Chloé Zhao ve svém Hamnetovi adaptuje stejnojmennou novelu Maggie O’Farrell, která zasazuje vznik Shakespearova Hamleta do kontextu autorovy osobní ztráty. Ve spolupráci s polským kameramanem Łukaszem Żalem vytváří mnohovrstevnatý portrét rodinného žalu, zakořeněný v každodennosti. Příběh o domnělém zrodu slavného díla se tak sice opírá o divadelní tradici a historické reálie, ale jeho jádrem zůstává zkušenost ztráty a odlišné způsoby vyrovnávání se s žalem.
Vidím krajiny, jeskyně, neobjevené země
Hamnet zpočátku vtáhne do příběhu především senzoricky. Seznámení Williama a Anne, přezdívané Agnes, doprovází všudypřítomné šumění stromů, hrubá textura půdy a pocit, že je Stratford uzavřený svět chráněný přírodou. Zpočátku nejmenovaný učitel latiny a divoká léčitelka se seznamují v bohatých lesích, které nejsou jen romantickou kulisou, ale živým organismem plným pohybu. Krkolomné věty čerstvých milenců se postupně stávají přirozenými, jak se sžíváme s divadelní podstatou filmu.
Identita obou postav je od počátku propojena s prostorem. Agnes patří přírodě – lesům, bylinám, zemi, cykličnosti ročních dob. Zato William je od začátku rámován jako muž nacházející se na cestě jinam, kdo do tohoto světa pouze vstupuje, ale plně mu nepatří. Jejich vztah je založen na fascinaci rozdílností. Divoká Agnes čte svět skrze tělo, intuici a dotek a William jej přetváří v řeč, rytmus a metaforu. Samotné jeho příběhy často stojí proti přírodě a kauzalitě, vymykají se viděnému. Když mu Agnes říká: „Vidím v tobě krajiny, jeskyně, neobjevené země“, pojmenovává jeho neuchopitelnost. Kamera tuto metaforu doslovně materializuje, William je často snímán zezadu, jeho záda se mění v kožené pláně, horizonty, k nimž nemáme přístup. Zůstává velkým neznámem, uzavřeným prostorem, do něhož se divák (stejně jako Agnes) dostane až v samotném závěru filmu, během uvedení Hamleta.
Přetavit žal
Pár zpočátku sbližuje příroda a tři děti, se kterými sdílí bezpečný venkovský život. Učí je šermovat i poznávat rostliny, žít s úctou a láskou k ostatním bytostem. William ale odchází pracovat do města, kde je prostřednictvím morbidního loutkového divadla představena všudypřítomnost moru, která nakonec zasáhne i do křehké bubliny ve Stratfordu. Ztráta syna Hamneta latentní vzdálenost a rozdíly mezi manželi vyostří a vede ke skutečnému odloučení. Agnes zůstává doma, v prostoru ztráty, který se snaží vyplnit každodenní prací. Její žal je sladěn s rytmem přírody, která smrt nepřerušuje, ale vstřebává. William naopak mizí do víru města, je nedosažitelný jak duševně, tak fyzicky. Mantrou manželství se stává „Tys tu nebyl.“ Film tak ukazuje dvě odlišné, genderově podmíněné cesty truchlení: ženskou, která zůstává neviditelná a mužskou, která nachází legitimitu skrze samotu, tvorbu a veřejné uznání.
Williamovo utíkání a psaní je prezentováno jako posedlost i jediný možný způsob, jak se vyrovnat s ránou, kterou dokáže popsat pouze prostřednictvím zástupných slov a motivů. Film tím tematizuje podobu mužství, které nachází útočiště v abstrakci a literární práci. Textura filmu se tak proměňuje z přírodní a zemité do čistě jazykové: uzavírá se do práce, slov a ticha mezi nimi. Hamlet se tak rodí nejen jako literární dílo, ale i symptom proměny pod tíhou bolesti. Divadelní hra je důkazem, že bolest může být přetavena v něco trvalého a očistného. Hamnet odvádí pozornost diváka od věhlasu Hamleta i Williama Shakespeara k obecným lidským prožitkům zrození a smrti.
Napsat komentář