Alchymista národní kinematografie. Role Vladislava Vančury v Československé filmové společnosti

Vančurova psaná tvorba, stejně jako její filmové adaptace různými režiséry, tvoří důležitou část českého kulturního dědictví. Jeden ze zakládajících členů Devětsilu měl působení opravdu široké: od prózy a poezie, přes divadlo a výtvarné umění až k umění filmovému.

Právě kinematografie nabyla ve Vančurově životě brzy výsadní postavení.^[1] Vančura byl nejen častým návštěvníkem kin; vedl o filmu i odborné polemiky.^[2] O (nejen) důvěře ve filmovém umění mluví už ve své eseji ve 20. letech, kde zdůrazňuje neomezené schopnosti, jež filmový tvůrce s prací s touto surovinou zažívá a zvolává „Film bude uměním!“^[3] O filmařích mluví jako o básnících filmových děl, do kterých se sám taktéž počítá, jeho samotné působení v roli praktikujícího filmaře však nedojde u diváků a kritiků větší slávy. Největší a vcelku jediný úspěch ve filmové branži slaví s filmem Před maturitou (1932), který, ač kritizován některými důležitými osobnostmi české kultury jako byl S. K. Neumann, uspěl u dospívajících diváků.^[4] Marijka nevěrnice (1933), Naši furianti (1937) … další filmy ve Vančurově režii (v druhém případě ve spolupráci s Václavem Kubáskem) byly však diváky vnímány a navštěvovány spíše podprůměrně. Přesto si ho do svého čela v polovině třicátých let volí Československá filmová společnost, aby zastupoval „odbornou“ stranu Filmového poradního sboru, jež rozhodoval o státní přidělené finanční podpoře v nově zavedeném registračním systému.

Tato esej, vycházející z bádání v přepisech a poznámkách z porad Filmového poradního sboru a Československé filmové společnosti mezi lety 1936 a 1938, se zaměří na faktory způsobující Vančurovo prominentní postavení, pevně spojené s otázkami po povaze jeho působení ve funkci. Esej dále pojedná také o proměnách a konci Vančurovy kariéry v ČFS a postupném vzdávání se funkce s nastupující okupací, kterému však ostatní členové stáli v cestě.

Změna systému

Československá filmová společnost vznikla jako součást neklidného období změn v podpoře národní kinematografie třicátých let. Kontingentní systém, ve kterém byl dovoz zahraničních filmů vázán na výrobu těch českých, sloužícím tak spíše rychlé a nízkonákladové výrobě než podpoře umělecké hodnoty kinematografie, byl nahrazen systémem novým. Tuto změnu měla na svědomí paralelní změna vládní, ve které si (mimo jiné) křeslo ministra průmyslu, obchodu a živností předal demokratický politik Josef Matoušek starší s představitelem lidové strany Janem Dostálkem, se kterým přišel systém registrační.^[5]

V registračním systému platily zahraniční filmy, přivezené na český trh, za nutnou registraci do systému a tyto finance pak sloužily na podporu jednotlivých českých filmů, které se o finanční injekci chtěly ucházet.^[6] Na rozhodování, komu budou (a hlavně komu nebudou) přidělené státní finance k přípravě filmového díla, byl stanoven nový ústav; Filmový poradní sbor. Sboru byla kompletně svěřena důvěra ohledně rozhodování, co se hlediska posouzení kvality jednotlivých připravovaných filmů týče.^[7] Snímek československé produkce mohl získat podporu 70 000 Kč, pokud nebyl klasifikován jako v rozporu s veřejným zájmem, 140 000 Kč podpory, pokud byl film přímo doporučený Filmovým poradním sborem pro jeho kvalitu, nebo byl alespoň srovnatelný s ostatními filmy na trhu. Mimořádným dílům mohla náležet podpora ve výši až 210 000 Kč.^[8] FPS tak nebyl orgánem přímo cenzurním, který by zakazoval filmy jím nepodpořené na Československém území vyrobit, ale stál často jako důležitý mezník podpory, bez kterého by se některé filmy nepodařilo realizovat. Co se organizace FPS týká, Luboš Bartošek ve stati „Pokrokové tendence ve Filmovém poradním sboru 30. let“ rozeznává úřední (zástupci ministerstva školství a národní osvěty, zahraničních věcí, ochodu a živností, financí, národní obrany) a odborné, pokrokové členy sboru (zástupci Svazu filmové výroby, filmového průmyslu a obchodu, Ústředního svazu kinematografů), jejichž řady rozšířila Československá filmová společnost.^[9] Toto rozdělení v rámci jedné společnosti se nevztahuje jen k povaze praxe jednotlivých osob, ale také poukazuje na rozkol a napětí, který mezi těmito dvěma póly jedné instituce panoval. A to primárně kvůli rozdílným preferencím ohledně představy pozvednutí národní kinematografie; úřední skupina zdůrazňovala hlavně podporu činné filmové ekonomiky, naopak ta odborná stála za podporou uměleckých ambic československého filmu. Vladislav Vančura patřil do druhého ze zmíněných pólů.

Základní kámen: Vladislav Vančura

Za boj o uměleckou kvalitu filmů se v průběhu celého svého působení zasazovala Československá filmová společnost, reprezentující širokou skupinu umělců, spisovatelů, i do té doby opomíjených novinářů^[10], píšících pro film nebo o filmu. Členové ČFS se pravidelně scházeli samostatně, mimo schůze FPS, v postupně nabývajícím počtu (kompletní seznam všech účastníků však v zápisech chybí, nebo nikdy nebyl veden) od ustanovení 20. 10. 1936 v 20:30, většinou po večerech a nejčastěji v kavárně Louvre (jediné místo zmíněné v rámci zápisu ze schůzí ČFS). Na první schůzi vítá zakládající kolegy český spisovatel Josef Toman, promptně však předává slovo právě Vladislavu Vančurovi, který ve svém proslovu předkládá hlavní plán nově založené společnosti, a to vybudovat úzkou spolupráci mezi filmovými pracovníky, spisovateli a vědci, která povede ke zvýšení kvality československého filmu jak po stránce témat, tak jazykové.^[11] Mluví tak přímo ze své zkušenosti spisovatele, pro kterého jsou jazyk a téma základními kameny tvorby a zdá se, že tyto aspekty vnímá Vančura jako stejně významné i v případě kinematografie, kterou touží budovat kolektivně. Prvním jednomyslným souhlasem Československé filmové společnosti je zaslání telegrafu prezidentovi oznamující vznik spolku. V tento moment Vančura spolu s ostatními zakládá to, čemu Bartošek říká bojové pokrokové křídlo^[12]; skupinu permanentně bojující za zvýšení kvality československé kinematografie. Výbor společnosti byl volen jednomyslně, následovně: V. Vančura se stává předsedou, místopředsednictví náleží právníkovi, distributorovi a filmovému pracovníkovi Františkovi Papouškovi, jednatelem je Josef Toman, filmový pracovník a kritik Jaroslav Brož se stává pokladníkem, zapisovatelem je filmový kritik a teoretik Lubomír Linhart. Členové výboru jsou dále pouze dva, a to hudební dirigent Otakar Jeremiáš a estetik Jan Mukařovský. Náhradníci jsou rovnou tři, a to Jindřich Elbl, zástupce ministerstva zahraničních věcí a významný hlas na schůzích FPS, filmový publicista Jan Kučera a filmový kritik A. Jaroslav Urban.^[13]

Jak se muž, známý především jako spisovatel, ocitá na samém vrcholu filmové společnosti, kde ještě dlouho poté zůstává? Nejdřív je třeba se podívat, co Vančuru samotného k filmu přivádí.

Nešlo pouze o fascinaci avantgardní kinematografií, kterou Vančura sdílel s kolegy v Devětsilu, jelikož jeho zájem o film je starší než Devětsil sám.^[14] Zpočátku se projevoval teoretickými úvahami, ke kterým dospěl skrz svůj úzký vztah k obrazu a zároveň kolektivní práci. ^[15] Psal je již v době, kdy otiskoval své první literární povídky.^[16] Ve známost vešla krátká úvaha psaná pro tištěný deník České slovo s jednoduchým názvem „Film“, kde Vančura vkládá do filmu naděje na to, že se stane uměním, i přes nízkou úroveň, kterou v té době současná československá produkce přináší. ^[17] O té měl Vančura dobrý přehled, stejně jako třeba o té Sovětské, sám byl totiž velmi častým návštěvníkem kin.^[18]

Spisovatelovy pokusy o samostatnou filmovou tvorbu, o tzv. filmová libreta, byly podle Blahynky ještě mladší než pokusy ostatních členů Devětsilu, ať už se jednalo o Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Karla Taigeho nebo Jiřího Voskovce.^[19] Když se pak dostává k natáčení svého debutu Před maturitou (1932), okouzluje ho celá atmosféra filmového natáčení, která je opakem samotářské práce spisovatele.^[20] Vladislav Vančura tak v době zapojení do ČFS disponuje nejen aktivním fanouškovským zájmem o film, ale také velkou teoretickou základnou.

Navíc díky tomu, že byl Vančura ve svých zájmech rozkročen tak široce a jeho angažování v tolika uměleckých oblastech bylo tolik úspěšné, disponuje také širokou sítí kontaktů. A to nejen praktikujících umělců, ale také teoretiků i novinářů. Tento aspekt se na jednáních posléze silně projeví Vančurovou schopností doporučovat na různé pozice nepřeberné množství následných kolegů (ať už se jednalo o redakční výbor filmového sborníku nebo o lektory filmových kurzů^[21]) Navíc mezi těmito kontakty nevnímá ani nevnucuje žádnou hierarchii, nepreferuje praktické filmaře ke kinoamatérům nebo teoretikům apod. Právě z jednání kinoamatérů, ke kterému se esej ještě vrátí, je patrné, že Vančura cílevědomě navazuje spolupráce napříč celým uměleckým spektrem a dokáže budovat svým zájmem jednoduše vzájemnou důvěru.^[22] Tento povahový rys také nahrává jeho zvolením do vedoucí pozice.

Navíc je třeba připočíst, z už řečeného vcelku zřejmý, široký i zahraniční Vančurův rozhled nejen v oblastech umění, ale veřejného dění celkově. V zápisech ze schůzí, které jsou vedeny co nejstručněji, se tento aspekt nestačí projevit ve své celé šíři, je však patrný z náznaků, jako třeba z Vančurova referování o avantgardním polském časopise, který doporučuje ke spolupráci.^[23]

Další neopomenutelnou stránkou je Vančurova činorodost. Ta je patrná nejen při pohledu na seznam různorodých děl, kterých je autorem sám nebo se na nich přímo podílel, ale je očividná i z aktivit a záštit, o které se Vančura za celou dobu působení ve ČFS přihlásí; ať už se jedná o pomoc s přepracováním dialogů v předložených scénářích nebo o organizaci předávání filmových cen.^[24] Tato činorodost je pevně spojená s Vančurovým neustálým zdůrazňováním aspektu práce na umění, která je třeba udělat, nad kterou je třeba se scházet společně a ve které je třeba nikdy nepolevit v boji za pokrok v národním umění. „Jde méně o to na sebe upozornit, nýbrž o to vykonat práci, budovat systém,“^[25] odporuje Vančura na námitky proti cyklu přednášek o filmu, ke kterým jsou zprvu Elbl a Toman kritičtí, když toto téma otevírají na schůzi 3. 11. 1936. Tento argument Vančura zopakuje v průběhu působení ve společnosti několikrát. Ačkoliv je důraz na společnou práci neoddělitelný od Vančurova levicového politického přesvědčení, nelze toto puzení k práci interpretovat jako pouhou politickou agendu, ale důkaz uměleckého vizionářství a touhy po zlepšení pozice a podmínek pro národní umělce.

Ať žije národní kinematografie (a dobrý vkus jejího publika)

Ačkoliv by bylo na místě očekávat, že se společnost začne od počátků zabývat analýzami filmů k tomu doporučených od Filmového poradního sboru, už od počátku má nově vzniklý útvar daleko pestřejší pracovní náplň. Tomuto rozrůznění Vančurova postava dominuje.

Jako předseda otevírá ve společnosti nová témata ostatním k vyjádření, moderuje, a hlavně uzavírá debaty s přehledem jejich výsledku a dalšího postupu. Mezi jeho vlastní první návrhy patří spolupráce s konzervatoří, se kterou přichází již 26. 10. 1936 na druhé schůzce spolku po jeho ustanovení.^[26] Tento návrh je jedním z Vančurových největších projektů v rámci společnosti. Spolupráce s konzervatoří je semínkem v počátku filmového vzdělávání v Československu, jehož významnost Vančura nepřestane v průběhu působení společnosti zdůrazňovat. V prvotním představení nápadu mělo být v rámci konzervatoře zřízeno filmové oddělení, a spolu s tím i studio, aby zde teoretická stránka filmu doplňovala tu praktickou. Respektive jejich vzájemný poměr zde nebyl od počátku tak docela zřejmý a o tom, který typ vzdělání by dominoval, byli vedeny mezi členy společnosti spory. Mezi navrhované docenty tohoto ústavu Vančura navrhuje nominovat nikoliv přímo vedení konzervatoře, ale výběr osob z odborných kruhů a z okolí lingvistického kroužku. K tomuto doporučení zdůrazňuje Vančura i význam češtiny, která by zde ve výuce neměla být podceněna. Právě v těchto momentech se nejvýrazněji projevuje Vančurův cíl, který slíbil u zakládání společnosti, a to neustat ve snaze spojovat filmaře, teoretiky i jazykovědce se vztahem ke kinematografii. První debata o tomto tématu končí pověřením právě Vančury, spolu s A. J. Urbanem, k vypracování návrhu osnov, obsazení a zřízení školy.

Živé debaty jsou v následných schůzích vedeny o jednotlivých přednášejících a tématech přednášek, Vančura vznáší požadavek na členy společnosti, aby navrhly, jaké přednášky ze své specializaci by mohli přednést.^[27] V postupném vyjednávání nakonec seznam navrhovaných členů učitelského sboru na konzervatoři kopíruje seznam členů ČFS, respektive jejich výběr.^[28] K dalšímu jednání o konzervatoři už je dále zplnomocněn pouze Vančura, který navazuje spolupráci s divadelním kritikem a profesorem Václavem Tillem, v té době ještě profesorem srovnávacích dějin na Univerzitě Karlově. Znovu se zde projevuje Vančurova široká síť kontaktů. Ačkoliv, jak píše Lukáš Holeček v kapitole „Vančura v zrcadle knižní ankety Lidových novin“, neměli Tille a Vančura přímo hluboké přátelské pouto, jejich společná cesta do Moskvy v roce 1927 a příležitostné udržování kontaktů stačilo k tomu, aby byli oba otevření ke spolupráci na filmovém vzdělávání českého národa.^[29] Je očividné, že tato myšlenka ležela Vančurovi v hlavě už dlouho, jelikož se Tille, Vančura a Julius Schmidt (na motivy jehož knihy vznikne Vančurův debut) setkávají už v roce 1932, několik let před založením spolku, v domácnosti Vančurových, aby jednali o filmových záležitostech, a to včetně založení studia.^[30] V pozdějším rozhovoru, který spolu literární historik a Vančura vedli před schůzkou společnosti 10. 10. 1936, Tille mluvil o zájmu samotné univerzity (nejpravděpodobněji Karlovy) zřídit filmový ústav.^[31]

Vančurův aktivní zájem o filmovou výuku a pravděpodobně i pravidelné referování o ní na různých místech vyústil až o zájem přesahující hlavní město. V listopadu téhož roku se Vančura na jedné ze schůzí zmiňuje i o zájem ohledně přednášek pražských lektorů v Brně.^[32] Debaty o filmovém vzdělávání dojdou až k ministerským zástupcům poradního sboru, kteří dokonce souhlasí, že poskytnou finance na výbavu studia k praktickým cvičením, a to kameru i filmový materiál. Po debatě na Filmovém poradním sboru je usneseno, že lektoři budou z řad praktických filmařů.^[33] Kromě mírných nespecifikovaných třenic se samotnou konzervatoří, které jsou v jednáních pouze naznačeny^[34], se zdá, že první filmové škole na Československém území nestojí nic v cestě, a přesto, na začátku roku 1938 Vančura upozorňuje na to, že agenda ohledně studia a filmové výuky usíná. V únoru je naděje znovu obnovena; podle Vančurových referencí se zdá, že konzervatoř filmové kurzy, nejprve teoretické, otevře, co nevidět; naplánovaných je nejprve deset týdnů výuky. Tímto komentářem však debata ohledně filmového vzdělání v rámci společnosti skončí a zůstane, jak Vančura varoval, už navždy spící; za pár měsíců uzavření Mnichovské dohody promění ráz českých dějin. Tento pokus o filmové vzdělávání se tak i přes všechnu vynaloženou (nejen) Vančurovu sílu nakonec nikdy nepromění v realitu a FAMU bude založena až v roce 1946, v neděli 27. října benešovským dekretem.^[35] Na Karlově univerzitě se filmová věda objeví až v roce 1968, a to přechodem právě z pražské FAMU.^[36]

Ačkoliv byla filmová výuka velkou částí Vančurovy agendy, nebyla zdaleka jediným jeho aktivně prosazovaným programem. Již na druhé oficiální schůzce společnosti Vančura s ostatními uvažuje o zřízení filmového časopisu. I toto téma ještě před jeho otevřením před kolegy projednával již s potenciálními spolupracovníky, v tomto případě pravděpodobně s Juliusem Fučíkem, v té době šéfredaktorem časopisu Tvorba a pravidelný přispívatel do Rudého práva,^[37] který navrhl 16stránkovou podobu časopisu. Přislíbenou spolupráci na vydávání tohoto časopisu měla společnost od vydavatelství Melantrich^[38], v jehož čele stál Jaroslav Šalda.

Tato navrhovaná spolupráce znovu těžila z Vančurových kontaktů. Kromě toho, že Vančura patřil mezi kmenové autory tohoto nakladatelství^[39], byl zároveň i přítel Jaroslava Šaldy. ^[40] Co víc, ve stejném roce, jako je založeno ČFS, iniciuje Melantrich vznik Filmového artělu, na kterém se jako spoluvlastníci podíleli právě Vančura, společně s Ivanem Olbrachtem a Karlem Novým. Jediným výsledkem této spolupráce byl Vančurův film Marijka nevěrnice (1934)^[41] podle Olbrachtova námětu, který se nesetkal s diváckým úspěchem, částečně zřejmě i kvůli užívanému rusínskému dialogu, který měl dodat příběhu o drsném kraji autentičnost. Finanční ztrátu na tomto filmu utrpěli všichni zainteresovaní.

Co se však názoru na filmový časopis v ČFS týče, na rozdíl od spolupráce s konzervatoří však nelze říct, že by všichni členové stáli za Vančurou, v rámci jeho vzniku. Významně proti byl například A. J. Urban, další k němu přistupují se změnami, jakože by měl být spojený s divadlem (J. Toman) nebo že by se mělo jednat o měsíčník (J. Kučera). Nakonec v rámci nabitého programu společnosti jsou projednávány spíše příspěvky od jednotlivých členů ČFS do ostatních časopisů, které se kinematografii věnují, a to včetně těch zahraničních (jako např. blíže nespecifikovaný avantgardní polský časopis, který Československu věnoval jedno ze svých čísel).^[42] I v rozpravách o časopise se projevuje Vančurův podnikavý, aktivní duch a celkové zapálení pro věc; nejen, že o časopise s ostatními potenciálními partnery jedná primárně sám, ale navíc na jedné ze schůzek přímo iniciuje, že pokud budou ostatní kolegové ze společnosti schopní texty vydávat, měly by se střádat a počítat rovnou s vydáním monografie.^[43] Vančura je také tím, kdo iniciuje vznik ročenky Československé filmové společnosti.^[44]

Další část práce ČFS, kde hrají osobnost a schopnosti Vančury významnou roli, je práce s psaným i řečeným textem a jazykem. Společnost se, zjevně podle autorů oslovující společnost s touto prosbou, angažuje při úpravách filmových dialogů. Většina těchto proseb je zákonitě směřována primárně na Vladislava Vančuru, jako je tomu jmenovitě třeba u filmů Děvče za výkladem (adaptace díla F. X. Šaldy, nakonec pravděpodobně nevzniká) nebo Noc na Karlštejně (návrh však předkládá jakýsi pan Vaněk, nejde i vzhledem k časovému období o scénář ke kultovnímu filmu Zdeňka Podskalského).^[45] Jak důležitou roli hrál v rozvíjení kvalitní Československé kinematografie jazyk, je očividné i na Vančurově zájmu vytvářet filmové názvosloví a rozvíjet tak český filmový žargon. „Není možno dělat čestné filmové názvosloví pomalým překládáním názvosloví anglického, německého apod. Potřebujeme jazykozpytce. Je několik bodů, ze kterých by se dalo vyjít. Např. slovník divadelní apod. (…) Člověk, který to bude dělat, musí být honorován,“ říká Vančura na schůzi 26. 5. 1937 v otevřené debatě ohledně filmového slovníku. Jedná se o jediný moment, ve kterém Vančura vysloveně žádá finance na nějaký segment aktivit společnosti.^[46] Nakonec, snahu o jazykovou čistotu ustanovuje jako cíl a prioritu už při zakládajícím projevu ČFS v Café Louvre.

Na začátku listopadu 1936 vysvitla další možnost, kde se mohla ČFS zasadit o rozšíření působení českého filmu. Rozhlas Radiojournal projevil zájem o zařazení „filmového okénka“ do svého programu, které by měla vést právě ČFS, informoval J. Elbl na jedné ze schůzí.^[47] Tato informace rozdmýchává živou debatu, ve které Kučera nabádá k opatrnosti, zatímco Linhart zdůrazňuje lákavou možnost větší veřejné informovanosti o společnosti. Nakonec je to právě Vančura, který připraví cyklus šesti přednášek pro rozhlas a nominuje řečníky, kteří o tématu pojednají. Přednášky zahrnují témata filmového dramatu, jeho řeči, estetiky filmu nebo problematika zvuku a obrazu, a mezi přednášejícími se objeví jak E. F. Burian, Martin Frič, tak třeba Jan Mukařovský.^[48]

„Film by měl být odměňován stejně jako literatura,“^[49] neustupuje ze svého Vladislav Vančura na schůzce 3. 11. 1936, když se otevírá téma filmových cen. I toto téma nutně patří do agendy spolku, které se Vančura věnuje. Návrh na odměňování filmařů nechává přičlenit k dopisu ministerstvu. Nejedná se však o udílení české státní ceny za film, kterou hlasitě podporuje celá ČFS; tu už rok před tím dostává poprvé v české historii Maryša (1935) Josefa Rovenského, ale o ocenění výjimečných námětů. Výrazně později, na konci května následujícího roku, si samotný Vančura bere na starost, aby doručil ministerstvu národní obrany informaci, že ČFS navrhuje udělení pěti cen po 10 000 Kč vybraným námětům, později sníží tento návrh na tři. Z neutuchající debaty lze vyčíst, jakou prioritou byla pro celou společnost dostatečná podpora a ocenění filmových děl, jež si tento titul zaslouží.^[50] Vančura sám tuto pozici společnosti napříč schůzemi několikrát připomíná.

Všechny zmíněné aktivity stále netvoří vyčerpávající seznam všeho, čemu se Vladislav Vančura v Československé filmové společnosti věnoval, vedle hodnocení, zamítání a doporučování filmů, které samozřejmě tvořilo hlavní část práce jak jeho samotného, tak celé ČFS. Mezi Vančurovy známé a často citované kritiky patří například reflexe na Špelinův Krb bez ohně (1937), o jehož podporu žádala pražská německá firma Dafafilm. Na konto kýčovitého formátu, který měl vzniknout, reaguje Vančura několika stránkovou kritikou, kde upozorňuje na to, že se zeptal na názor všech odborníků za jednotlivé filmové složky, od výtvarníků až po hudebníky (nakonec, sám byl odborníkem právě na práci s textem), aby mohl s absolutní platností potvrdit, že se jedná o práci zcela nicotnou, k jejíž podpoře nevidí žádný důvod.^[51] Dobře míněné argumenty odrážející Vančurův komplexní zájem o film ve spojení s očividnou vážností, ve které si FPS Vančuru choval, vyústilo v nepodpoření zmíněného námětu na daném setkání sboru, a to devíti hlasy proti jednomu.^[52] Film si však nakonec přece jen podporu našel na jednání po téměř třech měsících protahování, jehož se Vančura nemohl účastnit. Tam byla filmu Krb bez ohně potvrzena podpora ve výši 70 000 Kč.^[53] Tento spor přesto jen svědčí o tom, jak usilovný boj vedli členové ČFS o zkvalitnění české kinematografie, i přes častý neúspěch na schůzích FPS podpořený jinými zájmy. Přesto nikdo ze společnosti, a obzvláště ne Vančura, v boji za pečlivou dramaturgii českých filmů nepřestává. On sám její důležitost tak nejen dokola deklamuje na schůzích, ale zároveň se jí snaží býti příkladem, a to svými důkladnými reflexemi.

Před maturitou (1932)

Vančura odejít nesmí

Od záštity filmových přednášek na konzervatoři nebo Radiojournalu, vydávání filmového časopisu a sbírek, rozmlouvání s ministry, spolupráce s kinoamatéry, hledání odborníků, starost o jazykovou čistotu uváděných filmů, aktuálnost jejich námětů, ustanovování filmového názvosloví, navrhování oceňování filmových profesionálů nebo být příkladem, jak může důkladná dramaturgie pozvedat hodnotu českých filmů a zároveň i úroveň českých diváků. Po nekompletním shrnutí usilovné práce, do které se Vančura pustil jako předseda ČFS je zřejmé, že jeho energie, cílevědomost a neústupnost by byla jen obtížně nahraditelná. Vančura po celou dobu své kariéry v Československé filmové společnosti přináší nové podněty k rozvíjení filmového odvětví obecně a snaží se o pozvednutí českého filmu nad pouhou komerci. Přes Vančurovo oddání společnosti přichází na začátku října 1937 možná překvapivá událost; Vančura se vzdává předsednictví ve společnosti.^[54] Podle zápisů ze schůze není k tomuto tématu vedená žádná obšírná debata, a v předchozích setkáních Vančura tento záměr ani nenaznačoval. Nezastupitelnost jeho osoby, společně s vážeností, kterou na filmovém poli Vančura získal, se velmi patrně projevuje právě v tomto momentě. Vančurovo odstoupení z předsednictví spolku je obratem zamítnuto. Důvodem ke změně Vančurova postoje k vedení společnosti však není např. zklamání z omezeného vlivu ČFS, ale jak poznamenává Luboš Bartošek v již citované kapitole, změna politických poměrů vzhledem k postupující nacistické okupaci.^[55] I přes tuto neopomenutelnou okolnost však odpor Československé filmové společnosti trvá.

Z dalšího setkání, kde je vedená živá debata ohledně nové kandidátky ČFS, je Vančura omluven a v pozměňovacím návrhu, schváleným všemi přítomnými, je Vančurovi dovoleno „sestoupit“ na místopředsedu, předsednictví zastává František Papoušek.^[56] Ten byl odhodlán vést FPS ve Vančurových šlépějích.^[57] Je však očividné, že i tato funkce po sesazení stále připadá Vančurovi příliš riskantní. Na schůzi 19. 10. 1937 se obrací na shromáždění ČFS Linhart s námitkou, že po novém rozdělení funkcí se nechce stát revisorem účtů, jelikož vnímá zmíněnou pozici jako ponížení.^[58] Na tuto poznámku okamžitě reagují jak Elbl, tak právě Vančura, s nabídkou své pozice ve prospěch Linharta. To je však spolkem v obou případech zamítnuto a Linhartovi je znovu nabídnuta pozice člena výboru.

Poslední datum výborové schůze je zaznamenáno jako 1. 3. 1938. Československá filmová společnost není v tomto období zrušena oficiálně, je však zrušeno její zastoupení ve Filmovém poradním sboru. Ten je, zánikem ministerstva zahraničních věcí, nucen opustit významný zástupce Jindřich Elbl. Postupně jsou funkce zbavováni jednotlivý zástupci pokrokové linie, která usilovala o zvyšování kvality českého filmu.^[59] V době okupace pak velká většina členů Československé filmové společnosti skončila za mřížemi.^[60] Oficiální rozpad spolku datuje Úřední list, díl II., č. 274 až z 23. listopadu 1948, s poznámkou že se „spolek dobrovolně rozešel.“ ^[61]

Po čtyřech letech od poslední schůze, 12. května 1942, je Vladislav Vančura popraven jako oběť odvety za atentát na Heydricha. ^[62] Jeho ztráta způsobila českému národu velké zranění. Přišel nejen o jednoho z největších českých spisovatelů, autora významných dramatických prací, znalce výtvarného změní, vědy, ale zároveň o významnou osobnost pro českou kinematografii, která jí přispěla svým zápalem a mnohostrannou aktivitou více, než by bylo schopné předat v roli filmaře kultovních filmů. Tuto esej lze nejlépe zakončit citátem Josefa Tomana:

„Tam (tj. FPS – LB) jsme nejlépe poznali Vančurovu nesmlouvavost v otázkách uměleckých. Bil se za čistou průbojnost uměleckého projevu s divokým zastoupením, nikdy se nedal vydráždit k násilnickým výrazům i když míněná jeho protivníka bylo zřejmě pochybené, ale bojoval s nám lítě a neúprosně, získávaje si v umělcích hluboká přátelství a vzbuzuje v lidech, kteří nazírali na umění jako na obchod nebo řemeslo, zášť..“^[63]

Primární literatura

BLAHYNKA, Milan. Vladislav Vančura. Praha: Melantrich.1978.

LUBOŠ, Bartošek. Pokrokové tendence ve Filmovém poradním sboru 30. let. In: Mnohotvárnosť dramatického umenia: zborník Vysokej školy múzických umení v Bratislave. Bratislava: Obzor, 1976.

Národní filmový archiv, Praha. List NAD č. 139. Časový rozsah 1936–1938. Inv. č. 1., sign. VI/16. č. ev. jedn. 1. Rukopis, 194 listů. Kniha zápisů ze schůzí Čs. filmové společnosti od ustavení do 1. března 1938.

Národní filmový archiv, Praha. Časový rozsah 1936 – 1938. Inv. č. 14 – 21. sign. II. č. ev. jedn. 1. Zápisy z jednání FPS (nepravidelně i s přílohami a podklady)

POLÁČEK, Jiří. Vladislav Vančura v literárním kontextu 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2022. ISBN 978-80-280-0138-4.

SCHWIPPEL Jindřich. Inventář NFA. Československá filmová společnost I. Hradištko pod Medníkem, 2009. str. 4

VANČURA, Vladislav. Řád nové tvorby. Blahynka, M., Vlašín, Š. (ed.) Akt. Praha: Svoboda, 1972.

Sekundární literatura

GAJZLEROVÁ, Eva. Historický vývoj Melantrichu jako vydavatelského a nakladatelského koncernu se zaměřením na vrcholné období 1. republiky. [Online]. Diplomová práce. Praha: Univerzita Jana Ámose Komenského. 2018. Dostupné z: theses.cz. [citováno 23. 06. 2024].

Historie FAMU. [Online] In: FAMU. Dostupné z https://www.famu.cz/cs/fakulta/o-famu/historie-skoly/ [citováno 23. 06. 2024].

HOLEČEK, Lukáš. Vančura v zrcadle knižní ankety Lidových novin. In: Vladislav Vančura v literárním kontextu 20. století. Masarykova univerzita nakladatelství. str. 140-150.

Julius Fučík (1903-1943) a jeho reportáž, psaná na oprátce. [Online] In: Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné z https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce/. [citováno 20. 06. 2024].

KORDASOVÁ, Veronika. Nakladatelství Aventinum a Melantrich v letech 1919-1938 – komparace se zaměřením na literární produkci. [Online]. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 2012. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/y6yly/. [citováno 23. 06. 2024].

O katedře [Online] In: Katedra filmových studií, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova. Dostupné https://kfs.ff.cuni.cz/cs/katedra/o-katedre/. [citováno 23. 06. 2024].

1. POLÁČEK, Jiří. Vladislav Vančura v literárním kontextu 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2022. ISBN 978-80-280-0138-4. str. 93 ↑

2. Ibid. ↑

3. VANČURA, Vladislav. Řád nové tvorby. Blahynka, M., Vlašín, Š. (ed.) Akt. Praha: Svoboda, 1972. ↑

4. BLAHYNKA, Milan. Vladislav Vančura. Praha: Melantrich,1978. str. 207 ↑

5. LUBOŠ, Bartošek. Pokrokové tendence ve Filmovém poradním sboru 30. let. In: Mnohotvárnosť dramatického umenia: zborník Vysokej školy múzických umení v Bratislave. Bratislava: Obzor, 1976. str. 330-331 ↑

6. Ibid. ↑

7. Ibid. str. 331 ↑

8. Ibid. str. 331 ↑

9. Ibid. Str. 332. ↑

10. Ibid. Str. 332. ↑

11. Národní filmový archiv, Praha. List NAD č. 139. Časový rozsah 1936–1938. Inv. č. 1., sign. VI/16. č. ev. jedn. 1. Rukopis, 194 listů. Kniha zápisů ze schůzí Čs. filmové společnosti od ustavení do 1. března 1938. str. 1 ↑

12. LUBOŠ, Bartošek. Pokrokové tendence ve Filmovém poradním sboru 30. let. str. 332 ↑

13. Kniha zápisů ze schůzí Čs. filmové společnosti od ustavení do 1. března 1938. str. 9. ↑

14. BLAHYNKA, Milan. Vladislav Vančura. str. 213. ↑

15. Ibid. str. 208 ↑

16. Ibid. str. 209 ↑

17. Ibid. ↑

18. Ibid. ↑

19. Ibid. ↑

20. Ibid. str. 208 ↑

21. Viz Kniha zápisů ze schůzí Čs. filmové společnosti od ustavení do 1. března 1938, str. 78 (09.02. 1937) nebo str. 32 (10. 10. 1936) ↑

22. Ibid. str. 56 (01. 12. 1936) ↑

23. Ibid. str. 108 (08. 06. 1937) ↑

24. Viz například Ibid. str. 82 (3. 3. 1937) nebo str. 90 (13. 4. 1937) ↑

25. Ibid. str. 22 ↑

26. Ibid, str. 9 ↑

27. Ibid. str. 17, 22 ↑

28. Ibid. str. 61 (15. 12. 1936) ↑

29. HOLEČEK, Lukáš. Vančura v zrcadle knižní ankety Lidových novin. In: Vladislav Vančura v literárním kontextu 20. století. Masarykova univerzita nakladatelství. str. 140-150. ↑

30. Ibid. ↑

31. Kniha zápisů ze schůzí Čs. filmové společnosti od ustavení do 1. března 1938, str. 29. ↑

32. Ibid. str. 45 ↑

33. Ibid. str. 61 (15. 12. 1936) ↑

34. Ibid. ↑

35. Historie FAMU. [Online] In: FAMU. Dostupné z https://www.famu.cz/cs/fakulta/o-famu/historie-skoly/ . [citováno 23. 06. 2024]. ↑

36. O katedře [Online] In: Katedra filmových studií, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova. Dostupné https://kfs.ff.cuni.cz/cs/katedra/o-katedre/. [citováno 23. 06. 2024]. ↑

37. Julius Fučík (1903-1943) a jeho reportáž, psaná na oprátce. [Online] In: Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné z https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce/. [citováno 20. 06. 2024]. ↑

38. Kniha zápisů ze schůzí Čs. filmové společnosti od ustavení do 1. března 1938. str. 37 ↑

39. KORDASOVÁ, Veronika. Nakladatelství Aventinum a Melantrich v letech 1919-1938 – komparace se zaměřením na literární produkci. [Online]. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 2012. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/y6yly/. [citováno 23. 06. 2024]. ↑

40. GAJZLEROVÁ, Eva. Historický vývoj Melantrichu jako vydavatelského a nakladatelského koncernu se zaměřením na vrcholné období 1. republiky. [Online]. Diplomová práce. Praha: Univerzita Jana Ámose Komenského. 2018. Dostupné z: theses.cz. [citováno 23. 06. 2024]. ↑

41. Autorka této eseje nenašla objasnění časového rozporu (dvou let) mezi prvním projektem Filmového artělu a jeho založením. Tato informace je však uvedena v několika odborných pracích, viz. Nakladatelství Aventinum a Melantrich v letech 1919 -1938 – komparace se zaměřením na literární produkt od Mgr. Bc. Veroniky Kordasové nebo Historický vývoj Melantrichu jako vydavatelského a nakladatelského koncernu se zaměřením na vrcholné období 1. republiky od Bc. Evy Gajslerové. ↑

42. Kniha zápisů ze schůzí Čs. filmové společnosti od ustavení do 1. března 1938, str. 108. (08. 06. 1937) ↑

43. Ibid. str. 39. (17. 10. 1936) ↑

44. Ibid. str. 125 (29. 06. 1937) ↑

45. Ibid. str. 82 (03. 03. 1937) a str. 114 (15. 06. 1937) ↑

46. Ibid. str. 101 ↑

47. Ibid. str. 17 (03. 11. 1936) ↑

48. Ibid. str. 56 (01. 12. 1936) ↑

49. Ibid. str. 17 ↑

50. LUBOŠ, Bartošek. Pokrokové tendence ve Filmovém poradním sboru 30. let. str. 331 ↑

51. Zápisy z jednání FPS – část (schůze č. 104 – 134). Rukopis. Inv. Č. 16. – 18. str. 9. (106. schůze, 9. 4. 1937) ↑

52. Ibid. str. 10. ↑

53. LUBOŠ, Bartošek. Pokrokové tendence ve Filmovém poradním sboru 30. let. str. 333 ↑

54. Kniha zápisů ze schůzí Čs. filmové společnosti od ustavení do 1. března 1938, str. 136 (05. 10. 1937) ↑

55. LUBOŠ, Bartošek. Pokrokové tendence ve Filmovém poradním sboru 30. let. str. 339 ↑

56. Kniha zápisů ze schůzí Čs. filmové společnosti od ustavení do 1. března 1938, str. 136 (12. 10. 1937) ↑

57. LUBOŠ, Bartošek. Pokrokové tendence ve Filmovém poradním sboru 30. let. str. 339 ↑

58. Kniha zápisů ze schůzí Čs. filmové společnosti od ustavení do 1. března 1938. str. 143 ↑

59. LUBOŠ, Bartošek. Pokrokové tendence ve Filmovém poradním sboru 30. let. str. 339 ↑

60. SCHWIPPEL Jindřich. Inventář NFA. Československá filmová společnost I. Hradištko pod Medníkem, 2009. str. 4 ↑

61. Ibid. ↑

62. Ibid. ↑

63. Ibid. ↑