Když se Johanne zamilovala, poprvé v životě poznala neutuchající snění o možných budoucnostech. O lásce dosud četla jen v románech. Teď poprvé ví, jaké je to se s někým milovat… nebo si to všechno jen vysnít. Snímek Sny (2025) norského režiséra Daga Johana Haugeruda je posledním dílem volné trilogie Sex, Láska, Sny (2024–2025). Trojice příběhů z Osla vypráví s jednoduchostí o univerzálních problémech citů, touhy i sexuality a zamýšlí se nad emoční podstatou lidských životů. Sny z celé série zaznamenaly největší divácký ohlas nejvíce diváckého ohlasu a šedesátiletý Haugerud za ně získal hlavní cenu letošního Berlinale.
Sedmnáctiletá Johanne prožívá svou první lásku. Zamilovala se do učitelky francouzštiny, nenaplnitelnost vztahu si ale nepřipouští. Přestože je svou učitelkou okouzlená, city během jejich četných setkání zůstávají platonické. Aby uchovala intenzitu pocitů, začne si vést deník, kam upřímně a bez patosu zapisuje vše, co prožívá. Text deníku provádí diváka v podobě voice-overu celým snímkem, Johanne v něm hovoří o sexuální touze i žárlivosti, sní o společné budoucnosti a vymýšlí si imaginární scénáře partnerského soužití s učitelkou.
Když ale poblouzněnost pomine a učitelka přeruší s dívkou kontakt, je deníkový text jediným nositelem citů, které Johannu postupně opouštějí. Je zmatená z toho, jak se zamilovanost, o které si myslela že už nikdy neskončí, nezadržitelně vytrácí. Byla to opravdová láska? Co se stane, když o kdysi nejmilejší osobu ztratí zájem? Bude schopná se ještě někdy zamilovat? Johanne je zmatená a poprvé cítí, jakou poblouzněnost v ní první zamilování vyvolalo. Utápí se v tragické sebelítosti a ztrácí zájem o okolí.
Prázdnota, kterou Johanne prožívá, ji donutí svěřit se babičce. Ta jako básnířka okamžitě pozná, že Johannin text má výjimečné literární kvality. Zároveň je deník skandálním svědectvím o nedospělé erotice a touze. Šokující pasáže o těle učitelky, její vůni a něze nasvědčují, že vztah možná nemusel být jednostranný. Zůstává ale tajemstvím, co se skutečně stalo a co si zamilovaná Johanne vysnila.
Johannina matka na deník zprvu reaguje podrážděně, myslí si, že dcera byla zneužita. Babička pod silným dojmem, které v ní vnuččino psaní vyvolalo, začne pochybovat nad vlastní uměleckou originalitou a relevancí. Rodina o deníku diskutuje, nakladatelství o něj projeví zájem. Johanna definitivně ztratí kontrolu nad kdysi živými sny a pocity, které unáhleně vystavila úsudku cizích lidí.
Haugerud s citlivostí zkoumá, jak se hranice mezi snem, realitou a literární autofikcí začínají rozplývat. Důvěrně známý stav beznadějné zamilovanosti dovede převyprávět jako úvahu nad nezbytností snění. Film je založený převážně na dialozích, v nichž se postavy s neočekávanou upřímností vyjadřují o svých emocích. Babička se vyrovnává se závěrem života, který si podle svých slov málo užila, matka si uvědomuje vlastní citovou pragmatičnost, která ji vzdaluje dceři. Dívčí dospívání zde není nahlíženo s fetišistickou fascinací nevinností. Naopak je s jemným pochopením ztvárněno jako náročné období zmatku a hledání, které si není třeba idealizovat.
Film Sny je citlivým zamyšlením nad imaginací, která pohání individuální lidské životy, motivuje uměleckou činnost a dává životu v dnešním rozpadajícím se světě smysl. Úvahy nad autorstvím, fikcí a citováním sebe sama hledají odpovědi na otázku, co se stane, když se sen rozplyne.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář