Stephen King ve svém článku Why Hollywood can’t do horror napsal:
„Noční můry existují mimo logiku a v jejich objasňování není mnoho zábavy. Je to v přímém rozporu s poezií strachu.“
Kingova esej se věnuje patologické potřebě mnoha hollywoodských hororů vše ukázat a vysvětlit, nejlépe za použití drahých speciálních efektů. Přestože žádná z dosavadních adaptací známé videoherní série Silent Hill neměla zrovna „hollywoodské“ produkční zázemí, dalo by se jim vyčítat totéž. A to obzvlášť letošnímu přírůstku, který přebírá příběhovou kostru a vizuální prvky, ale veškerou hloubku nahrazuje spektáklem.
Přestože jde o třetí film adaptující známou sérii, ústřední premisa vychází ze hry Silent Hill 2 a na předchozí snímky z let 2006 a 2012 nenavazuje. To film nijak neomezuje – třebaže to někoho může zmást –, jelikož ani hry mezi sebou nejsou výrazněji propojené. Ostatně, byla to právě hra Silent Hill 2, která v roce 2001 ustálila společné prvky série po neméně populárním, ale přímočařejším prvním dílu.
Roztříštěné vzpomínky
Videohra sleduje vdovce Jamese Sunderlanda, který tři roky po smrti své těžce nemocné ženy Mary obdržel dopis, ve kterém ho manželka žádá, aby ji našel na „jejich místě“ v Silent Hillu. Zoufalý James nachází město zahalené v mlze a opuštěné, téměř v rozkladu. Mlhou navíc bloudí groteskní monstra podobná zohyzděným ženám bez končetin či tváří. Dialogy Jamese s ostatními lidmi lapenými ve městě postupně odkrývají jeho vztah k Mary, její nemoci i samotnému Silent Hillu a otevírají prostor pro různé interpretace jeho chování.
Hra nijak neskrývá svou inspiraci tvorbou Davida Lynche a Davida Cronenberga nebo filmy jako Jakubův žebřík. Závěry o postavách si ale hráči musejí udělat sami. Traumata i potlačené touhy návštěvníků města se promítají do prostředí ve formě zvráceného odrazu města, obývaného právě monstry zrozenými z jejich podvědomí. Mnoho informací o postavách – Jamesovu frustraci a vinu či sexuálně násilnou minulost další návštěvnice města Angely – lze pouze vyvozovat ze sugestivní podoby města a příšer, které ho obývají. Hrozba pro Jamese přichází ve figurách objektivizovaných ženských těl, zraněných, rozdělených nebo připoutaných ke kovovým konstrukcím po vzoru nemocničního lůžka. Výjimkou je kat Pyramid Head, který městem nebloumá slepě, ale cíleně Jamese pronásleduje.
Druhý díl zahrnoval mnohé z široce známých prvků celé série: mlhu, která pohlcuje vše krom blízkého okolí hrdiny, charakter města jako prostoru na hranici vědomí a podvědomí, kde protagonisty konfrontuje jejich minulost. Mnoho z prvků druhé hry, jako zmíněný Pyramid Head a znetvořené zdravotní sestry, jsou natolik ikonické, že se objevily i v předchozích hraných adaptacích a jsou dodnes maskoty série. Konkrétní místa, bytosti i postavy z druhého dílu se objevují i v novém filmu. Kvůli změnám v adaptaci ale nakonec film jako celek postrádá zásadní symbolickou rovinu a nuance.
Návrat domů
Premiéra nového snímku padla do týdne plného akcí připomínajících loni zesnulého Davida Lynche a jeho nedožité osmdesáté narozeniny. Vedle probíhající výstavy v centru DOX, několika projekcí a koncertu Lynchova dlouholetého spolupracovníka Deana Hurleyho, jsem byl více než kdy jindy naladěn na adaptaci jedné z nejznámějších „Lynchian“ her. Bohužel si nový Silent Hill film bere pramálo z Lynche a moc z žánrů, které ve své tvorbě režisér parodoval a přetvářel.
Silent Hill: Noční můry, sleduje stejnojmenného hrdinu, vdovce Jamese (Jeremy Irvine), který obdrží dopis. V tomto případě ale od jeho (ex)přítelkyně Mary Crane (Hannah Emily Anderson), kterou v titulním městě poznal. Po blíže neuvedenou dobu v něm spolu také žili. Mary je ve filmu neustále přítomna ve flashbacích na společný život páru, který neustále narušuje přítomnost lokálního spolku (od jejich úvodní scény zjevně kultu), založeného ženiným otcem.
Děj filmu sleduje Jamese po návratu do Silent Hill a střídavě se vrací k originální (ve vztahu ke hře) dějové lince o kultu, který Jamese vyštval z města. Výchozí pozice protagonisty ve filmu není o tolik odlišná od té herní: tabula rasa, co přijíždí najít svůj ztracený protějšek. Postupné rozpomínání ale jeho postavu paradoxně nijak nerozvíjí, jen dál stvrzuje archetyp mužského hrdiny snažícího se zachránit pasivní ženu. Zatímco ve hře Jamesovy vzpomínky mění interpretaci postavy, ve filmu veškerá hrdinova ambivalence mizí a film ji nemá čím nahradit.
Nelze říct, že by Mary měla větší roli ve filmu, ačkoli je víc „vidět“ prostřednictvím Jamesových vzpomínek. Přestože je většinu času zdravá, zcela se vzdává své svobodné vůle ve prospěch generického místního kultu, ve kterém vystupuje jako mesiáš/prorok. Nové mystické prvky jejího příběhu se vzdalují realismu předlohy, ve které se Mary potýkala s vážnou nemocí, ale jsou o to bezprostřednější a vedou k přímým závěrům o povaze Mary i celého města. Na interpretaci tedy nezbývá prostor, naopak je vše co nejdoslovnější
I audiovizuální zpracování filmu nakonec působí jako povrchní pokus oslovit fanoušky, který ale nedrží pohromadě. Pomalý postup mlhavým městem nahradilo několik akčních scén, ve kterých kamera neustále švenkuje nebo najíždí z velkých celků na detaily a zpět, případně hlediskovým záběrem sleduje Jamesův úprk. Podobně jako u předchozích filmů nejde o vysokorozpočtovou produkci a kvalita digitálních efektů tomu odpovídá. O to víc matoucí je rozhodnutí zbavit se mlhy a nahradit ji padajícím popelem z lesních požárů, který nic nezakrývá, jen tvoří slabou vrstvu na zemi s Jamesovými stopami. Spolu se změnami postav je jednoduché číst toto rozhodnutí metaforicky: nenechat nic skryté, vše odhalit a vysvětlit a ideálně krok po kroku k tomu publikum dovést.
Kvalita efektů je často až rušivá, zejména když se digitálně modelovaná monstra setkávají s reálnými herci. Výkony herců, tanečníků a akrobatů v rolích některých stvůr, které jsou přímo převzaty ze hry, ale stojí za vyzdvihnutí. Spolu s praktickými efekty a kostýmy se jedná o velice povedené a detailní ztvárnění ikonických monster. Škoda, že jim s ohledem na změnu charakterizace hlavních postav nelze přičítat hlubší symbolický význam.
Když je nakonec vše vysvětleno, nahlas řečeno, ideálně znázorněno, budí Silent Hill: Noční můry dojem fanouškovského projektu, který si je jistý, že přišel s jediným správným čtením kultovní předlohy. Snímku nelze upírat ambice a zjevný zájem o estetiku původního díla, a to zejména v záběrech, které přímo replikují záběry ze hry. Samotná nostalgie ale nestačí a zbývajících sto minut stopáže vyplňuje spíš materiál béčkového thrilleru z nultých let.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář