Tsimané jsou již od předkoloniální doby obyvatelé amazonské části Bolívie. Hovoří vlastním jazykem, řada lidí neovládá španělštinu. Někteří nemají občanský průkaz a nikdy nebyli ve městě. Žijí v pralesních komunitách, což přináší specifické výzvy a vyžaduje zvláštní dovednosti. Jaký vliv na lidské zdraví má pobyt na odlehlých místech v souladu s přírodou se pokusila odhalit reportáž BBC News Mundo Los tsimane, la comunidad de Bolivia donde las personas envejecen más lento (Tsimané, bolivijská komunita, kde lidé stárnou pomaleji).1 Upozornění na to, že však poklidné dožití Tsimanů na rodné půdě není samozřejmost přinesl dokument Tsimanes. El despojo de un pueblo (Tsimané. Vyvlastnění lidu) od nevládní aktivistické bolivijské organizace Fundación Tierra.2 Jakým způsobem díla artikulují propojení Tsimanů a přírody? Do jaké role zasazují zástupce komunity? Naplňuje reportáž od BBC očekávání západního diváka? A mluví bolivijský snímek jazykem Tsimanů?
Fundación Tierra aktivně řeší otázky udržitelného rozvoje venkova, socio-environmentální konflikty, nedostatečnou právní ochranu znevýhodněných nebo diskriminaci na základě pohlaví. Výzkumníci, aktivisté a zástupci komunit v řadách organizace pracují s nejchudšími vrstvami obyvatelstva a domorodými komunitami.3 Cílem dokumentu je představit palčivý problém tsimanské komunity, který může akcelerovat vykořenění její kultury a následné vymizení. Na jejich půdu totiž začaly přicházet jiné skupiny obyvatel, většinou zemědělci z vysokohorských oblastí. Mezitím státní instituce pro pozemkovou reformu INRA dala novým usedlíkům právo na území, čímž ignorovala tsimanské nároky na jeho užívání, a donutila je tak k vysídlení.
Ztrátu půdy pod nohama a její decimaci předestírá záběr pokáceného lesa v úvodu filmu. Během jediného otáčivého pohledu tsimanského muže se mění rodinná idyla v hrůzostrašnou vizi budoucnosti.4 Naplňují ji nově příchozí lidé, kteří plaší zvěř, těží dřevo a zasahují do toku Amazonky odpalováním dynamitu, což má negativní důsledky pro tsimanskou komunitu. Ucelené zachycení degradace přírody však film nenabízí. Přesto jasně pojmenovává jejího viníka, což posiluje legitimitu Tsimanů v boji o sporné území. V souladu se strategiemi environmentálního dokumentu pak posiluje klišé dobré tradice a špatné současnosti. Dalším použitým postupem typickým pro environmentální film je romantizace domorodců žijících v souladu s přírodou. Pokud jsou exotické národy k tomu všemu ještě oblečeny do autentického oděvu, což se zde neděje, přinášejí chytlavý vizuální materiál vyznačující jejich odlišnou identitu a potvrzující jejich blízkost k přírodě.5
Orientalizace (sebe)prezentace domorodých národů v rámci západního environmentalistického diskurzu má mnohem větší přesvědčovací efekt pro řešení nejen ekologických otázek. Sami domorodci se totiž mohou stylizovat do exotických rolí, aby se přizpůsobili dominantnímu diskurzu a naplnili očekávání moderní společnosti. Na jednu stranu tak oděv přináší atraktivní podívanou a uspokojení očekávání západního diváka. Na druhou stranu vytváří dojem celistvé přírodní říše, kde lidé mají kulturně blíž ke zvířecímu druhu a jsou legitimními mluvčími za ochranu ekosystému. Zahrané role diktované dominantními diskurzy v několika dokumentech z osmdesátých let přinesly skutečný vliv na politická rozhodnutí při zvažování stavebních úprav v amazonském deštném pralese.6
Takové úspěchy za zachování přírody jsou jistě cenné pro místní komunity a vlastně i pro celou společnost. Jaká je ovšem cena za tento kompromis? Domorodci se, ač dobrovolně, prezentují ve stupni vývoje odpovídajícímu časově příchodu prvních conquistadorů v 16. století. Před kamerami pak reprodukují stereotypní obraz, jehož byl po dlouhou dobu tento formálně dekolonizovaný svět nositelem, což ukazuje na nemizící zakořeněnost koloniálního přemýšlení, hierarchie a moci a to nejen v kultuře. Z toho rovněž vyplývá, že taková pozice, tedy mocenské centrum, rozhoduje o osudu marginálních komunit a to na základě idealizovaného tradičního obrazu. Dvě rozebírané ukázky v tomto textu ze současnosti absolutně netematizují vizuální jinakost/stejnost Tsimanů, a tak lze doufat, že tento aspekt již nerozhoduje právě například při posuzování environmentálních otázek.
K posunu od tohoto diskurzu zřejmě přispěl i nástup nových technologií a digitálních médií, díky kterým lze jednoduše tvořit i distribuovat obsah. Existují projekty, kdy zástupci komunit dostávají k dispozici natáčecí techniku, aby se dosáhlo co nejautentičtější reprezentace. Látku sobě vlastní mohou zpracovat na základě specifického přemýšlení a zprostředkovat tomu odpovídajícím filmovým jazykem a tím si přivlastnit svůj obraz. Tvůrci tak konstruují protinarativy, které se vyhrazují vůči mýtům vytvořených mainstreamovými médii, a dokonce nevědomky odhalují své marginální postavení. Takové natáčení tak v jistém smyslu představuje proces dekolonizace, avšak přináší výzvu oslovit s těmito filmy širší veřejnost.7
Mnoho dokumentů z přírodního prostředí ohledává jeho charakteristiku pomocí přístupu založeného na dichotomii moderní společnosti a domorodců jako ohrožených druhů s nepřeberným avšak mizejícím věděním o přírodě. Věděním a zkušeností, kterých jsme se v pozitivistické víře vzdali a teď na to doplácíme. Domorodci tak zastupují esenci jakéhosi původního člověka, který si vystačí s tím, co mu dává země. Žije v totální harmonii a netýkají se ho nesnáze zrychleného světa a civilizační choroby. Přílišné romantizování pak ale často potlačuje fakt, že tyto komunity mají také problémy a nemusí se jednat o ty způsobené vnějšími vlivy, jako je diskriminace nebo dislokace.
Zajímavou ukázku střetu přírodních sil a západní medicíny přináší reportáž BBC, která se snaží život a tempo Tsimanů strukturovat, opatřit čísly a vědecky analyzovat. Většinu otázek mířících na protagonisty tak uvozuje kolik. Kolik je vám let? Kolik hodin dokážete pronásledovat zvíře? Kolik máte dětí? Jak však potvrzuje bolivijský dokument, odpověď Tsimanů zní: „Neznáme data, kalendář je nám cizí.“ Komunita je tak od prvních momentů exotizovaná, čemuž se nelze ubránit, když odpovědí znějí:„moji synové zabili prase, aby se oslavilo, že slavím asi něco jako sto let“ nebo „už mi tělo nedovoluje chodit daleko, maximálně dva dny cesty a to je mi 78 let.“8 Nad takovými jedinci se lze pozastavit v jakémkoliv kontextu, ať už by byli odkudkoliv. Problém exotizace tak nesouvisí tolik s odpověďmi jako s otázkami, které si sami Tsimané nepokládají, jelikož jsou pro jejich chápání bytí a času irelevantní.
Stejně tak pravděpodobně neanalyzují strategie longevity.9 Prostě žijí tak, jak jsou naučení a nevypadá to, že by se pozastavovali nad svou kondicí. Ta však zajímá vědce, kteří publikují studie o zdravotním stavu Tsimanů pyšnících se výbornou funkcí kardiovaskulárního systému i v pokročilém věku. Reportáž pak pátrá po příčině oné záhady, a odkrývá tak životní styl komunity. Sleduje vitální stařenku, která je schopná zastat všechny domácí práce a dokonce obstarat potravu v pralese. Mačetou si vysekává cestu, vykopává kořeny a nosí trsy banánů. V lese chodí bosa a zcela neohroženě za doprovodu zvuku bubínků. Obživa Tsimanů závisí na rybolovu, lovu a sběru. Samozásobují se a veškerý proces zpracování protravin stojí na nich. Starý Tsimanský pár tak otrhává na svém políčku rýži, což celém kontextu reportáže vyznívá jako privilegium, nikoliv jako nevýhoda.
Další významnou složkou schopnosti dlouhého zdravého života je pak pohyb. Tsimané nemají sedavý způsob života. Jejich den, minimálně jeho obraz zprostředkovaný reportáží, vyplňuje obstarávání jídla. Důležitou aktivitou je tak několikadenní stopování a lov divoké zvěře. Hned úvodní záběry nám zprostředkovávají muže v houštině s lukem a šípem, který dokáže putovat pralesem i několik dní v sedmdesáti osmi letech. Má s sebou plátěnou tašku, oštěp i brokovnici. Zato muž z druhého dokumentu podotýká, že Tsimané střelné zbraně tradičně nepoužívají a pro ulovení divočáka či opice si vystačí s vlastnoručně vyrobenými nástroji. Ani jeden dokument podrobněji nerozebírá, jak moc jsou obyvatelé komunity propojení se městem. Jestli ho navštěvují, nakupují v něm nebo poptávají lékařskou péči.
Jak ale ukazuje BBC, spojnicí mezi pralesem a městem je řeka. Hezkým příkladem kulturního synkretismu je pak záběr na Tsimany a obrovské trsy banánů v loďce vydlabané z jednoho kusu stromu, kterou pohání motor. Ač v mnoha ohledech zdejší lidé praktikují tradiční způsob života, dokážou zároveň ve svůj prospěch těžit z výdobytků nových technologií. Rovněž nenosí indigenní úbory, ale oblékají se moderně. Stylizace do co nejvíce tradiční podoby by pak posílila obraz jejich primitivnosti, což je ovšem politické gesto, které v dokumentech provozovala řada komunit, aby zahrála na romantickou strunu představ západního diváka a získala jejich přízeň při řešení ohrožujících problémů, jak již bylo zmíněno.
Zvrátit nebo minimálně informovat o nepříznivém osudu tsimanské komunity se pokouší dokument od Fundación Tierra zakomponováním lidové tvorby. V úvodu zazní písnička v jazyce tsimanů interpretovaná zřejmě starší ženou s textem:odtud jsem já / jsem Tsimané / obyvatel tohoto místa jsem já / obyvatel tohoto místa jsem já / protože jsem dávný (původní). Doprovází ji montáž záběrů, kterou uvede „vyhrabání“ kamery z hlíny.10 Médiu, kameře, umožní výhled z nánosu půdy malý chlapec. Následuje pohled na koruny vzrostlých stromů, palmový list, dřevěný příbytek, rukodělné výrobky a chlapce pohybujícího se v korunách stromů. Sled záběrů přechází od přírody k Tsimanům a vytváří mezi nimi jednoznačný vztah propojenosti a sounáležitosti. Jsou prezentováni jako její neoddělitelná součást a v tomto kontextu navíc i jako ohrožený druh. Vše se zároveň prolíná s motivem půdy, jejíž (ne)oprávněný zábor cizími komunitami ohrožuje tsimanskou kulturu.
K této problematice se vyjádří pouze jediný expert, který shrne základní fakta o kulturním ohrožení Tsimanů. Významnějšího hodnocení z pozice vyspělého světa dochází v BBC reportáži, což je zároveň její podstatou. Vědci navštěvují pravidelně komunitu a zkoumají jejich životní styl a provádějí s nimi testy například kognitivních schopností. Součástí různých studií je zároveň poskytnout komunitě zdravotní péči, a zabránit tak například kojenecké úmrtnosti. V dané lékařské sekci se zároveň zmíní, že těla Tsimanů pravděpodobně obývají různé druhy parazitů a bakterií, které jim zřejmě přinášejí řadu benefitů. Jejich propojení s přírodou tak v tomto kontextu nabývá zcela nový rozměr.
Oba dokumenty vidí jasné benefity v soužití Tsimanů a přírodou. Reportáž BBC přináší pohled na komunitu zvenčí a to díky přítomností vědců, kteří aktivně analyzují životní styl Tsimanů. Z videa jasně vyplývá, že za jejich odolností a dlouhověkostí stojí provázanost s přírodou. Konzumují neupravené potraviny, které si sami pěstují a sklízejí nebo si je chodí utrhnout do pralesa. V divokém prostředí se perfektně vyznají, znají jeho nástrahy a neustále se v něm pohybují. V podstatě neustálá fyzická aktivita v náročném terénu má významně blahodárný vliv na jejich zdraví, stejně jako nesterilita prostředí. Reportáž působí jako reklama na výhody života v souladu s přírodou. Všednodennost Tsimanů nijak neplyne, naopak se na ni upozorňuje jako na něco podivuhodného. Výchozím bodem je totiž porovnání života moderní společnosti a tradiční přírodní komunity, které automaticky vytváří příkop odlišnosti.
Dokument o zániku tsimanské vesnice vytváří dojem větší sounáležitosti mezi tvůrci a zobrazovanými a to tím, že se dá předpokládat větší vzájemná obeznámenost, jelikož daná nezisková organizace bude zřejmě v úzkém styku s komunitou. Přesto se drží rámce návštěvy komunity a snahy o nahlédnutí dovnitř. Nepřítomnost voiceoveru a pouze jeden vědecký komentář tolik neupozorňují na exotickou povahu života Tsimanů. Snaží se zprostředkovat environmentální naléhavost, když upozorňuje na tradiční minulost, tedy tu správnou, a obávanou budoucnost, která může přinést nezvratné změny k horšímu. Apel ohledně kritické situace vznášejí sami Tsimané, jak jinak než s opičkami a papoušky v náručí.
Zdroje
Los Tsimane, la comunidad de Bolivia donde las personas envejecen más lento. Online. Dostupné z: Los tsimane, la comunidad de Bolivia donde las personas envejecen más lento | BBC Mundo
TSIMANE. El despojo de un pueblo. Online. Dostupné z: TSIMANES. El despojo de un pueblo
SONZA, Lea. Decolonizing vision: Native Americans, film and video activism. Video Journal of Education and Pedagogy, 2018, roč. 3, č. 12. Dostupné z: https://doi.org/10.1186/s40990-018-0022-2
VIVANCO, Luis A. Seeing Green: Knowing and Saving the Environment on Film. American Anthropologist, 2002, roč. 104, č. 4. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/3567107
- Los Tsimane, la comunidad de Bolivia donde las personas envejecen más lento. Online. Dostupné z: Los tsimane, la comunidad de Bolivia donde las personas envejecen más lento | BBC Mundo (cit. 2026-1-11). ↩︎
- TSIMANE. El despojo de un pueblo. Online. Dostupné z: TSIMANES. El despojo de un pueblo (cit. 2026-1-11). ↩︎
- Quienes somos. Online. Dostupné z: TIERRA (cit. 2026-1-13). ↩︎
- Obrázek č.1 ↩︎
- VIVANCO, Luis A. Seeing Green: Knowing and Saving the Environment on Film. American Anthropologist, 2002, roč. 104, č. 4, s. 1200 ↩︎
- VIVANCO, Luis A. c. d., s. 1201. ↩︎
- SONZA, Lea. Decolonizing vision: Native Americans, film and video activism. Video Journal of Education and Pedagogy, 2018, roč. 3, č. 12. s. 10–15. ↩︎
- Los Tsimane, la comunidad de Bolivia donde las personas envejecen más lento. Online. Dostupné z: Los tsimane, la comunidad de Bolivia donde las personas envejecen más lento | BBC Mundo (cit. 2026-1-11). ↩︎
- Cílený přístup ke zdraví, který má zajistit aktivní stáří v dobré kondici. ↩︎
- Obrázek č.2 ↩︎
Napsat komentář