Režisérská a manželská dvojice Heléne Cattet a Bruno Forzani patří mezi nejunikátnější tvůrce současné kinematografie díky modernímu uchopení formálních i obsahových postupů filmů ze 60. a 70. let. Především využívají znalosti z italských žánrových filmů z daného období – ať jde o giallo (apeniská obdoba horrového thrilleru), spaghetti western či poliziotteschi (kriminální film po italsku). V jejich nejnovějším filmu Odlesk v mrtvém diamantu k tomu přidávají inspiraci žánrem eurospy, dobovými západoevropskými kopiemi filmů s Jamesem Bondem. Jak je u nich zvykem, i tento počin (který je u nás jako první jejich dílo nasazeno v široké kinodistribuci) rozdělí diváky na ty, co přistoupí na hru a na ty, co ji odmítnou jako formalistické cvičení.
Děj vypráví o Johnu D. (Fabio Testi), bývalém špionovi na odpočinku, který začíná mít pocit, že ho vypátrali jeho dávní nepřátelé. Zároveň se rovzpomíná na svou minulost a důvod, proč odešel do důchodu. Jenže jeho minulost může být jen vzpomínkou na hraní ve špionských filmech, které pokládá za realitu.
Příběh pracuje se zrovnoprávněním linií, které by neměly fungovat pospolu. Vzniká paradox, kdy hlavní postava vzpomíná jak na svoji roli špiona, tak na roli filmového herce hrajícího tajného agenta. Zároveň funguje jako oživlá postava z komiksu. Každá z rovin může být iluzí i realitou, po celou stopáž však děj nikdy nepřestane působit celistvě. Naopak začnou vyvstávat motivy, které je spojují. Tím nejsilnějším je sexuální touha. Své konání jí přizpůsobují i ty zdánlivě nejracionálnější postavy.
Tužby postav zprostředkovává pití alkoholu, zabíjení či natahování rukavic. Většina vjemů je zprostředkovaná voyeuristickým a erotizujícím způsobem, takže působí jako sexuální fetiše. Může jít o hořící cigaretu připomínající falus či diamant – vše má erotický podtón. Principy asociativního vyprávění spolu s (ne)logikou snů vytváří mozaiku skrytých i otevřených tužeb. Jejich nenaplnění vede k frustraci, jejich naplnění ke krutosti.
Kamera zprostředkovává tyto stavy extrémní stimulací divákova oka, a to až do bodu, kdy vnímá většinu jevů, předmětů a jejich interakci s lidským tělem tím nejpudovějším způsobem. Každý mořský příliv, každé pronikání zbraní a diamantů do lidských těl vyjadřuje touhu po sexuálním styku dovedenou do nejtemnějších podob. Toto nutkání často zprostředkovávají extrémní detaily různých předmětů a části lidského těla. Časté zoomy zase vystihují sílící touhu, která je tak silná, že doslova zaslepuje. Toho je docilováno zesíleným odrazem světla od objektů fetiše.
Stimulaci podléhá ucho. Velmi ostrý zvuk postupně zbystří sluch, kterým tak začneme vnímat i ty nejjemnější kontury natahování rukavic či řez latexovou maskou. Díky zvýraznění emocionálního účinku obrazových asociací je divák ještě více vztažen do světa všepohlcující touhy.
Publiku znalému inspiračních zdrojů Odlesku v mrtvém diamantu nabízí film další druh stimulace – rozpoznávání referencí na starší snímky, někdy nabývající sexuálního významu. Zatímco odkaz na scénu se střepy na ženském těle z giallo filmu Lo strano vizio della Signora Wardh odpovídá originálnímu předobrazu, scéna inspirovaná napadením v galerii ve filmu Pták s křišťálovým peřím získává temnější sexuální náboj. Tato fetišistická reinterpretace funguje i ve využívání původních hudebních skladeb z giallo filmů způsobem, kdy namísto napětí vyvolávají erotické vzrušení.
Erotizující princip tvoří jednu ze základních složek celé tvorby dua Cattet-Forzani, bez které si jejich díla nedokáží představit jak tvůrci samotní, tak jejich fanoušci. V Odlesku v mrtvém diamantu jejich práce s formálními prostředky působí na podvědomí diváctva extrémně silně, i za cenu naprostého smyslového přehlcení.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář