Na konci léta 2024, po mém výrazném zklamání z hororového hitu Longlegs, se v českých kinech objevil nenápadný, ale efektivní duchařský horor Duše prokletých. Druhý celovečerní film irského režiséra Damiana McCarthyho vyprávěl příběh slepé sběratelky tajemných předmětů, snažící se zjistit, kdo brutálně zavraždil její sestru. Film skvěle pracoval s omezeným rozpočtem a pár herci a zároveň poměrně chytře využíval lokálního folklóru. Od té doby jsem vyhlížel režisérův další projekt.
Necelé dva roky po Duši prokletých se McCarthy vrací se svým zatím největším projektem, tentokrát s distribuční podporou amerického studia Neon. Hokum sleduje úspěšného amerického spisovatele Ohma Baumana, který vycestuje do irské přírody, aby rozprášil ostatky svých rodičů v okolí majestátního hostince, kde před lety strávili líbánky. Po splnění úkolu a setkání s místními zaměstnanci se ale dozví, že apartmán pro novomanžele je už dlouho permanentně zamčený a jediný klíč má prastarý majitel hostince. Místo poklidného návratu domů se Ohm pokusí odhalit tajemství nepřístupného pokoje.
Významnou roli v Hokum hraje prostor a jeho postupné odhalování. Většina filmu se odehrává v hostinci a nejbližším okolí. McCarthy velmi opatrně představuje každou skulinku a chodbu, zároveň si ale dává pozor, aby žádný detail neodhalil příliš brzo. Zajímavé je, nakolik strukturu vyprávění ovlivnily videohry, hlavně survival horory. Hlavní hrdina je s minimem informací a osobních věcí vržen do neznámé lokace a místnost po místnosti se snaží dosáhnout svého cíle. Během cesty potkává různé postavy, které mu buď chtějí uškodit nebo mu vysvětlují nové mechaniky. Přitom sbírá předměty, díky kterým může postoupit dál. Film zároveň obsahuje několik scén, kdy Ohm okrádá mrtvoly, prohrabuje šuplíky jako protagonisté ve hře Resident Evil a dokonce i řeší hádanky, které odemykají další pokoje či výtahy.
Tím však nechci říct, že by Hokum nefungovalo jako film. Ve svých nejsilnějších momentech mi snímek připomínal mistrovské dílo Wese Cravena Lidé pod schody, hlavně díky fantastické kombinaci strachu z neznáma, dětské radosti z objevování a černého humoru. Film se nikdy nestane otevřenou komedií, ale zejména první polovina je plná cynismu, který vychází z interakcí Ohma s jeho okolím. Humor funguje zejména díky představiteli hlavního hrdiny Adamu Scottovi, který má s komedií dlouholeté zkušenosti. Z ostatních herců stojí za zmínku především Will O’Connell hrající poslíčka s uměleckými ambicemi Albyho, který do filmu vnáší lidskost, a David Wilmot jako alkoholik z lesa, Jerry.
Lidskost a empatie k postavám a respekt k irskému folklóru jsou další důvody, proč je film tak výrazný. McCarthy duchařské příběhy a podivné starožitnosti snímá s velkou pozorností a funkčně je napojuje na trauma, které si v sobě hlavní hrdina nese. Zároveň ale oproti tzv. „elevated hororům“ nedělá z traumatu hlavní téma. Jedná se pouze o jeden z mnoha motivů fikčního světa.
Jako největší potenciální problém vnímám práci se světlem – v kině hluboké stíny a ohlušující tma fungovaly skvěle, film je obecně velmi dobře nasnímaný – ale bojím se, že při sledování filmu na monitoru a televizní obrazovce v domácím prostředí bude viditelnost výrazně horší. Lidé s domácími kiny si toho pravděpodobně ani nevšimnou, ale diváci toužící po večerním hororu by mohli mít o něco horší zážitek.
Spolu s Raimiho SOS jde o zatím nejlepší letošní distribuční film.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář