V rámci Semináře filmové publicistiky studentstvo KFS v loňském roce psalo mimojiné i recenze na česko-dánskou koprodukci Pan Nikdo proti Putinovi. Výběr z recenzí nyní publikujeme k příležitosti ocenění filmu Oscarem za nejlepší celovečerní dokumentární film i cenou BAFTA za nejlepší dokument loňského roku.
Mocný Pan Nikdo proti Putinovi připomíná, jak silné je cítit a bojovat srdcem (Anna Bureš)
Umíte si představit, že v zemi, kde za pojmenování problému pravými slovy hrozí obvinění z vlastizrady, vznikne dokument, který přímo ukazuje prstem na společenské deformace a odhaluje mocenské mechanismy oligarchie?
Pavel Talankin neboli Paša je hlavní postavou a zároveň i spolu-režisérem dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi, který vznikl díky internetové výzvě Davida Borensteina, amerického dokumentaristy působícího v Kodani. Pašův život se až donedávna odehrával celkem poklidně v průmyslovém městě s nejhorším ovzduším pod Uralem. Karabaš má přes 13 tisíc obyvatel, ale jen jednu školu, kde Pasha pracuje jako učitel občanské výchovy a zároveň se stará o videoobsah z kulturních a společenských akcí. Město se na první pohled zdá být izolované od ruské diktatury.
Kamera dokresluje komunitní atmosféru Talankinova života, který se skládá z rutinních střípků, jež ho však naplňují. Záběry nás provázejí po chodbách školy, kde protagonista zdraví každého jménem, během jeho návštěvy matky – místní knihovnice –, které nosí květiny, i na pláních, kde se tvoří sněhové závěje. Poklidná, familiární atmosféra se však mění s nástupem války na Ukrajině a ruské propagandy, jež začíná zasahovat i do školních osnov. Nový vlastenecký program má vychovat mladé nacionalisty, kteří se nezaleknou ani smrti.
Paša, který má jako školní dokumentarista na starosti natáčení videoobsahu, je s nástupem militarizace mládeže nucen filmovat recitace básní oslavujících ruský režim, nástupy v uniformách a speciální představení, která připomínají ideologickou indoktrinaci známou z totalitních režimů 20. století. Tlak přichází shora a projevuje se strachem, mlčením a neschopností reagovat. V momentě, kdy Paša místo ruské hymny pustí americkou v podání Lady Gaga, je nad ním v určitém smyslu podepsán ortel. Jeho aktivní opozice se nám může zdát nevinná, ale v Rusku vysílá jasný signál.
Zatímco nesympatický profesor dějepisu šplhá po mocenském žebříčku díky své aktivní účasti na propagandě „velkého ruského národa“, Pavel se ocitá na opačné straně. Jeho kabinet, kde se dřív vedly rovnocenné diskuze, se studenti bojí navštěvovat. Paša zachycuje, jaký má izolace vliv na něj samotného – jeho intimní rozhovory s kamerou jsou kritickou výpovědí o režimu, který potlačuje svobodu slova a nutí lidi skrývat nejen svou politickou orientaci.
Propaganda se nejvýrazněji projevuje u mladých absolventů, kteří vnímají nástup do armády jako rituál mužství. Dýchánky, při nichž si holí hlavy, pijí a zpívají písně o „velké Rusi“, jim zaslepují úsudek – většina z nich se už domů nikdy nevrátí. Kamera v závěru zachycuje smutné tváře sourozenců, jejichž bratři padli „jako hrdinové“.
Strach je největším mobilizátorem – a jak poznamenal Pavel Talankin po říjnové předpremiéře v kině Pilotů, citujíc Brumbála z Harryho Pottera: „Strach z vyslovení jména jen posiluje strach z toho, co se za ním skrývá“. V Karabaši, se strach stal nepsaným zákonem. Lidé se bojí mluvit, aby neztratili práci, aby nebyli považováni za nepřátele. Paša to pozoruje zblízka – ticho prorůstá školou, vztahy i rodinami.
Film koprodukovaný BBC a sestříhaný Davidem Borensteinem ukazuje, jak křehká je hranice mezi autentickým dokumentem a inscenovaným patosem. Pavlovy původní záběry – jeho hlas, ticho školních chodeb a syrovost reality – mají samy o sobě sílu, která by obstála bez doplňujících efektů, jako je zpomalená hudba, záběry dětských tváří nebo prázdného kabinetu po Pavlově odchodu. Původní autenticita se však rozplývá pod nánosem emocionalizujících postupů, které připomínají spíše zavedené dokumentární a filmové konvence: důraz na hudební gradaci, citově vypjaté detaily a dramaturgii směřující k dojetí. Film tak diváka vede spíše k empatické identifikaci než k odstupu a reflexi.
Přesto je Pan Nikdo proti Putinovi filmem, který nelze ignorovat. Není to jen „antiruský“ manifest, ale intimní výpověď o odvaze cítit, i když je to nebezpečné. Pasha a jeho matka, s níž zůstává ve spojení i po útěku z Ruska, vypovídají o síle rodinných pout, která vzdorují autoritářskému režimu. Film však zároveň nepřímo klade jinou otázku; v jakém světě vyrůstá současná ruská mládež? Dospívající, kteří vyrůstají mezi hrdinskými pomníky a plakáty s vojáky, se učí, že smrt pro vlast je nejvyšší ctností. V jejich pohledech se mísí hrdost a prázdnota – obraz generace, která byla odříznuta od světa. Nejen v Karabaši, ale v celém Rusku.
Pan Nikdo proti Putinovi – jak se z nikoho stává Někdo (Anna Michálková)
Autorský dokument Pan Nikdo proti Putinovi představuje drobné akty odporu, které přerůstají jedince a ukazují absurditu propagandy. „Film o filmu“ Pavla “Paši” Talankina je zasazen do ruského města Karabaš a sleduje nátlak propagandy optikou školního dokumentátora. Z archivních záběrů gradující invaze na Ukrajinu můžeme skládat obraz ruské společnosti, která vychovává generací dětí k nenávisti a nacionalismu.
Pašův film je rozkročený mezi autorským, nepřikrášleným záznamem reality a stylizovaným dokumentem, natočeným pod křídly BBC pro západní publika. Snímek dokumentující rostoucí tlak propagandy a nucených přehlídek měl být původně pouze dokumentací školních aktivit. Paša byl pro školu mužem s kamerou. Z jeho frustrace nad dusnou atmosférou školy i celého státu se ale rodí angažovaný snímek, který odhaluje, jak se rodí a umírá snaha o odpor tváří v tvář totalitě. Paša má pod kontrolou kameru, zvuk, je součástí děje a školního organismu. Zároveň je film rámovaný jeho voiceoverem, který nás uvádí do děje. Zpočátku záběry spolu s hlasem vytvářejí iluzi kontroly nad příběhem. Tato iluze ale mizí s tím, jak pokračuje invaze na Ukrajinu. Dokumentátor nadále natáčí inscenované projevy, ale s nimi i zavádění nových učebních osnov a mávání dětí ruskými vlajkami.
Paša ale nachází nové formy odporu. Místo ruské hymny pouští Lady Gaga, na okna školy vylepuje „X“ ve znamení solidarity s Ukrajinou. Kromě samotného zaznamenávání absurdní reality v Karabaši se tak Paša stává aktivním odpůrcem. S tím se ale stává terčem a problémem. Zatímco zpočátku působí na žáky jako kamarád, za kterým mohou přijít s každým problémem, se stupňujícím se tlakem se žáci bojí vstoupit k němu do kabinetu. Jeho malé akty odporu doprovází scény z postprodukce, kde sedí sám před kamerou a dokládá své svědectví, dovysvětluje a dává svým činům ostřejší tvary. Tento detail opět jemně odvádí od autentického jádra „školního filmu“ a postrkuje film k jeho finální, uhlazenější podobě. Vzniklé napětí mezi bezprostředním pedagogem stojícím proti režimu a Pašou, který se ohlíží dozadu jako by naznačoval, že emigrace byla přirozeným vyústěním filmu i Pašova působení na škole.
Paša je Nikdo a současně Někdo, co je ale klíčové pro jeho rozpoložení je odstup, věk, dospělost. Film kromě jeho podrývání režimu sleduje i odvrácenou stranu ruského mužství: muže, který je vychováván k boji, národní hrdosti a ochotě zemřít pro Rusko. Všichni synové a bratři čekají na to, až si je armáda vezme pod svá křídla, militarizace prosakuje do školních osnov a než se divák rozkouká, žáci pochodují za zvuku vlasteneckých písní. Pašovi postupně dochází síly, loučí se ale se svou třídou, než odejde za svobodou a současně za festivalovými publiky a specifickým druhem slávy. Z dokumentátora sportovních utkání a školních besídek se tak stává Někdo, kdo může vyslat své svědectví do světa a vést kampaň tvořenou snahou nalomit režim, který se tváří skálopevně.
Vlaky včas nejezdí, papírování přibylo: Pan Nikdo zažívá banální realitu fašismu (Michal Bartoš)
V populární kultuře dlouho přetrvává obraz fašismu jako nekompromisního, krutého, ale dobře namazaného stroje. K jeho utváření přispívají především válečné filmy, kde musí existovat adekvátní hrozba pro statečné obětavé hrdiny, ale také soudobí krytí i nekrytí fašisti a neonacisti, kteří vychvalují etnické čistky či bleskovou válku svých hrdinů. Málokdy přitom dochází ke konfrontaci těchto legend s realitou. Dokument Pan Nikdo proti Putinovi ukazuje právě žitou zkušenost občana – státního zaměstnance – tváří v tvář rostoucí fašizaci malého města na periferii státu s imperiálními ambicemi.
Záběry, ze kterých film vznikal, natočil Pavel „Paša“ Talankin, mladý pedagog a videograf, na základní škole v průmyslovém městě Karabaš. Materiál pochází primárně z období dvou let, počínaje těsně před ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022 a konče jeho útěkem ze země v roce 2024. Tyto události děj rámují, ale prostřednictvím archivních záběrů a fotek jsou zachyceny i dřívější události z Pašova života. Ten v desetitisícovém Karabaši vyrůstal a jako mladý pedagog je mezi studentstvem populární, takže se většina jeho záznamů nese ve familiárním a přátelském duchu.
V mikrokosmu Karabaše zachycuje Paša nejen bezprostřední reakce na mezinárodní události, jako je „vojenská operace“ na Ukrajině, ale i postupné změny v rétorice státních zástupců, legislativě a společenském klimatu. Školní osnovy i televizní vysílání postupně zdůrazňují ruskou národní identitu a tradice – a to formou nejrůznějších výročí, věšení vlajek i nástupů před vyučováním za zvuku národní hymny (zvyk, který některá impéria neopustila dodnes). I další prvky, jako důraz na hrdinství padlých vojáků a odklon dějin od „dekadentní západní společnosti“ jako by přímo sledovaly schéma tzv. věčného fašismu, jak jej popsal Umberto Eco.
Ze školy, ve které Pavel na začátku přichází do kontaktu se všemi generacemi, se postupně stává Potěmkinova vesnice. Namísto toho, aby pomáhal studentstvu s jejich nápady, natáčením hudebních klipů nebo klubových schůzek, věnuje Pavel čas nacvičeným recitacím o národní historii a plánové denacifikaci Ukrajiny pod ruským vedením. Tyto záběry pak škola posílá dál, aby plnila státní nařízení, jejichž administrativa postupně zabírá víc času než samotné učení. Každý další vládní krok ve filmu školu jen zbavuje původní funkce a zdůrazňuje nutnost zvítězit v probíhajícím konfliktu.
Paša působí jako univerzální „Pan Nikdo“ z názvu filmu na několika rovinách. Jednak může jít o jeho anonymní občanskou neposlušnost, malé činy mírového odporu: vypínání propagandistických videí ve výlohách a věšení bílého X namísto klasického Z v oknech školy. Tyhle formy protestu si ale paradoxně může dovolit právě proto, že je „nikdo“, zaměstnanec školy na malém městě v okrajové oblasti Ruska. Tahle všední identita, neobvyklá pro protagonistu politického dokumentu, je nicméně to, co publiku umožňuje se s Pašou ztotožnit.
Snímek naopak pokulhává kvůli snaze držet se tradičních módů vyprávění s klasickými hrdiny. Pašův osobní příběh často odbíhá od ústředního motivu filmu a snaha o velké vyvrcholení před útěkem ze země působí strojeně. To zejména v situaci, kdy si Paša musí počínat co nejméně podezřele, aby mohl zemi opustit. Zejména v současnosti, kdy se fašistické ideje dostávají do politického mainstreamu po celém světě, je záhodno ukázat i zkušenost „průměrného“ člověka a jeho odporu. S ohledem na aktuální lákadla politických ideologií stojí za to připomenout, že ani průměrní muži se nemají s fašisty lépe.
Pan Nikdo proti Putinovi: Realita proti patosu (Štěpán Vejdělek)
V některých případech příběh okolo vzniku filmu dokáže ovlivňovat jeho vnímání více než samotné zpracování tématu. Dokumentární snímek Pan Nikdo proti Putinovi fascinuje jak svoji historií vzniku, tak námětem. Záběry vznikaly v současném Rusku, které již třetím rokem vede na Ukrajině válku – rozsahem a ztrátami největší na evropském území od dob druhé světové války. Kvůli ní se režim Vladimíra Putina dostal do velké mezinárodní izolace, především ze strany Evropy a USA. Jakýkoliv materiál z izolovaného státu, který potírá domácí kritiku války, má proto extrémní cenu. Zvlášť když kvůli nim jejich autor, Pavel Talankin zvaný Paša, musel prchnout ze země.
Snímek zachycuje život v malém městečku Karabaš a především fungování místní základní školy. Paša pracuje jako učitel a jedním z jeho úkolů je dokumentovat školní a kulturní aktivity. Celá jeho práce se však změní s válkou na Ukrajině. Od této chvíle se hlavním úkolem učitelů stává obhajoba kroků režimu před studenstvem a zároveň neustále přesvědčovat o správnosti kroků Ruska. S touto propagandou se Paša nechce smířit a začne vykonávat malá gesta odporu vůči státní moci, především škole. Po interakci s Putinovou opozicí na internetu začne točit sílící militarizaci školy a vliv propagandy na studenty i ostatní obyvatele města.
Souboj Davida proti Goliáši se tak stává hlavním motivem. Paša má omezené možnosti, jak bojovat se státem a film to divákům nezapomíná neustále připomínat. Struktura dokumentu využívá prvky patetických filmů o hrdinech bojujících proti zlu. Prologem in media res uměle zvyšuje napětí, dojemnost závěrečného loučení podtrhují zpomalené záběry. Zpracování podtrhuje nebezpečnost boje hrdiny a cenu, kterou za to platí. Zároveň však tyto scény tlačí na emoce takovým způsobem, až se stávají nesnesitelnými. Sekvence, ve které si Paša rozmyslí výpověď z práce, zapadá svoji klišovitostí a inscenovaností do celkového patosu snímku. Hrdinskou naraci dále podtrhuje existence antagonisty, kterým je učitel dějepisu. Agilní služebník režimu získává v průběhu filmu čím dál tím větší moc. Jedná se o jeden z mála momentů, kdy motiv hrdiny funguje, především kvůli reálnosti hrozby prorežimního kolaboranta.
Podobu filmu silně utvářel spolurežisér David Borenstein, zkušený dokumentarista zaměřující se na Čínu. Stojí především za strukturou snímku i za iniciováním záběrů, ve kterých druhý režisér Talankin vysvětluje své myšlenkové pochody. V nich se zároveň o něco více otevírá světu a ukazuje i jinou než politickou stránku, především svou zálibu ve světě Harryho Pottera. I na základě myšlenek knih pak vysvětluje své důvody, proč podstupuje takové riziko. Tím Pavel získává na lidskosti, zároveň to však pomáhá upozaďovat důvody, proti čemu bojuje. Záběry na postupnou militarizaci školy a státu a čím dál tím větší oklešťování možnosti projevu a podléhání lidí propagandě přitom patří mezi nejsilnější segmenty filmu.
Snímek Pan Nikdo proti Putinovi koprodukovalo Dánsko a Česko. Na jeho vzniku se podílela i britská BBC. Bez jejich pomoci by film v současné podobě nevznikl a ani by se Talankinem natočené materiály nedostaly z Ruska. Zároveň bychom zřejmě nedostali kvaziepopej o hrdinském boji proti monstru. Tento druh příběhů nám jako protivníkům Ruska, odmítajícím jeho politiku, pomůže s potvrzením správnost našeho stavnoska. Otázkou je, která linie je pro nás důležitější.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář