Valentýnský víkend se v kinech nesl ve znamení „Bouřlivých výšin“, adaptace světoznámé britské klasiky Emily Brontë. Přítomnost hereckých hvězd Margot Robbie a Jacoba Elordiho spolu se stylizovanou výpravou a hudebním doprovodem Charli XCX slibovaly neotřelý pohled na „zaprášenou“ literární klasiku z poloviny 19. století, kterou se Oscarem ověnčená scenáristka a režisérka Emerald Fennell rozhodla pojmout po svém. Přes veškeré pozlátko, extravagantní kostýmy a líbivé úhly kamery snímající pestrobarevné interiéry i divoká yorkshirská vřesoviště je ovšem snímek především slepencem vizuálně podmanivých obrazů, které nedrží pohromadě ani vratký příběh, ani motivy. A dokonce ani dráždivé erotické dusno, kterého je ve dvouhodinovém snímku paradoxně velmi pomálu.
Hned úvodní scéna přitom buduje slibnou atmosféru a rozehrává několik motivů, které ovšem film trestuhodně opouští a dál se jejich exploraci nevěnuje. Ještě předtím než diváctvo zahlédne první záběr filmu, slyší přes úvodní loga produkčních společností přerývavé vzdychání muže, který za doprovodu rytmického vrzání lapá po dechu. Tempo stále zrychluje a senzuální vzdechy nabírají na intenzitě. Sexuální napětí ovšem podvrací záběr na oběšence, který při veřejné popravě s pytlem přes hlavu naposledy vydechuje. Veřejnému lynči přihlíží mezi vesničany také dětská protagonistka Cathy, kterou smrt i poslední oběšencova erekce fascinuje stejně jako jeptišku nebo mladé vesnické divačky. Za všeobecného jásotu a veselí se následně vesničané pouští do vlastního potěšení, rozepínají blůzy, častují se polibky nebo rozepínají poklopce kalhot. Propojení animálních pudů a tělesné slasti mísící sexualitu se smrtí podtrhuje industriální zvuk skladby House, která mísí mluvené slovo hudebníka Johna Calea a auto-tunem posílené výkřiky Charli XCX.
Provokativní úvod následně střídá vágní zápletka, adaptující přibližně polovinu knižní předlohy: Cathy dospívá v mladou ženu, která žije s otcem alkoholikem a několika služebnými na samotě uprostřed yorkshirských planin. Probouzí v sobě touhu po mladém schovanci Heathcliffovi, jehož neurozený původ jí ovšem nezajistí život plný přepychu a pohodlí, na který odjakživa aspirovala. Když se však na sousední panství přistěhuje zámožný obchodník Edgar, nachází Cathy i přes Heathcliffovy protesty cestu k vysněnému životu. Spalující touha po zapovězeném románku je ovšem silnější než společenské konvence.
Melodramatická zápletka filmu zjednodušuje oproti knižní předloze hned několik dějových linek, opomíjí důležité postavy i témata, a zároveň klade do popředí motiv touhy, vášně i sexualitu postav jako hnací motor jejich jednání. Věrný přepis knižního textu do filmové podoby ostatně nebyl režisérčiným záměrem. Ta se nechala slyšet, že vycházela především z pocitů a vzpomínek na knihu, kterou četla jako dospívající žena, a název filmu opatřený uvozovkami tak odkazuje spíše k fantazijní, nablýskané a víc hot verzi „povinné četby“. Jestliže přistupujeme ke snímku spíše jako k „fanfikci“ inspirované literární klasikou, dávají mnohá kreativní rozhodnutí z takové perspektivy smysl. Hrozí však nebezpečí přílišného zploštění a vykostění původního textu, z něhož pak zůstanou jen dojmy a neostré příběhové kontury.
Pravděpodobně největší předností snímku je jeho vizuální stránka. Kostýmy oscarové kostýmní výtvarnice Jacqueline Durran, která „oblékla“ filmy jako Pýcha a předsudek, Malé ženy nebo Barbie, kombinují extravagantní moderní materiály i dobově „věrnější“ střihy. Inspirace sahající od alžbětinské módy, přes melodramata klasického Hollywoodu až po vlivy současných módních ikon, se odráží v bezmála 50 kostýmech, které Cathy v průběhu snímku oblékne. Poťouchlý styl, který neodráží konkrétní dobu, ale konstruuje anachronistické obrazy a outfity, které se tvůrcům „pro dané postavy zrovna líbí“ tak místy připomíná například Marii Antoinette od Sofii Coppoly. Durran však zachází ještě dál a využitím různých materiálů od tylu, krajek a vyšívaných živůtků přes samet až po kůži a latex buduje skutečnou opulenci a fantazii přepychu, kterým se chce Cathy obklopit.
Podobně kontrastní je také výprava, která kromě pustých vřesovišť a skal pracuje se stylizovanou architekturou obou panství. Zatímco dvorek Větrné hůrky, rodiště Cathy, obklopují sterilně vyhlížející dlaždice a černo-bílé kachlíky, luxusní Drozdov svými expresionistickými liniemi a přesaturovanými barvami připomíná některé ze stylizovaných světů Tima Burtona. Extravagantní, historicky záměrně nepřesné, barvami překypující obrazy, v nichž hraje prim karmínová barva jako symbol krve, vášně, vzteku, patosu a obecně zjitřených emocí, umocňuje navíc hudba Charli XCX, jejíž skladby v sobě propojují industriální zvuk s kakofonickými smyčci, zpěv i mluvené slovo.
Eklekticismus a mísení vizuálních stop, odkazů a „vymazlených“ kompozic, které by bezpochyby bodovaly mezi uživatelstvem Pinterestu, ale naráží na své limity. Vizuální stránka je sice blyštivá a překypující jednotlivými nápady, o kterých si režisérka nejspíš řekla, že „působí cool“, nic víc ovšem dané záběry neříkají. Jednotlivé kompozice jsou pouze dekorativní, nefungují k dokreslení vnitřních pocitů postav, ani jako vizualizace jejich růstu či proměny, a neslouží ani k posunu děje nebo budování fikčního světa. Jestliže v sobě některé obrazy skrývají metaforická sdělení, jsou to ta nejpovrchnější a nejzjevnější vyjádření, která film dovede předat. Zdi Cathyiny ložnice jsou například výslovně vymalovány podle barvy její pleti, včetně znamének a žilek viditelných na povrchu. Doslovná metafora se tak nenabízí jinému čtení, obzvlášť když se během sexuální scény zeď chová jako lidská kůže, která se potí a milenci do ní zarývají prsty. Podobně primitivní obraz představuje domeček pro panenky, který je věrnou replikou panství coby metafora luxusní „zlaté klece“, v níž je Cathy lapena. A stejně pak taktilní záběry, v nichž postavy senzuálně strkají prsty do různých mazlavých materiálů (od vaječných žloutků až po rybu v aspiku) sice vzbuzují určitý pocit lascivnosti, ale nic dalšího kromě provokativního, rádoby šokujícího účinku, nekomunikují.
Téměř se zdá, jako by „provokativnost“ byla jedinou hybnou silou pro mnohá stylistická rozhodnutí i kompozice daných obrazů. Potřeba být za každou cenu edgy ostatně nápadně připomíná přístup k psaní teenage „fanfikcí“, kterou snímek ve své podstatě je. Četné výtky kritiky už k režisérčinu předchozímu počinu Saltburn lze potom s klidným svědomím vznést i vůči „Bouřlivým výšinám“. I zde forma zdánlivě vítězí nad obsahem, a podobně jako v Saltburnu jsou postavy pocházející z nižších společenských vrstev vykresleny jako zkažené, manipulativní a všehoschopné – což je role, kterou zde kromě Heathcliffa v příběhu zastává také Cathyina intrikující služebná Nelly.
Jestliže je jedním z lákadel „Bouřlivých výšin“ příslib vyobrazení turbulentního vztahu ústřední dvojice a scény plné explicitní vášně, opak je pravdou. Kromě výše zmíněné úvodní scény se sice tělesnost jako leitmotiv vynořuje také v dalších částech filmu, už ovšem nezobrazuje sex úzce propojený s nízkými pudy, smrtí, zemitostí a špínou. Namísto toho komunikuje chtíč prostřednictvím rádoby subtilních vizuálních metafor (kromě prstů v jídle například skrze různé falické tvary, které si vystříhává, vyšívá a kreslí „nevinná“ Isabella) a většinu milostných scén zhušťuje do dvouminutové montážní sekvence.
Potřeba šokovat a provokovat se pak projevuje ve vyobrazení BDSM vztahu jedné z vedlejších postav, která zanechává podivnou pachuť zejména pro čtenáře předlohy. Vztah, který Emily Brontë explicitně popisuje jako tyranský a vyjadřuje se skrze něj k situaci mnohých žen, jež v manželství trpí rukou násilnického manžela, interpretuje snímek jako dobrovolnou submisivitu a potěšení z degradující role sexuální otrokyně. Dehumanizace, které je v průběhu filmu vystaven také Heathcliff, k němuž Cathy od začátku referuje jako k „mazlíčkovi“, jehož dostala darem od otce, není snímkem nijak problematizována, snad kromě toho, že celou romanci v jejím důsledku čteme jako nesmírně toxickou, až patologickou. Nemluvě o konotacích, které by takové vyobrazení vzbuzovalo, kdyby byl do role Heathcliffa skutečně obsazen herec jiné než bílé barvy pleti. To ovšem snímek nijak nereflektuje, a přináší jen patosem nabitý narativ nešťastné, leč osudové lásky.
Spílat „Bouřlivým výšinám“ za jejich nedůslednost či nepřesnost v adaptování předlohy nemá smysl už jen proto, že si snímek takové ambice neklade. Jestliže od něj očekáváme aktualizaci literární klasiky či současný komentář k podobám moderních vztahů zabalený v anachronistickém hávu „tradičního“ melodramatu, budeme zklamáni. A jestliže toužíme po vzrušení z provokativních sexuálních eskapád v podání dvou největších hereckých hvězd současnosti, možná nás překvapí, že jsme téměř všechny obrazy viděli už v traileru. Snímek navíc chtíč ani sexualitu kromě prvoplánových, ale paradoxně cudných výjevů neprozkoumává. „Bouřlivé výšiny“ jsou tak především sérií vizuálně opojných obrazů – dvouhodinové módní přehlídky plné stylových šatů, klobouků, šperků a broží zasazených do obdobně opulentní mizanscény. Povrchnost těchto obrazů, jejich ornamentálnost a významová vyprázdněnost však v kombinaci s plytkým scénářem a potřebou za každou cenu „provokovat“ zabraňuje snímku říct cokoli kloudného o různých podobách lásky, touze, svazujících společenských konvencích nebo nedej bože o aktualizaci literární klasiky. Místo toho film funguje jako dokonalý materiál k vytváření estetických mood boardů a jejich následnému sdílení na sociální sítě, nebo jako dvouhodinová upoutávka k novému albu Charli XCX.
Edit: Michal Bartoš
Napsat komentář