První film Paula Dana od tři roky staré komedie Peníze těch tupců sliboval přes vlažné festivalové reakce něco speciálního. Již několik předchozích Assayasových snímků, které nebyly diváky ani kritiky přijaty bůhvíjak pozitivně (Demonlover, Vstupní brána), jsem si osobně velice užil. Čaroděj z Kremlu je ale zřejmě nejhorší.
Film vychází ze stejnojmenného francouzského bestselleru od Giuliana da Empoliho. Hlavním hrdinou je Vadim Baranov, inspirovaný ruským politikem Vladislavem Surkovem. Ten během devadesátých let a začátku nového milénia tahal za nitky ruské politiky a hluboce ovlivnil Vladimíra Putina a jeho mediální kampaň. Pro Assayase, mistra technothrilleru a filmů o hrůze z moderních technologií, to zní jako ideální látka. Režisér však celých 145 minut točí na autopilota. V žádné scéně není poznat jeho rukopis.
Čaroděj z Kremlu je poskládaný z nespočtu příliš dlouhých nebo naopak příliš krátkých konverzací v šedých místnostech. Vedou je herci s pochybnými přízvuky v groteskních maskách, kteří si vyhrožují a slibují, že k něčemu dojde, navzdory tomu, že film dává dost jasně najevo, že opravdu k ničemu nedojde. Velké část stopáže je věnována také tomu, jak muži v oblecích vystupují a znovu nastupují do aut v litevských ulicích, které nahrazují Moskvu, Paříž či New York.
Postava Putina ztvárněná Judem Lawem se ve filmu navzdory propagačním materiálům objevuje poměrně sporadicky. Zpočátku se to jeví jako autorský záměr. Snaha vytvořit jakýsi mýtus a prezentovat Putina coby neuchopitelnou jednotku strachu. Zhruba ve třetí scéně, kde zamračený Law nadává do telefonu, se ale vyjevilo, že britský herec prezidenta zachytil s podobnou komplexitou jako Alec Baldwin Donalda Trumpa v Saturday Night Live.
Zbytek hereckého obsazení není o moc lepší. Paul Dano se zoufale snaží zachytit proměnu mladého umělce na bezcitného kapitalistického businessmana, ale působí spíš zmateně a jeho nezařaditelný přízvuk ničemu nepomáhá. Alicia Vikander, která byla skvělá v Assayasově seriálové Irmě Vep, je tragicky nevyužitá a stává se pouhým posluchačem Danových monologů a objektem jeho touhy. Za zmínku stojí pouze Jeffrey Wright jako americký novinář, ale jeho role je víceméně zbytečná.
Je vlastně zvláštní, jak moc film nefunguje. Téma člověka, který kvůli přehnané profesionalitě nahradí svoje osobní vztahy transakcemi, je Assayasovi velmi blízké. Ze vztahu Vadima Baranova a Putina by také určitě šlo získat víc, nabízí se třeba paralela k vztahu režiséra a jeho herce, podobně jako ve zmiňované Irmě.
Mnoho scén je podloženo voiceoverem hlavního hrdiny, který působí jako kdyby Paul Dano při natáčení nahrával i audioknihu. Čaroděj z Kremlu je zbytečně dlouhý a podivně vážný. Kromě vtipné scény s Daft Punkem nemá co nabídnout. Ale je fascinujicí, jak intenzivně se vyhýbá jakémukoliv politickému postoji.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář