Reas (2024, Lola Arias) – Anna Michálková
Inscenovaný muzikální dokument Reas režisérky Loly Arias přivádí bývalé trestance a trestankyně do argentinského vězení Caseros. Neherectvo v chladných, neosobních prostorách přehrává své zážitky, přestupky i momenty solidarity. Projekt se začal formovat již v roce 2018, kdy filmařka cestovala po nápravných zařízeních a vedla dlouhé rozhovory s cis i queer vězněnými. Rozmanitá skupina vybraných lidí pak prošla hereckými workshopy. Výsledkem natáčení je téměř divadelní inscenace minulosti vězňů na pozadí sterilního prostředí věznice. Je to právě kombinace autentického projevu a campy muzikálových čísel, která Reas povyšuje nad rámec dokumentárního žánru. Arias povyšuje setkávání bývalých vězňů a vězeňkyň nad filmovou realitu a sama se stává součástí kolektivu.
Reas se vymykají očekáváním spojeným s konvenční dokumentární formou. Nevyužívají voiceover ani mluvící hlavy, naopak nechávají vězně a vězeňkyně tančit, vířit a promlouvat vlastním jazykem. Dříve nastolené hierarchie věznice i dokumentu se rozplývají ve prospěch momentů svobody. Opresivním rámem ale zůstává architektura věznice, která omezuje svobodu pohybu a neustále zpřítomňuje disciplinární charakter prostoru. Rekonstrukce traumatických událostí, například policejního násilí, jsou proto ve filmu obklopeny scénami pospolitosti, doteků a péče.
Lola Arias neukazuje každodenní realitu vězení. Vykresluje jeho alternativní možnost a potenciál komunity. Naznačuje, že „vězení může být i tohle“. Když postavy v Reas zpívají a tančí, obývají aktivně prostor, který je dříve svazoval. Dialektika práva a trestu je přehlušena autonomií a silou kolektivu: všechny postavy vyšly z vězeňského systémy poznamenané, ale nezlomené. Film ukazuje formativní vzpomínky jako tvárnou hmotu, kterou lze přezkoumat, reinterpretovat, ale i opustit. Reas jako film i experiment přispívají k uchování kolektivní queer paměti a zároveň k její citlivé revizi.
Blízko (2022, Lukas Dhont) – Michal Bartoš
Druhý celovečerní snímek belgického režiséra Lukase Dhonta otevírá téma intimity a blízkosti v přátelství mezi muži. Příběh inspirovaný zkušenostmi z Dhontova dospívání sleduje dva třináctileté chlapce, Léa a Rémiho, a vývoj jejich vztahu, který naráží na rigidní očekávání společnosti.
Mladíci spolu tráví téměř všechen volný čas, přespávají v jedné posteli a neštítí se fyzických projevů náklonnosti. Přitom je samotné nikdy nenapadne vztah nebo sebe sama jakkoli kategorizovat. Queer – ve smyslu odlišnosti od většiny – rozměr jejich vztahu se stává tématem až ve školním kolektivu. Dospívající děti kolem nich si samy identitu utvářejí a hledají známé vzorce a hodnoty ke škatulkování sebe i světa okolo. Všetečné otázky ve škole mění osobní na veřejné. Blízkost chlapců je konfrontována s normalizovanými představami o mužnosti.
Blízko prostřednictvím ústřední dvojice hereckých debutantů zkoumá komplexní období, během kterého dochází k internalizaci statusu quo a následnému vzepření nebo podřízení se. Snímek se vyhýbá klišé a doslovnosti, tlak ze strany většinové společnosti nevtěluje do jedné postavy, ale do nesčetného množství drobných gest a popíchnutí. V jeho jádru tak stojí otázka, jakou cenu s sebou nese kompromis v oblasti vlastních citů.
Modrý kaftan (2022, Maryam Touzani) – Tomáš Plocek
Marocké drama, které v roce 2022 očarovalo diváctvo v Cannes i ve světě, vypráví o různých podobách lásky, touhy a oddanosti. Manželský pár provozující malý, starosvětský krámek s oděvy, přijme na výpomoc mladého učně Youssefa. Halim pomalu, trpělivě a s něhou šije ženské kaftany (vymírající řemeslo postupně nahrazované rychlejšími šicími stroji a průmyslovou výrobou). Obdobně film vykresluje jemné a pozvolné sbližování obou mužů.
Namísto vyostřeného milostného trojúhelníku buduje režisérka Maryam Touzani něžný příběh lidí, které pojí cit dalece přesahující sexuální touhu. Hapticitu filmu zprostředkovávají různé druhy látek od sametu přes hedvábí až po pohřební rubáš, ale také jemné doteky prstů, záhyby kůže nebo zvrásnělé slupky mandarinek snímané ve velkých detailech. Postupná proměna dynamiky manželského vztahu, do něhož kromě třetí osoby zasáhne také vážná nemoc, ovšem nikdy nesklouzne k citovému vydírání. Empatie, s níž režisérka vykresluje jak Halimovu přirozenou touhu – jež je však v marocké společnosti stále tabuizována a postavena mimo zákon –, tak Míinu laskavost a pochopení pro Halimovu jinakost, je až odzbrojujícím způsobem čistá a konejšivá. Trpělivost, s jakou Touzani prokresluje složitá citová vzplanutí, frustraci a žárlivost, ale i smíření a odpuštění, umožňuje diváctvu prožít širokou paletu silných emocí a příběh, který nesklouzává k jednoduchým melodramatickým zkratkám.
Modrý kaftan je neobyčejně podmanivý a citlivý film, jehož síla spočívá v nevyřčeném, ale stále přítomném pocitu blízkosti a sounáležitosti. Ukazuje, že různé podoby lásky mohou být silné a intenzivní, aniž by se musely omezit na tělesnou přitažlivost.
Pět ďáblů (2022, Leá Mysius) – Anna Bureš
Pět ďáblů (Les Cinq Diables, 2022) Léy Mysius staví svou poetiku na propojení smyslové paměti a narušené rodinné intimity v uzavřeném horském prostředí regionu Auvergne-Rhône-Alpes, kde minulost neustále vstupuje do přítomnosti. Film sleduje Joanne, její dceru Vicky a Julii, která tuto zdánlivě stabilní rodinnou strukturu zásadně narušují.
Tento vpád minulosti do současnosti je zprostředkován především Vickyiným mimořádně vyvinutým čichem, jenž zpřítomňuje události a emoce jako afektivní a materiální zkušenost, čímž stírá hranici mezi tím, co bylo, a tím, co se děje nyní. Minulost není oddělenou vrstvou času, ale aktivní silou, která se neustále vpisuje do přítomnosti. Tato logika se následně promítá do dynamiky mezi Joanne, Vicky a Julií. Vztah mezi matkou a dcerou, založený na silné vzájemné vazbě, je narušen přítomností Julie, která zpřístupňuje další rovinu Joannina života. Julia tak nefunguje pouze jako narušitelka rodinného řádu, ale jako médium minulosti, které tuto intimní strukturu znovu otevírá a přepisuje.
Uzavřenost horského prostředí tento vztahový i časový pohyb zesiluje a navozuje v situaci, z níž není možné uniknout. Film danou logiku podporuje i formálními prostředky – střídáním smyslově intenzivních momentů,kamerou, která se přibližuje k postavám, a hudbou, jež často spíše potvrzuje emocionální stavy než otevírá interpretační nejistotu.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář