Norský režisér Joachim Trier po úspěšném Nejhorším člověku na světě (2021) přináší další film s herečkou Renate Reinsve. Citová hodnota (2025), se oproti Nejhoršímu člověku snaží působit vyspěleji a komplexněji. Nejen proto, že nesleduje vývoj jednoho člověka, ale obrací se k rodinné minulosti formované sítí traumat a pout. Sentiment zde vystupuje jako hodnota ukotvená v minulosti, pozůstatek vztahů, který už nedokáže aktivně ovlivnit přítomnost. Otázkou zůstává, zda sentiment dokáže spojit minulost se současností, nebo jestli zůstane jen stopou minulých vztahů.
Trier přistupuje k tématu sentimentu na několika úrovních. Především jde o trouchnivějící ornament hodnot a přístupů v umění, který zosobňuje uznávaný režisér Gustav (Stellan Skarsgård). Jeho svět se propadá sám do sebe. Věří v kinematografii založenou na příbězích a vztahu mezi umělcem a jeho múzou. Gustav si však nevšiml, že jeho důraz na uměleckou hodnotu díla jde na úkor jeho rodiny. Vztah mezi ním a jeho dospělými dcerami Norou a Agnes má velmi slabé základy, a jediné, co je drží pohromadě jsou vzpomínky na dětství.
Sentimentální je i samotné vyprávění, které podobně jako v Nejhorším člověku na světě využívá vševědoucího vypravěče. Sentiment zde nevzniká z přímého vyjádření emocí, ale z nostalgického rámování minulosti jako uzavřeného a pozorovatelného celku. Tentokrát se však perspektiva přesouvá k rodinnému domu – prostoru, jenž v průběhu času akumuluje paměť i trauma několika generací. Právě v retrospektivních pasážích se tento neživý vypravěč prosazuje nejvýrazněji a spolu s ním se proměňuje i styl natáčení. Místo detailních záběrů a intenzivního střihu nastupují plynulé kamerové jízdy, které zdůrazňují plynutí času, ale zároveň vytvářejí odstup od postav. Minulost je tak prezentována jako esteticky soudržný obraz, nikoli jako otevřená zkušenost. Ačkoli retrospektivy rozšiřují rodinný kontext a otevírají minulá traumata, jejich estetizovaná forma uzavírá minulost do svébytného, dobově ukotveného prostoru. Sentiment se zde tak hromadí spíš jako samostatná vrstva paměti než prostředek, který by prohluboval porozumění rodinným vztahům.
Moodboards nejsou pro mohykány
Právě neschopnost propojit minulost se současností odhaluje jeden z hlavních rozporů samotné Citové hodnoty jako filmového vyprávění. Gustav chce znovu navázat vztah se svou starší dcerou Norou, divadelní herečkou, která odmítá roli, kterou pro ni napsal. Neexistující umělecké dílo se stává prostředníkem, jímž se film pokouší přenést rodinná traumata do přítomnosti. Metapříběhový rámec však nepůsobí jako skutečný most mezi generacemi, ale spíše jako náhrada za nefunkční vztah. Po odmítnutí se Gustav obrací na americkou herečku Rachel Kemp (Elle Fanning) a celá produkce se mění, což znovu přesouvá pozornost od rodinných vztahů k institucionálním podmínkám současné kinematografie. Trauma se sice částečně aktualizuje, jeho energie se však už nezaměřuje na rodinu, ale na komplikovanou roli umělce v systému audiovizuálních platforem určujících podobu i smysl díla.
Film se opakovaně vrací k motivu potřeby navazování vazeb – nejen mezi jednotlivými členy rodiny, ale i uvnitř samotných postav. Nejvýrazněji je tento rozpor patrný u Nory, která se vnímá jako „vnitřně rozbitá“. Její snaha o dokonalost na jevišti ji činí zároveň zranitelnou; herecký výkon nepůsobí jako forma sebevyjádření, ale spíše pokus potvrdit vlastní hodnotu, podvědomě se zavděčit otci. Přesto je její základní zkušeností samota. V kontrastu k tomu stojí její vztah se sestrou Agnes, jenž působí funkčně, realisticky a emocionálně ukotveně. Právě proto je problematické, že vyprávění tento sesterský vztah ponechává v pozadí, zatímco upřednostňuje postavu Rachel, která se v rámci role proměňuje v karikaturní náhradu Nory. Tato substituce na úrovni filmové konstrukce nevede k prohloubení vztahů, ale spíše k jejich rozostření..
Závěr Citové hodnoty nabízí zdánlivě smířlivé gesto obnovení citových vazeb, jejich význam však zůstává převážně nostalgický. Sentiment zde nefunguje jako prostředek skutečné proměny, ale jako návrat k představě vztahů, které nebyly nikdy zcela naplněny. Gustav v tomto rámci nepůsobí jako otec schopný navázat zdravý vztah se svými dcerami, nýbrž spíše jako autorská persona, jež prosazuje vlastní verzi smíření prostřednictvím vyprávění a reprezentace. Film tak nakonec nevypráví o uzdravení rodiny, ale o nemožnosti přetavit minulá rodinná pouta v živé vztahy.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář