Poslední film Jima Jarmusche, v českém překladu postrádá zvukomalebnost anglického originálu Father Mother Sister Brother. Jeho plynulost a rytmus naznačují, jak se jednotlivé role v průběhu filmu vzájemně prolínají, zrcadlí a ovlivňují.
Epizodická stavba patří dlouhodobě k určujícím rysům Jarmuschovy tvorby. Ve filmu Paterson slouží k rytmizaci každodennosti a mapování jednotlivých dní protagonisty. V Kafe a cigárech zobrazuje jedenáct kapitol bez jasné hierarchie, které vytvářejí samostatné mikrosvěty propojené opakujícími se gesty a rituály. Strukturou má OMSB nejblíže k filmu Tajuplný vlak, rozdělenému do tří částí odehrávajících se během jednoho dne v Memphisu, kde se jednotlivé příběhy nenápadně prolínají a vytvářejí mozaiku čtyřiadvaceti hodin ve městě krále rock’n’rollu.
Tuto epizodickou logiku OMSB vizuálně kondenzuje v opakujícím se motivu skateboardistů, kteří každou kapitolu otevírají volným pohybem po silnici, prezentovaným ve zpomalených sekvencích. Jejich jízda není přímo spojena s žádnou z postav – funguje spíš jako rytmický prvek, který strukturuje film coby celek. Daný motiv zároveň patří k nejvíce uklidňujícím aspektům Jarmuschovy poetiky: vytváří kontinuitu bez nutnosti kauzální návaznosti. Otec Matka Sestra Bratr tak kombinuje epizodickou strukturu s tematickou jednotou, jež se však skrze rozdílné rodinné situace v jednotlivých kapitolách komplexně rozvětvuje. Triptych přináší tři setkání rodinných příslušníků po delším odloučení a sleduje, jak se intimní vztahy proměňují v čase i prostoru.
„But it’s ok to cheers with water though?“ – jak ukojit ticho
První kapitola, Otec, sleduje návštěvu dospělých dětí (Mayim Bialik a Adam Driver) u otce (Tom Waits) na severovýchodě USA. Už během společné cesty autem je patrné, jaké role sourozenci v rodině i životě zastávají a nakolik jejich současnou existenci ovlivnilo rodinné zázemí. Samotná cesta se stává tichým rituálem blízkosti, který nahrazuje nefunkční rozhovor. Jarmusch zkoumá nejen sourozeneckou dynamiku, ale i vztah mezi otcem a dětmi, které drží pohromadě především vzpomínka na zesnulou matku a pocit povinnosti a odpovědnosti. Interiér domu u jezera se postupně proměňuje ve stísněný prostor – konverzace se zadrhávají, ticho narůstá a je zřejmé, že všichni zapomněli, jak spolu mluvit. S každým dalším dialogem se vyjevuje, kdo ze sourozenců je ochotný nechat se využívat a kdo si naopak udržuje emocionální odstup. Ani lež o finanční situaci nedokáže změnit způsoby, jimiž si jednotliví členové rodiny vyjadřují lásku – a tak se raději dívají stranou a pokračují v rodinném divadle, jako by role byly pevně rozdělené už od dětství.
Druhý díl, Matka, se soustředí na spisovatelku (Charlotte Rampling), která se jednou ročně setkává se svými dvěma povahově odlišnými dcerami u odpoledního čaje. Starší Timothea (Cate Blanchett) je pokorná, zdrženlivá a přehnaně úslužná, zatímco Lilith (Vicky Krieps), podobně jako její mytická jmenovkyně, působí divoce a suverénně. Setkání v matčině designovém dublinském bytě od počátku zdůrazňuje jejich rozdílnost, aniž by ji však stavělo do otevřeného konfliktu. Společný „čaj o páté“, při němž se komfortně necítí ani jedna z nich, funguje spíš jako každoroční formální rituál než skutečný rozhovor, a zvýrazňuje komicky přehnanou rezervovanost, pod níž jako by probíhal ještě jiný, chladnější a praktičtější dialog. Věty typu „Chci, abys věděla, že jsem na tebe a tvou práci velmi pyšná“ nebo „To vám povím jindy, tomu byste nerozuměly“ působí ostřeji, než na první poslech zní. Protagonistky si uvědomují, že se znovu setkají až za rok, a že jejich vzájemné odcizení bude ještě hlubší. Jarmusch zde nonšalantně vrství komiku a smutek a ukazuje, jak může vypadat pozvolný úpadek mateřsko-sesterských vztahů pramenící z nedostatku empatie a schopnosti naslouchat.
Závěrečná kapitola, Sestra a Bratr, se od předchozích dvou liší především funkčním napojením mezi sourozenci – a to nejen proto, že jde o dvojčata. Skye (Indya Moore) a Billy (Luka Sabbat) se setkávají v Paříži, kde s rodinou strávili nejvíce času a kde se s ní zároveň loučí. „Mezinárodní“ rodiče, kteří zahynuli při letecké nehodě, po sobě zanechali byt, neplatné rodné listy a několik občanských průkazů. Jejich minulost i práce ale zůstávají zahaleny mlhou. Mezi předměty, které po rodičích zůstávají, se objevují i luxusní hodinky – motiv, jenž provází celý triptych, avšak v každé kapitole plní odlišnou funkci. V příběhu dvojčat zůstávají jejich význam zahalený a nechávají prostor vlastní interpretaci. Přesto absence dalších vysvětlení nevyvolává napětí ani odcizení; vztah dvojčat k rodičům působí hlubším a laskavějším dojmem. Jarmusch tak nejbolestivější příběh vypráví bez patosu a nabízí obraz přítomného, tichého truchlení.
Rituály ve filmu neslouží jako ozdoba ani ironický motiv – strukturují samotné soužití. Opakující se gesta – od cest autem přes každoroční čajové dýchánky až po drobné předměty, jejichž význam není podstatný – i vizuálně výrazné, od sebe jasně odlišené prostory jednotlivých kapitol fungují jako ochranný rámec pro vztahy, které už nejsou spontánní ani bezprostřední. Vizuální a situační odlišnost podtrhuje, že každá rodinná konstelace vyžaduje vlastní rytmus, pravidla i formu blízkosti. Jarmuschův triptych tak nepůsobí jako studie odcizení, ale jako tichý, překvapivě uklidňující film o tom, že i v absenci porozumění, empatie či společného jazyka mohou rituály vytvářet prostor, v němž je spolu možné setrvat.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář