Udělení milosti patří k pravomocím italského prezidenta a představuje jedno z klíčových rozhodnutí, která provázejí Mariana De Santise (Toni Servillo) na sklonku jeho mandátu. Zatímco dřívější Sorrentinovy filmy – Parthenope, Velká nádhera či Mládí – tíhly k oslavě města, existence a životní energie, jeho nejnovější snímek se obrací k hledání průsečíků mezi generacemi, láskou a záští, odvahou a letargií. Tyto motivy jsou soustředěny do prostoru Kvirinálského paláce v Římě, za jehož zdmi se uzavírá prezident, jenž svůj život zasvětil právu a památce své zesnulé ženy Aurory. Sorrentino i zde vytváří svět působící nereálně a sofistikovaně, vymezený vlastním institucionálním a symbolickým rámcem. Milost je však hmatatelnější než jeho předchozí filmy a její význam se neodvíjí pouze z obrazové fascinace, ale zaznívá především ve slovech, která rezonují celým vyprávěním.
Persona De Santis
Mariano De Santis, který si vysloužil přezdívku „Železobeton“, působí navenek stoicky. Tento klid však neznamená vyrovnanost, ale spíš rozhodovací paralýzu. De Santis není pouze prezidentem, ale také právníkem a otcem a vdovcem. Přestože zůstává i v pokročilém věku fyzicky i mentálně schopný, téměř veškerou pracovní agendu přenechává své dceři Dorotee, jež působí jako rádkyně, zdravotní sestra i společnice. Jejich vztah se zpočátku jeví být založený na vzájemném respektu. Daný obraz je však narušen ve chvíli, kdy Dorotea předloží otci návrh zákona na legalizaci eutanazie, který De Santis odmítá podepsat. Jeho paličatost se tak neprojevuje pouze v profesní rovině, ale i v intimních vztazích, kde se klid mění v neústupnost.
Sorrentino vytváří svět, v němž se přítomnost prolíná s minulostí, a tato časová nejednoznačnost otevírá prostor pro hlubší vnímání prezidentovy postavy. De Santis se opakovaně noří do vzpomínek na svou zesnulou ženu Auroru; jeho mysl i tělo jako by zůstaly zakonzervované v době, kdy se díky ní cítil živý. Tyto vzpomínky prostupují jeho dny i noci a zpomalují tempo filmu, přičemž zároveň aktivně ovlivňují jeho přítomné rozhodování – osten zrady, který si De Santis nese z nevěry své ženy před třiceti lety, zasahuje do jeho jednání. Rytmus vyprávění se pohybuje mezi romantickou, zamlženou minulostí a živou, těkavou přítomností, podpořenou opakující se skladbou Surf Rider od Il est Vilaine. Kontrast dává vyniknout tomu, že vzpomínky nejsou pasivní, že spolu minulost a přítomnost vedou dialog.
Sorrentino se ve své předchozí tvorbě často soustředil na ženské postavy, které byly mnohdy spíše objekty pohledu než aktivními účastnicemi děje. V Milosti dostávají ženy skutečně výrazný prostor a vliv na vyprávění. Prezidentova dcera Dorotea vystupuje z řady krásných, avšak mlčících žen a stává se rovnocennou partnerkou v dialogu, který není izolován od vnějšího světa. Právě otázky spojené s udělením milosti a legalizací eutanazie narušují její dosud poklidný vztah s otcem a proměňují jej v prostor skutečného střetu názorů.
Komu patří naše dny?
Sorrentino se v rozhovorech mezi prezidentem a Doroteou záměrně vyhýbá složitým právnickým konstrukcím a místo nich pracuje s jednotlivými pojmy – pravda, posedlost, nejistota, odvaha či lehkost žití –, která se v průběhu filmu opakují a získávají stále větší váhu. Netvoří argumenty, ale skládají významový rámec, který prostupuje dialogickou i obrazovou složku filmu a propojuje přítomnost s minulostí. Hudební motiv Surf Rider se v průběhu filmu rovněž vrací a působí jako naléhavý impulz, jenž prezidenta vytrhává z letargie a nutí jej prožívat přítomnost.
Konflikt mezi prezidentem a Doroteou, mezi starou a mladou generací i mezi otcem a dcerou nepůsobí destruktivně. Naopak narušuje letargii, vyvádí postavy z klidu a nutí je jednat. Výměna názorů se tak stává hybnou silou, jež postavám umožňuje změnit perspektivu a začít aktivně reagovat na okolní svět. Propojení slov, hudby a dialogů vytváří dojem, že film sleduje nejen politické události, ale především jemné proměny postav a jejich vztahu ke světu.
Vyznění filmu se ukazuje právě ve dvojznačnosti názvu Milost. Na jedné straně jde o institucionální akt, pravomoc prezidenta, který rozhoduje o životě a smrti; na straně druhé se však odhaluje jako niterná, existenciální zkušenost – schopnost udělit milost sobě, přijmout vlastní slabosti a odpuštění, které se vztahuje i k minulým křivdám. De Santis prochází procesem, v němž politické rozhodnutí splývá s osobním, a kde každý dialog, každé opakující se slovo i naléhavý rytmus písně podporují jeho vnitřní cestu. Milost tak nepředstavuje pouze právní nebo symbolický akt, ale stav bytí. Výsledkem soustředěné práce s minulostí, přítomností i se sebou samým je hluboce lidská a univerzálně srozumitelná zkušenost.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář