Úvod
V japonské kultuře hraje jídlo, proces jeho přípravy i konzumace odnepaměti důležitou roli a je součástí národního dědictví. Není proto divu, že se tento vliv promítl také do populární kultury – mangu a anime průmysl nevyjímaje. Od poloviny 70. let nastává v japonském komiksu rozmach takzvané „gurmánské mangy“, která se ve svých příbězích podle komiksového teoretika Nobuhika Saitoa vyznačuje procesem vaření a přípravy jídel, ale také vyjádřením chuti a požitků z něj.[1] Na tuto bezmála padesátiletou tradici navazuje také současná manga, která v rámci šónen žánru kombinuje klasická románová vyprávění hrdinské cesty za splněním velkého snu s prostředím kulinářského světa, v němž se hrdinovo putování odehrává. Ve své eseji se zaměřím na první epizodu anime Šokugeki no Sóma (2015–2020) adaptujícího stejnojmennou komiksovou ságu Júta Cukudy a Šuna Saekiho. Na příběhu mladého aspirujícího kuchaře Sómy nastupujícího na prestižní kuchařskou akademii ukážu, jak vypadá současná „gurmánská manga“ a její seriálová adaptace. Zaměřím se na způsob, jak série ukazuje přípravu a konzumaci jídel, a co takové zobrazení vypovídá o mainstreamové populární kultuře vznikající pro dospívající japonské chlapce.
- Gurmánská manga
Rozvoj gurmánské mangy (nesoucí v anglickojazyčné literatuře také označení „cooking manga“ či „food manga“) datuje autorstvo zabývající se komiksovou historií do 70. let minulého století.[2] V důsledku proměny japonského komiksového trhu, který se v 60. letech vlivem hnutí gekiga vymanil z osidel dětských příběhů a odlehčených komedií, se komiksy tohoto období zaměřily na sofistikovanější žánrové příběhy, realističtější styl kresby i dospívající čtenářskou základnu.[3] Ve stejném období také dochází k proměně celého komiksového průmyslu – ustavuje se vydavatelský a produkční kolos velkých nakladatelství, který známe dnes – a dříve avantgardní témata hnutí gekiga se postupně stávají součástí mainstreamové produkce. Na tomto podhoubí tak v následující dekádě vyrůstá žánr gurmánské (gurume) mangy, v němž se poprvé objevují mužští hrdinové, kteří se jako kulinářské autority dostávají do striktně genderovaného prostoru kuchyně, jež do té doby příslušel ženským postavám.[4] Příběhy jako Kuchař Adžihei (1973–1977) nebo Tocugeki Ramen (1972) o chlapcích, kteří objevují zákoutí kulinářského průmyslu (v obou zmíněných případech prostředí rychlého občerstvení), začaly rozvíjet standardizovaná vyprávění o cestě za kariérním úspěchem, v nichž se mění pouze prostředí, kresba a různý důraz na vizuální zachycení jednotlivých pokrmů. Žánrová ikonografie a konvence ovšem zůstávají obdobné dodnes. Není náhodou, že jak oba zmíněné tituly ze 70. let, tak mnou analyzovaný Šokugeki no Sóma, vycházely na pokračování v komiksovém týdeníku Šúkan Šónen Jump.
- Kuchyně jako striktně genderované místo
Jonathan Leer se ve svém textu Gender and Food Television: A Transnational Perspective on the Gendered Identities of Televised Celebrity Chef zabývá rozdílnými způsoby audiovizuálního kódování aktivity vaření a přípravy jídel, v závislosti na genderu osoby, která tuto činnost vykonává. Zatímco v případě mužů podle Leera vaření značí autoritu, zkušenost a odbornost, v případě žen se spojuje vaření s hodnotami péče, vytváření rodinného zázemí a posilování tradičních hodnot.[5] Muž–kuchař okupuje veřejný prostor – jeho vaření, servírování a hledání nových chutí je způsobem, jak demonstruje svoji odbornost, profesionalitu, ale také virilitu. Často je navíc za tuto aktivitu placený. Žena–kuchařka oproti tomu okupuje soukromou sféru, v níž je stereotypně podřízena muži, a vaření je vedle dalších vykonávaných činností jednou z mnoha neplacených prací, která se od ní v rámci role „strážkyně rodinného krbu“ očekává. Jídlo, způsob jeho přípravy a kontext, v němž bývá připravováno, tak v audiovizuální tvorbě reprodukuje hierarchie mezi muži a ženami, ale také mezi různými typy maskulinity a femininity.[6] Tyto hierarchie jsou pak dále intersekcionálně zdůrazňovány a posilovány také otázkami třídy a rasy.[7] Leer ve svém textu nad rámec genderové polarizace odlišuje ještě postavu profesionálního kuchaře a gurmána. Obě spojuje s maskulinními hodnotami, vysokým sociálním, kulturním a „kulinářským“ kapitálem i mírou sofistikovanosti a odbornosti.[8] Leerovu tezi potvrzuje v kontextu japonské populární kultury teoretička Keiko Mijadžima, která nástup gurmánské mangy v 70. a 80. letech spojuje právě s proměnou vaření v konzervativní japonské společnosti.[9] Gurmánská manga vycházející z ustavených žánrových konvencí šónen mangy využívá tropy bojů, soutěží a cest za vítězstvím. V rámci žánru navíc přispívá k budování hegemonní maskulinity a kromě postavy profesionálního kuchaře začala postupně využívat ženská těla k vizuálnínu propojení jídla a smyslnosti.[10]
- Šokugeki no Sóma
Manga Šokugeki no Sóma (2012–2019) je jednou z největších a nejúspěšnějších gurmánských sérií současnosti. Příběh geniálního kuchaře Sómy vyšel ve 318 kapitolách postupně sebraných do 36 knižních svazků. Na úspěšný komiks v roce 2015 navázala seriálová adaptace animačního studia J.C. Staff, která do roku 2020 převedla komiksovou ságu do celkem 86 epizod na televizní obrazovky. Jako konzultantka se na sérii kreativně podílela japonská šéfkuchařka Juki Morisaki. Ta autorskou dvojici zásobovala recepty, jež postavy v sérii připravovaly, a které následně vyšly v samostatné kuchařce Tōtsuki Academy Challenge Plate: Shokugeki no Soma Official Recipe Book.
Manga vypráví příběh patnáctiletého Sómy Jukihiry, syna známého kuchaře a majitele bistra. Poté, co se otec vydá do zámoří, aby působil ve světově proslulých restauracích, je Sóma nucen opustit své rodné město, kde dosud v otcově bistru zdokonaloval své řemeslo, a nastupuje na prestižní kulinářskou akademii Tócuki. Tam se pod přísným dohledem profesorů seznamuje se světovými kuchyněmi, objevuje nové chutě a recepty, prohlubuje své znalosti přípravy jídel, nachází nové přátele a především se účastní kuchařských soubojů (v japonštině titulní „šokugeki“), kterými série řeší většinu narativních konfliktů.
- Jídlo jako pojivo rodinných vztahů
Hned první epizoda s názvem Nekonečná pustina rozehrává několik motivů, s nimiž série průběžně pracuje a ke kterým se v různých obměnách navrací. S hrdinou Sómou se diváctvo poprvé setkává v úvodních záběrech, kdy v idylické souhře spolu se svým otcem obsluhuje rušný rodinný podnik. Velké detaily rýže stylizovaně poletující prázdným prostorem naznačují souhru a harmonii, v níž se vaření a přátelská rivalita mezi otcem a synem odehrává. Oba se předhání v tom, kdo uvaří lepší verzi smažené rýže se zeleninou. Rozsoudit je má Sómova spolužačka Maju. Ta se nakonec přikloní k otcově verzi, a Sóma je tak „popětisté“ opět poražen. Jídlo a radost z jeho přípravy slouží v první řadě jako prostředek komunikace a utužování rodinných vztahů. Neškodná rivalita se pozitivně promítá do vztahu otce a syna společně provozujících rodinný podnik. Otec je pro Sómu velkým vzorem, a když se Sóma v pozdějších epizodách ocitá na akademii Tócuki, zjišťuje, že kráčí ve šlépějích otce, jenž byl za svých studentských let na škole kuchařskou celebritou.
Krátce po idylickém úvodu vtrhne do restaurace developerka Jaeko, která dvojici tlačí k prodeji bistra, aby na jeho místě mohl vzniknout nový developerský projekt. Poté, co Sóma ženu odmítne s prohlášením, že dokud dokáží uspokojit chutě zákazníků, nikdy se rodinného podniku nevzdají, vezme developerka chlapce za slovo. Následující den nechá v otcově nepřítomnosti zničit lednice, v nichž bylo uložené čerstvé maso, a poručí si šťavnatý steak, který Sóma kvůli nedostatku chlazeného masa nemůže připravit. Logicky by se tak měl vzdát podniku, aby dostál svého slova. Vynalézavý mladík ovšem developerku přelstí a naservíruje jí „falešnou vepřovou kýtu“ – zeleninovou pečinku obalenou plátky slaniny na víně – čímž více než uspokojí Jaečiny chutě. Ta je následně nucena i se svými kumpány odejít s nepořízenou.
- Nekonečná pustina, nekonečná nahota
Během ochutnávky Sómova kulinářského výtvoru se poprvé projeví primární metafora znázorňující gurmánský požitek z jídla, symptomatická pro celou sérii – sex. V okamžiku, kdy žena – oblečena v krátkém upnutém kostýmu a s groteskně obřími ňadry deroucí se ven z dekoltu – vloží do úst první sousto, dostaví se fyzický prožitek ne nepodobný orgasmu. Intenzitu zážitku ilustruje snová sekvence, v níž z ženy spadne veškeré oblečení a její nahé tělo je za hlasitého vzdychání zkropené zlatavou tekutinou, jež má představovat šťavnatost servírované pečinky. Metafora sexu jako fyzické reakce postav na kvalitu ochutnávaného jídla je až šokujícím způsobem explicitní (viz obrázek 1), a to zejména vzhledem k věkovému zaměření diváctva, jež je v japonské domovině označeno jako „přístupné všem věkovým kategoriím“.
Využití těchto provokativních snových sekvencí rámuje gurmánský požitek jako sexuální potěšení, a namísto slov, které vyjadřují skutečnou chuť jídla, jsou to často ženská těla, která tak stvrzují kulinářské mistrovství muže–kuchaře. Jak popisuje Mijadžima, toto spojení jídla a sexu normalizuje objektivizaci ženských těl jako něčeho „konzumovatelného“. Konzumující ženy jsou zobrazovány jako to, co je též určeno ke konzumaci – metaforicky jsou dehumanizovány na úroveň pokrmu.[11] To dokládá například obraz ze sedmé epizody, kdy si Sómova spolužačka Ikumi vychutnává uvařený don natolik, že se cítí, „jako by se v něm mohla koupat“. To je následně zobrazené doslovně (viz obrázek 2).
První epizoda vyhání sexuální metaforu za hranici exploatace ve scéně, kdy Sóma donutí ochutnat kamarádku Tócuki svůj poťouchlý experiment – chobotničky grilované na arašídovém másle. Bizarní směsice chutí, kterou dílo komunikuje jako něco odpudivého a nechutného, je vizualizována jako doslovné znásilnění dívky. Tu ve snové sekvenci obmotávají chapadla obrovské sépie, již z nebohé Tócuki strhávají školní uniformu (viz obrázek 3). Takový fetišistický výjev využívající stereotypní ikonografii pornografické mangy (hentai) slouží jako komediální vsuvka ke zdůraznění nechuti dívky, která proti své vůli pozřela odpudivé jídlo. „‘Chuť chapadel byla strašná – skoro jako kdyby bylo mé tělo zneužito,‘ tedy… takto to alespoň dívka později popsala“ komentuje žoviálně mužský voiceover. Sexuální metafora v seriálu tak slouží především jako prostředek exploatace ženských postav – za zmínku stojí také fakt, že protagonistovo jídlo a extatické stavy v anime zakouší převážně ženy.
Výše zmíněná objektivizace prostřednictvím explicitních a sexuálně provokativních záběrů je navíc v mainstreamové anime tvorbě natolik rozšířená a normalizovaná, že se pro ni ustálil termín „fan servis“.[12] Přestože se fan servis netýká pouze ženských postav a v omezené míře seriál pracuje též s mužskou nahotou a mužskými stavy rozkoše v návaznosti na ochutnaná jídla, nekomunikuje takové zobrazení stejné hodnoty jako v případě ženských těl. Jak popisuje Mimosa Wittenfelt ve své diplomové práci Practically Naked: Fan Service in Anime as Hyper-Gendered Performances of Spectacle, fan servis vytváří pro mužská publika specifický odstup od mužských postav. Především tím, že v takto inkriminujících scénách zobrazuje muže starší, anonymizované, muže s nadváhou, případně muže kódované jako queer.[13] Tyto sekvence v případě mužů ještě více než v případě žen akcentují komediální rovinu a zesměšňují muže za to, že podléhají submisivním sexuálním touhám a reakcím, neboť nejsou schopni naplňovat požadovanou hegemonní formu přípustné maskulinity.[14]
Závěr
Navzdory tomu, že i v japonské gurmánské manze existují příklady děl, která převrací tradiční příběhové vzorce, stereotypní postavy muže–profesionála či ženy–pečující kuchařky a zobrazují přípravu jídel v její realistické, meditativní rovině, tyto příběhy zdaleka nezasahují tak početná publika. Šokugeki no Sóma, dílo chválené kritikou i čtenářskou a diváckou obcí pro realistické a detailní zobrazení široké palety připravovaných jídel, je ve svém přístupu k genderovým rolím výrazně konzervativní. Ba co víc, četným fan servisem a exploatací sexu jako primární metafory chuti komunikuje v podstatě mizogynní fantazie, v rámci kterých jsou ženy redukovány na šťavnatou flákotu masa. Tyto hodnoty dílo komunikuje v týdeníku zaměřeném na dospívající japonské chlapce, ovšem 20 milionů celosvětově prodaných výtisků značí, že jak komiksová předloha, tak její anime adaptace nachází své odbytiště daleko za hranicemi Japonska.
Edit: Michal Bartoš
Seznam použitých zdrojů
JONETANI, Jošimoto. Šokugeki no Sóma [seriál]. J.C.Staff, Tokio, 2015.
LAMARRE, Thomas. The Anime Machine: A Media Theory of Animation. University of Minnesota Press: Minneapolis, 2009.
LEBESCO, Kathleen a NACCARATO, Peter. The Bloomsbury handbook of food and popular culture. Bloomsbury Academic an imprint of Bloomsbury Publishing: London, 2018.
MIJADŽIMA, Keiko. Queering the palate: The erotics and politics of food in Japanese gourmet manga. In: Studies in Comics, č. 2, roč. 11 (2020). str. 271–283.
VESELÝ, Karel a KAVALÍR, Ondřej. Made in Japan: eseje o současné japonské popkultuře. Labyrint: Praha, 2014.
WEI-JUNG, Lin. A Study of Professionalism from Manga: Focus on the Professional Characteristics of Cooking Manga. In: Journal of Japanese Language Education in Taiwan, č. 33, roč. 12 (2019). str. 271–298.
WITTENFELT, Mimosa. Practically Naked: Fan Service in Anime as Hyper-Gendered Performances of Spectacle. Diplomová práce, Lund University, 2020.
Lin Wei-Jung, A Study of Professionalism from Manga: Focus on the Professional Characteristics of Cooking Manga. In: Journal of Japanese Language Education in Taiwan, č. 33, roč. 12 (2019). str. 282. ↑
Viz Keiko Mijadžima, 2020. ↑
Karel Veselý a Ondřej Kavalír, Made in Japan: eseje o současné japonské popkultuře. Labyrint: Praha, 2014, str. 125. ↑
Keiko Mijadžima, Queering the palate: The erotics and politics of food in Japanese gourmet manga. In: Studies in Comics, č. 2, roč. 11 (2020), str. 271. ↑
Jonathan Leer, Gender and Food Television: A Transnational Perspective on the Gendered Identities of Televised Celebrity Chef, In: The Bloomsbury handbook of food and popular culture. Bloomsbury Publishing: London, 2018, str. 13–14. ↑
Tamtéž. ↑
Jonathan Leer, 2018, str. 16. ↑
Jonathan Leer, 2018, str. 17. ↑
Keiko Mijadžima, 2020, str. 271. ↑
Tamtéž. ↑
Keiko Mijadžima, 2020, str. 274. ↑
Thomas LaMarre termínem „fan service“ (saabisu) rozumí obrazy dívek nebo žen, obvykle sexuálně provokativní nebo explicitní, které jsou do anime vkládány téměř nahodile – jednoduše jako potěšení pro pohled chlapců a mužů. Jinými slovy, „servis“ implikuje způsob adresování obrazů mužskému divákovi. ↑
Mimosa Wittenfelt, Practically Naked: Fan Service in Anime as Hyper-Gendered Performances of Spectacle. Diplomová práce, Lund University, 2020, str. 32. ↑
Tamtéž. ↑
Napsat komentář