Už od první řady nasadily Stranger Things publiku růžové brýle osmdesátkové nostalgie. Inspirace filmy Stevena Spielberga nebo knihami Stephena Kinga čišela z mizanscény, hudby i příběhu samotného. Nostalgie ale zpravidla přichází ve vlnách, a přestože popularita Stranger Things rozhodně přispěla k udržení osmdesátkové estetiky déle než obvykle, od premiéry prvního dílu uběhla téměř další dekáda. Děti zestárly, návyky publika se změnily a trendy devadesátých i nultých let už stihly být passé. Co vlastně Stranger Things zbývá nyní, než nostalgicky hledět na sebe sama?
Od pre-apokalyptického finále čtvrté série uběhly tři roky (ve světě seriálu jen rok a půl) a situace v městečku Hawkins se zdá být stabilnější, třebaže ne lepší. Rozbití statusu quo, který trhliny do Upside Down slibovaly, nastalo spíš zpola, kvůli vojenské okupaci a karanténě města. Naši hrdinové nadále chodí do školy, do práce a hrají Dungeons & Dragons.
O tom se ale z úvodní scény nedozvíme. Ta se totiž vrací na samý začátek příběhu a zachycuje zmizení Willa Byerse a jeho napojení na aktuálního antagonistu Vecnu, jehož plán na únos dalších dětí je ústředním konfliktem závěrečné série. Oproti předchozím sezónám se totiž Stranger Things 5 neustále vrací do vlastní minulosti. To jde do jisté míry omluvit jako snahu o zasazení událostí do kontextu a vybudování očekávání před epickým finále, ale prvek osmdesátkové hommage tak zaniká, a co nového v sezóně zbývá se od zajeté estetiky často odvrací bez další invence.
Kvůli vojenské okupaci Hawkinsu je vše vizuálně mnohem monotónnější. Šedé betonové vojenské základny střídá šedý betonový sklep rádiové stanice, ve kterém se hrdinové ukrývají, případně exteriéry v poli nebo lese. Celá sezóna tak nabývá pocitu bezčasí, když v podobných kulisách bojovali poslední dvě dekády Avengers či Ethan Hunt v Mission Impossible (oboje zasazené do současnosti). Nové prvky ve fikčním světě působí odtrženě od minulých řad a drží se tuctové estetiky soudobých sci-fi filmů a seriálů, jen má občas někdo trvalou.
Nová sezóna zjevně usiluje o zakončení příběhových oblouků všech postav, ale naráží na zásadní problém – mnozí jej jednoduše postrádají a existují hlavně ve vztahu k ostatním. To je i následkem produkce celého seriálu, která probíhala zatímco dětští herci dospěli a na obrazovce si prošli urychlenou pubertou. Jednotlivé řady, natáčené vždy minimálně rok od sebe, bylo nutné zasadit alespoň na různých koncích školního roku, aby dospívající postavy nevyrostly přes noc. To ale nutně znamenalo i změny charakterizace, které působí spíš skokově než lineárně a přirozeně.
Z ústřední čtveřice přesahuje jednotlivé řady jen dějová linka Willa a jeho spojení s Vecnou. Mike a Lucas existují primárně ve vztahu ke svým partnerkám a Dustin se drží charakterizace mladistvého vědátora, ale zůstává v ústraní kvůli traumatu ze smrti Eddieho v závěru minulé řady. Postavy jsou víceméně „hotové“ a pokud to přímo neřeší ústřední zápletku, seriál ani nejeví moc zájmu s nimi dál nakládat. V mnoha případech ale ani nelze nostalgicky vzpomínat na jejich vývoj (když byl Lucas na sezónu populární atlet nebo Dustin zamilovaný radioamatér), protože takovou „funkci“ už nadále nemají.
Jak moc děti v seriálu vyrostly a kolik toho zažily sice seriál zdůrazňuje generickými frázemi jako „Už nejsem malý kluk!“ a „Tohle není hra!“, ale o to víc a specifičtěji uplynulou dobu akcentují různé propagační materiály. Na sociálních sítích i YouTube kanálu Netflixu doprovázely ukázky také videa s herci, kde spolu sledují a komentují uplynulé sezóny, nebo dostávají do ruky rekvizity, které obratem identifikují a vysvětlují jejich důležitost „jako by to bylo včera“. Každá postava navíc dostala vlastní plakát, kde v odrazu stojí její mladší já (z plakátů dřívějších řad), pro kontrast (což se ne vždy daří).
Dobová stylizace a vědomé odkazy na filmová a literární díla přitom patřily mezi často zmiňované body v kladných recenzích uplynulých sezón, od E.T. – Mimozemšťana po Carrie nebo Carpenterovu Věc. Přesto se jich nová řada zbavuje – krom těch nejplošších, jako tričko s logem E.T. – a nahrazuje je novými generickými sci-fi tropami přezdívanými termíny z Dungeons & Dragons.
Stranger Things ale patří mezi největší značky Netflixu a se závěrem finální řady seriálu se jen zostřuje snaha o rozšíření franšízy. V uplynulých letech vznikl nespočet komiksů, divadelní prequel i VR hra (a na cestě je čerstvě oznámený animovaný spin-off odehrávající se se mezi druhou a třetí sezónou). Aby značka uspěla, musí mít vlastní identitu, což bohužel červený text na černém pozadí není a co zbývá je popůjčované z žánrovek a her na hrdiny. Namísto pomrkávání k bohaté žánrové historii se poslední série spíš táhne od jednoho vysvětlení sci-fi konceptu k dalšímu a působí zdaleka nejméně suverénně, když si v cílové rovince uvědomuje, že nemá pevnou půdu pod nohama.
Edit: Tomáš Plocek
Napsat komentář