NASA potvrdila, že léto 2024 bylo celosvětově nejteplejší v jejich záznamech měření od roku 1880.1 To léto jsme projížděli rozlehlou a rozpálenou krajinou Bosny a Hercegoviny. V té je citelné napětí mezi globální ekologickou krizí a post-konfliktním lokálním traumatem. Vzájemné působení pak utváří ekotraumatickou krajinu.
Ekologické trauma se v bosenské krajině manifestuje jako materiální paměť násilí, jež ji zásadním způsobem tvaruje. Při pozorování bosenské krajiny je možné spatřit pozůstatky občanské války a masového násilí, které je hlubinně zakořeněno v jednotlivých geologických vrstvách. Minová pole, bombové krátery, kontaminované vodní toky, zóny rizika, opuštěná území, ruiny či pohřebiště. To jsou takřka všeobklopující obrazy, které zpřítomňují minulost a formují registr specifické krajinné imaginace. Pozorovatelné je však také postupné přerůstání přírodou, hojení a obnovování exploatované a vykořisťované bosenské krajiny. Všeprostupující příroda vzdoruje lidské destrukci. Takové byly těžko uchopitelné obrazy cestou do hlavního města Sarajeva.
Eko-traumatická krajina: možnosti konceptualizace a zobrazení
Bosenská krajina je politickým prostorem, v němž je otisknuto post-genocidní trauma. Je tedy zraněným ekosystémem, v němž jsou vtisknuté zcela nezaměnitelné paměťové stopy a ideologické nánosy. Ty spoluutvářejí křehký, kolektivní a současně eko-traumatický archiv. Krajina je polem vazeb mezi lidmi, institucemi, půdou, infrastrukturou, pamětí, ekonomikou, státem či mezinárodní politikou. Tyto globální i lokální zájmy a konflikty pak prosakují do biosféry i infrastruktury. Bosenská krajina je materiální pamětí vybočující z tradičního (resp. lidského) vyprávění. Je stratigrafickým archivem válečného násilí a traumatu.
Na poli vizuální kultury je pak zásadní otázkou, jak toto trauma zapuštěné do krajiny lze zachytit a přenést do obrazového prostoru. Hned v úvodu myšlení o ekologickém traumatu a jeho zobrazení vyvstávají zásadní otázky: Jak lze vůbec trauma (nejen) v krajině evidovat a zobrazit jej bez spektakularity či estetizace? Krom problematiky evidence a etiky je také zásadní otázka měřítka (mikro stopy a makro krajina) a časovosti (proměnnost ekosystému, doznívání a návraty).
Cathy Caruth, teoretička zabývající se konceptualizací traumatu tvrdí, že traumatická událost je ochromující prožitek neočekávaných nebo fatálních událostí, při nichž reakce na událost nastává často se zpožděním.2 Podle Jill Bennett pak překračuje také naše jazykové schopnosti, stejně jako možnosti konvenční reprezentace.3 Reprezentace traumatu je dále se distribuující katastrofou. Trauma totiž není možné lokalizovat do jednoho okamžiku. Vymyká se uzavřenosti a proniká nepozorovaně různými vrstvami. Je to obraz, který dál pronásleduje přeživší. Trauma se hojí, znovu se vrací, přetrvává a prostupuje do každodennosti. Je to podnět, jenž je příliš silný na to, aby se dal zpracovat. Výrazně překračuje každodenní zkušenost, otřásá pojetím sebe-sama, stejně jako vzájemných vztahů. Trauma je přetrvávající podmínkou života, formuje novou realitu. Krajina v Bosně a Hercegovině je sama spouštěčem i nositelem těchto „neklidných traumatických návratů“4 ekologického a válečného násilí,
Teoretička Bori Maté ve svém textu Diffractive Way of Thinking and the Possibilities of Capturing Ecological Trauma předkládá tezi, že afekt, smyslovost a nová materialita představují možnost, jak trauma zachytit navzdory jeho ne/viditelnosti. Přebírá přitom fyzikální pojem difrakce.5 Difrakce (viz obr. 1) popisuje interferenci světelných paprsků. Odchylka světla pak není chybou, nýbrž principem nového vnímání světa, který je utvářen sítí vztahů. Difrakce představuje svět, v němž identita objektů a subjektů není nikdy stabilní. Je tekutou a neustále se měnící sítí diferencí, jež spoluutváří všeobklopující prostor, jehož jsme neoddělitelnou součástí, uvnitř něhož žijeme ve spleti těchto vazeb. Jinými slovy, Maté prostřednictví difrakce klade důraz na vztahovost a intra-akce6, jenž obraz skládají.
Tyto abstraktní, těžko viditelné vazby jsou pak podle teoretičky Bori Maté možné zachytit především prostřednictvím experimentálního filmu. Jiným slovy, Maté tvrdí, že trauma je možné zachytit tak, že obraz rezignuje na ikonickou reprezentaci. Je to právě experimentální film, jenž umožňuje pracovat s nepřímou evidencí. V této souvislosti je také zásadní zmíněný difrakční režim, který akcentuje spoluprožívání materiálního světa a spoluúčast lidských i více-než-lidských aktérů na výsledném obraze. Difrakce dle Maté umožňuje realismus bez nutnosti přímé reprezentace.
Dokumentární film Those Shocking Shaking Days (2016) režisérky Selmy Doborac je intenzivní, filozofická reflexe války a jejích následků v bosenské krajině. Snímek sestává z meditativních obrazů opuštěných míst, poznamenané krajiny a textových komentářů. V záběrech i textech pak autorka zkoumá vzájemné spolupůsobení lidí, více-než-lidských subjektů, společenských a geopolitických procesů, které životní prostředí traumatizují. Namísto dynamického střihu či explicitních záběrů války pracuje s pomalými obrazy prázdných míst a opuštěného území. Zdůrazňuje tak následky konfliktu a jeho dlouhodobý materiální dopad (viz obr. 2). Zároveň vede úvahy o tom, zda je o těchto ničivých zkušenostech vůbec možné jakkoliv reportovat.
Režisérka tematizuje válečné zločiny, etnické čistky přičemž zachycuje intenzivní vizuální absenci. Zdánlivé prázdno v obrazech slouží coby mimořádně důležitý formální a narativní princip při evidenci traumatu. Krajina je stěžejním nositelem kolektivní bolesti, je zásadním svědkem válečných, traumatických událostí. Doborac krajině dlouhými a nedramatizovanými záběry umožňuje „promluvit“. V jednotlivých obrazových vrstvách a fragmentech skládá mozaiku násilí, které není jednorázové či jasně viditelné v nějakém konkrétním okamžiku. Je rozptýlené, dlouhodobé a kumulativní. Doborac poukazuje na to, jak si prostředí pamatuje válku a kolaps civilizace.
Pomalé násilí
Ačkoliv válečný konflikt na území Bosny a Hercegoviny skončil, krajina se nadále jeví jako pole násilí, jak je pozorovatelné právě v Those Shocking Shaking Days. Ekologické trauma tedy má tedy svůj vlastní temporální režim. Minulost není uzavřená (její stopy zůstávají v materiálu) a budoucnost je zatížená tím, co se stalo. Přítomnost je jakýmsi životem v následcích. Rob Nixon v tomto kontextu píše o takzvaném pomalém násilí (slow violence), které není spektakulární, ale hlubinně ukryté v jednotlivých geologických vrstvách.7 Doborac ostatně zachycuje postupné proměňování podmínek bytí v důsledku válečného konfliktu. Dlouhé záběry pak evokují trvání následků. Stopovatelné je kupříkladu v kontaminované vodě, rozpadlých obydlích, erozích krajiny, či toxické půdě a hydrologických změnách.
Zraněná a hojící se krajina
Doborac krajinu zobrazuje coby řadu vzájemných spojitostí. Současných i historických, socioekonomických, politických či kulturních a ekologických. Výsledný obraz pak zdůrazňuje neoddělitelnost našeho zapletení do světa, který jsme dlouho považovali za vnější a oddělený. Bori Maté v tomto ohledu píše o traumatické propojenosti (traumatic connectedness). Různorodí lidští i více-než-lidští aktéři jsou součástí společného (traumatického) pole spolupůsobností. Jsme neoddělitelně a recipročně propletení v prostorově-mocenských vztazích, které nelze binárně oddělovat na vnější a vnitřní. Dle Maté je pak traumatické především uvědomění, že tradiční západní dichotomie (oddělení člověka od ekosystému), a separace kultury a přírody nikdy neexistovala.
Dlužno dodat, že Selma Doborac zobrazuje lesy, louky, pole či hory, které jsou semiotizovány8 a nevyhnutelně socializovány.9 Tvoří ovšem také záznam přírody, která sama na lidskou činnost reaguje. Sledujeme tedy jakýsi nehierarchický dialog. Vidíme kupříkladu záběry zruinovaných budov, kterými prorůstá zeleň či bývalé válečné oblasti, které postupně příroda zaceluje a hojí (viz obr. 3). Vidíme přírodu, která si reteritorializuje10 svůj prostor, jenž byl vykořistěn. Vytváří nový hybridní režim, v němž jsou ruiny habitatem a toxická místa se stávají součástí biosféry. Doborac současně zaznamenává, jak příroda překrývá stopy lidské destrukce, přepisuje kolektivní paměť a tvoří vlastní budoucí realitu. Doborac v Those Shocking Shaking Days tedy tvoří obrazy, které se pokoušejí krajinu nahlížet mimo antropocentrickou perspektivu.
Tento pohled pak Doborac zprostředkovává prostřednictvím senzorické zkušenosti, která diváctvo nutí k jinému-novému typu percepce krajiny i filmového média. Následky katastrofy v krajině pouze nevidíme, ale aktivně cítíme skrze absence, ticho, prázdno. Text v obrazech poukazuje na napětí mezi jazykem a nemožností výpovědi. Trauma se stává svébytným režimem vnímání.
Bosenská krajina je tedy prostorem, který v sobě nese zranění, stejně jako schopnost pomalého obnovování. V její vizualitě se prolíná něha s neklidem. Ruiny a horské horizonty, prázdná místa, prorůstající zeleň a vědomí, že pod povrchem zůstávají stopy násilí. Film Those Shocking Shaking Days Selmy Doborac tuto ambivalenci nezobrazuje dramatickými a spektakulárními obrazy, nýbrž skrze difrakční režim obraznosti s důrazem na vzájemnost a soužití s následky traumatu.
UŽITÁ LITERATURA
BARAD Karen, Meeting the Universe Halfway: Quantum Physics and the Entanglement of Matter and Meaning. Durham and London: Duke University Press 2007.
BENNETT Jill, Emphatic Vision: Affect, Trauma, and Contemporary Art. Stanford: Stanford University Press, 2005.
FISCHER Mark, Ghosts of My Life: Writings on Depression, Hauntology and Lost Futures. John Hunt Publishing, 2014.
HAYDEN Patrick, Gilles Deleuze and Naturalism: A Convergence with Ecological Theory and Politics. In: An (Un)likely Alliance: Thinking Environment(s) with Deleuze/Guattari,
New Castle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing 2003.
MATÉ Bori, Diffractive Way of Thinking and the Possibilities of Capturing Ecological Trauma. In: Iluminace. Volume 35, 2023, No. 2, s. 73 – 92.
NIXON Rob, Slow Violence and the Environmentalism of the Poor. Harvard University Press 2011.
YOUNGER Sally, NASA Finds Summer 2024 Hottest to Date. NASA. Dostupné z: <https://www.nasa.gov/earth/nasa-finds-summer-2024-hottest-to-date/ >
- Sally Younger, NASA Finds Summer 2024 Hottest to Date. NASA. Dostupné z: <https://www.nasa.gov/earth/nasa-finds-summer-2024-hottest-to-date/ > ↩︎
- Bori Maté, Diffractive Way of Thinking and the Possibilities of Capturing Ecological Trauma. In: Iluminace Volume 35, 2023, No. 2, s. 79. ↩︎
- Jill Bennett, Emphatic Vision: Affect, Trauma, and Contemporary Art. Stanford: Stanford University Press,
2005, s. 3. ↩︎ - Zde parafrázuji sousloví Marka Fischera „neklidných návratů“ (hautology). Týž, Ghosts of My Life: Writings on Depression, Hauntology and Lost Futures. John Hunt Publishing, 2014. ↩︎
- Bori Maté zde vychází z přístupu Karen Barad. ↩︎
- Intra-akce je pojem, jímž teoretička Karen Barad odmítá západní dualismus (kultura/přírod) a naopak zdůraňuje prolínání vztahů. Táž, Meeting the Universe Halfway: Quantum Physics and the Entanglement of Matter and Meaning. Durham and London: Duke University Press 2007, s. 33. ↩︎
- Rob Nixon, Slow Violence and the Environmentalism of the Poor. Harvard University Press 2011, s. 45-47. ↩︎
- Semiotizovány = prožívány, chápány a analyzovány jako neoddělitelné od historie či politiky ↩︎
- Socializovány = přímo či nepřímo poznamenány určitou mírou lidské činnosti. ↩︎
- Zde vycházím z původního pojenu Deluze a Guattriho deterotorializace. Patrick Hayden, Gilles Deleuze and Naturalism: A Convergence with Ecological Theory and Politics. In: An (Un)likely Alliance: Thinking Environment(s) with Deleuze/Guattari, New Castle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing 2003, s. 23–45.
Reteritorializace pak odkazuje na návraty, zarůstání, obnovování a nové formy soužití. ↩︎
Napsat komentář