
  

1. Šárka Dušková, Martin Fafejta a Zdeněk Sloboda. Trampoty s pohlavím: sociální a právní aspekty života intersex lidí. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 10. ↩︎
2. Tamtéž. ↩︎
3. Arlene Istar Lev. Transgender Emergence: Therapeutic Guidelines for Working with Gender-Variant People and Their Families. New York: The Haworth Clinical Practice Press, 2004, s. 355. ↩︎
4. Matěj Chlupáček. Úsvit [film], Česká republika, 2023, čas: 00:59:55. ↩︎
5. Chlupáček, 2023, čas: 01:00:30. ↩︎
6. Dušková, Fafejta, Sloboda, 2022, s. 10. ↩︎
7. Tamtéž. ↩︎
8. Dušková, Fafejta, Sloboda, 2022, s. 11. ↩︎
9. Alice Domurat Dreger. Hermafroditi a medicínská konstrukce pohlaví. Praha: Triton, 2009, s. 44. ↩︎
10. Tamtéž. ↩︎
11. Tamtéž. ↩︎
12. Chlupáček, 2023, čas: 01:11:20. ↩︎
13. Dreger, 2009, s. 44. ↩︎
14. Chlupáček, 2023, čas: 01:11:00. ↩︎
15. Arlene Istar Lev. Transgender Emergence: Therapeutic Guidelines for Working with Gender-Variant People and Their Families. New York: The Haworth Clinical Practice Press, 2004, s. 355. ↩︎
16. Tamtéž. ↩︎
17. Lev, 2004, s. 356. ↩︎
18. Dušková, Fafejta, Sloboda, 2022, s. 30. ↩︎
19. Lev, 2004, s. 356. ↩︎
20. Lev, 2004, s. 359. ↩︎
21. Lev, 2004, s. 361 a 362. ↩︎
22. Dušková, Fafejta, Sloboda, 2022, s. 5. ↩︎
23. Lev, 2004, s. 370. ↩︎
24. Tamtéž. ↩︎
25. Dušková, Fafejta, Sloboda, 2022, s. 9. ↩︎