Studentstvo Katedry filmových studií se v tomto semestru účastní Semináře filmové publicistiky, který se mimo jiné věnoval i novému pořadu České televize Ratolesti. Jaký má mladší autorstvo názor na vyobrazení různých generací v pořadu? A jak zdárně kombinuje ústřední dějovou linku s epizodickými kauzami?
Ratolesti se pokoušejí o mezigenerační dialog, ten je ovšem jednostranný (Adéla Semerádová)
Honza (Tomas Sean Pšenička) je nadějný cyklista, který se tajně zúčastní závodu horských kol. Nechce, aby o jeho účasti věděl trenér, neboť jeho hlavní disciplínou je silniční cyklistika. Startuje tedy inkognito. Zanedlouho ale jeho tajemství přestává být podstatné, jelikož v zatáčce pod hradbami objevuje bezvládné tělo spolužáka. Nový desetidílný seriál Ratolesti Michala Blaška na České televizi se v nedělním hlavním vysílacím čase zabývá problémy ze středoškolského prostředí. Scénáristická dvojice Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek tak po sérii Ochránce opět cílí na mezigenerační divácké spektrum, konkrétně na mladé dospívající, rodiče a pedagogy. Každá epizoda se zabývá jinou problematikou, seriálem však prostupuje jednotící dějová linie, kterou tvoří Honzova rodina – Velkovi.
Zraněným mladíkem se ovšem teprve začínají rozkrývat širší problémy. Zanedlouho vyjde najevo, že chlapec utrpěl zranění po pádu z hradeb, kde kouřil marihuanu. Tato zpráva okamžitě rozvíří emoce také napříč Honzovou rodinou. Otec (Stanislav Majer), který je ředitelem gymnázia, situaci vnímá jako selhání školní mládeže. Strýc (Matouš Ruml) z kriminálky reaguje profesní ostražitostí. Babička si neodpustí ostré poznámky o tom, že „za problémy může místní romská omladina“, a rovnou by nejraději viděla rázný zásah. Jedině Honzova matka-adiktoložka (Aňa Geislerová), která pracuje v krizovém centru, si dokáže zachovat odstup a zdržet se zkratkových soudů. Pilotní epizoda postupně rozplétá otázku, kdo stojí za distribucí marihuany mezi místními teenagery. Dozvídáme, že celý problém se točí kolem Honzy. Život Velkových se tak obrátí naruby.
Limity veřejnoprávní angažovanosti
Ač se může zdát, že Ratolesti představují oživení hlavního vysílacího času veřejnoprávní televize, při sledování nelze přehlédnout zvláštní koncepční nesoulad. Projekt měl bezesporu značný potenciál stát se protiváhou kriminálním a detektivním seriálům, které okupují prime-time a staví především mladé diváctvo na okraj zájmu. Zatímco online platforma ČT IVysílání se o naplnění této úlohy pokouší pomocí pozoruhodných minisérií jako je Pět let či Vlastně se nic nestalo, lineární vysílání je v tomto ohledu stále konzervativní a opatrné. Právě Ratolesti jsou výmluvným příkladem celé problematiky.
Napříč deseti epizodami sledujeme pestrou tématiku, která v tuzemské mainstreamové tvorbě často absentuje. Od distribuce drog se přes otázky transgender žactva, systémového znevýhodňování, postižení a šikanu dostáváme až ke kulturním válkám. Problematické je ovšem to, že všechna témata jsou nahlížena prostřednictvím vyšetřování ze strany institucí a rodičů. V epizodách je téma vždy prověřováno buď z pozice policie (Honzův strýc), školy (Honzův otec) anebo adiktoložky (Honzova matka). Současně se série zdráhá konfrontovat skutečné podmínky existence lidí, jejichž příběhy se pokouší zobrazovat. Tento nesoulad sabotuje ambici seriálu saturovat tuzemskou mediální krajinu.
Vizuální stylizace Ratolestí pak evokuje soudobé „high-end“ série, jejichž středobodem jsou na první pohled perfektní rodiny, jako jsou Velkovi. Podobně jako v letošním Adolescentovi, také v Ratolestech se tato představa postupně rozpadá. Jednotlivé záběry jsou pochmurné, chladné a podporují vyšetřovací linku série. Kamera Adama Macha se ulicemi města plíží, postavy jsou často pozorované s nedůvěrou a skepsí. Příkladem tohoto řešení je ostatně již úvodní znělka, která navozuje atmosféru prostupující jednotlivými díly. Místo komplexního a participačního prozkoumání jsou často palčivé otázky nahlíženy s odstupem a z pozice autority jsou pak podrobeny prověření. Jednotlivé vrstvy, které jsou často komplikované na uchopení, jsou tímto způsobem takřka démonizované.
Redukce místo reflexe
Z citlivých sociálních situací se stává evidence, nikoliv zkušenost. Vyšetřovací perspektiva totiž vždy předpokládá viníka. Témata, u nichž žádný specifický viník neexistuje (identita, stigma, nerovnost) jsou tímto způsobem deformována. Například v epizodě Brácha se rozvíjí zmíněné téma transgender dětí. Postava Lucie, respektive Jakuba, je sledována z povzdálí, záběry vzbuzují podezření. Trans identita se tak na pozadí vyšetřovacího ducha stává „problém, který je třeba objasnit“. Ačkoliv jsou poučně shrnuty všemožné perspektivy (rodiče-školské instituce-vrstevníci), jimiž lze na téma nahlížet, samotná postava nemá v rámci děje žádnou hybnou sílu. Nemá možnost svůj příběh vyprávět sama. Seriál tak sice otevírá dveře k citlivým tématům, ale nepouští dovnitř jejich aktéry. Forma seriálu má tedy také zásadní politickou váhu, neboť určuje, kdo může mluvit, jak může mluvit a z jaké pozice.
Pomyslnou mezivrstvu mezi diváctvem a institucemi představuje role Ani Geislerové, coby adiktoložky a Honzovy matky. Ta se v rámci neziskového sektoru orientuje v uvedených problematikách nejvíce poučeně. Postava do jisté míry slouží jako didaktický průvodce tématy, která jsou zejména pro starší divácké spektrum vzdálenější. V obecné rovině díly vždy končí titulky, které faktograficky téma shrnou a odkáží na metodické materiály ČT EDU. Konfrontace normativních modelů a systémových nerovností v seriálu Ratolesti absentuje za cenu bezpečného odstupu.
Ratolesti režiséra Michala Blaška se pokoušejí být osvětovým společenským dramatem, které v hlavním vysílacím čase otevírá témata, jež jsou v záplavu krimi sérií přehlížena. Paradoxně přitom ale lpí právě na struktuře vyšetřovacího žánru. Formální řešení tak vytváří smířlivý most mezi dominantními žánry ČT a okrajovými otázkami. Ty jsou však pro současný svět více než aktuální. Status quo ovšem zůstává netknutý. Série reprodukuje hierarchii, v níž jsou privilegované postavy prostředníkem významu. Zranitelnější aktéři zůstávají objektem pozorování. Ratolesti tak v konečném důsledku selhávají nejen kvůli přebírání vzorců vyšetřovacího žánru. Selhávají také ve veřejnoprávním mandátu umožnit citlivou viditelnost skupinám a zkušenostem, které jsou dominantní společností potlačované.
Ratolesti se ptají na otázky bez zájmu o odpověď (Michal Bartoš)
Česká televize dlouhodobě usiluje o produkci divácky přístupného obsahu s osvětovým přesahem jako byly loňští Adikts nebo starší Ochránce. Na toho volně navazují letošní Ratolesti, které už nevychází ze skutečných událostí a nově kloubí epizodické vyprávění „kauz“ se serializovanou dějovou linkou ústřední rodiny Velkových. To s sebou nese nový problém statického prostředí i staticky bigotních postav, které se točí v konverzačních kruzích a na problémy sociálně vyloučených a znevýhodněných postav už paradoxně sotva zbývá místo.
Už výběrem témat jednotlivých epizod dává seriál najevo, že autorstvo možná rozhodilo příliš širokou síť, a to i přes jasné vodítko v názvu. Od přijímání genderové identity a inkluze nevidomého studentstva po šíření dezinformací, sociální bydlení nebo ideologický rozpor rodičů a škol – to vše navíc bojuje o každou minutu stopáže hodinových epizod s příběhem Velkových a místního dealování s marihuanou. Serióznost, se kterou přistupují Ratolesti k dějové lince ústřední středostavovské rodiny, je na míle vzdálená odbytí ostatních zápletek.
Více než polovina z deseti hodin seriálu je totiž věnována konkrétně Velkovým, adiktoložce Haně a řediteli gymnázia Karlovi, kteří se vyrovnávají s tím, že jejich syn Jan lokálně prodával marihuanu. Dopadení Jana kazí nejen jeho slibnou sportovní budoucnost, ale má dopad na reputaci celé rodiny, což jim jejich okolí pochopitelně nedá zapomenout.
Po vizuální stránce se Ratolesti stylizují podobně jako skandinávské kriminálky nebo „prestige TV“ dramata, v jejichž středu stojí právě takové zdánlivě dokonalé rodiny. Barevnost obrazu je tlumená, hudba ambientní, osvětlení interiérů taktéž a venku je vždy zataženo. Všichni se tváří ztrápeně, snad jen s výjimkou, že se jim zrovna povedl bigotní vtip nebo urážka, to se pousmějí, spokojeni sami se sebou.
Kromě neustálé (v lepším případě pasivní) agresivity přináší dialogy také nejlepší vodítko k tomu, do jaké míry se autorstvo věnovalo rešerši jednotlivých témat. Konkrétně v počtu slangových výrazů a krkolomných frází, které postavy nezávisle na odbornosti používají. Marihuana je proto tráva, ale i skunk, indoor nebo outdoor, bez jakéhokoli osvětlení termínů. Podobně jeden z transfobních rodičů v epizodě věnované inkluzi trans žactva pronese něco o „cis nebo fluidních“ dětech, jako by šlo o klasickou část jeho slovníku. Nulová snaha přiblížit slovník neznalému diváctvu je ale jen jedním z důvodů, proč osvětový rozměr pořadu mizí.
Vedle krkolomných dialogů a nerovného zastoupení zápletek ve stopáži epizod jde také o schematičnost, kvůli které brzy přejde chuť se k sérii nešťastných událostí rodiny Velkových vracet. Hana nebo Karel se obvykle setkají s ústředním konfliktem v souvislosti se svojí prací a rozhodnou se situaci řešit. Důraz je kladen především na liberální Hanu, která typicky přijde s řešením situace s empatií vůči zasaženým osobám. Oproti Ochránci, kde protagonista zastává roli povolaného ombudsmana, Hana víceméně postupuje jako detektiv z lidu, který se přichomýtne k dané situaci. Její expertíza je navíc neustále zpochybňována okolím do takové míry, že sama o svých závěrech pochybuje, i když jde o bití dětí nebo destigmatizaci drog. Podložená tvrzení Hany tak vyznívají rovnocenně s prohlášeními různých laiků nebo dezinformátorů, kvůli kterým o sobě pochybuje.
Ústředním problémem Ratolestí je nakonec neochota konfrontovat systémový charakter problémů, kterým se pořad věnuje. Právě serializace přitom mohla dát prostor zkoumání fenoménů sociálního bydlení, inkluze ve školství nebo násilí na dětech do větší hloubky. Namísto toho jsou ze sociálně vyloučených osob jen tokeny, které se objeví v lepším případě na dvě epizody, a jejich příkoří jsou často zredukovány na osobní problémy – přístup konkrétních městských radních, hádky s rodiči nebo ambice učitelstva – které mají přesah, ale dají se vyřešit v okruhu pár lidí.
Po pár názorových přestřelkách se konflikt vždycky vyřeší, hlavně aby nepřesahoval do další epizody. Všechny postavy tak působí zcela jednorozměrně. Ty epizodické mnohdy existují jen jako slaměný panák pro konfliktní názory nebo roli oběti, ty stálé si zase nemohou dovolit nijak růst, protože v každém díle plní identickou roli. Příkladem budiž bratr Hany, jehož bigotní názory konfrontují postavy opakovaně, přičemž jako postava zůstává zcela neměnný.
Ratolesti v popiscích jednotlivých epizod na iVysílání kladou otázky jako „Když se narodíte do poměrů, které jste nezavinili a z nichž je těžké uniknout. Kudy vede cesta z okraje společnosti?“ Jde o témata, která si zaslouží komplexní debatu. Té se jim ale v seriálu nedostává. Místo toho Ratolesti reagují jako student u namátkového zkoušení, který místo odpovědi zdůrazní složitost problému, pokrčí rameny a přihodí osobní anekdotu, „No, Lenka něco podobnýho vyřešila takhle.“ V pořadu, který se měl primárně věnovat lidem na okraji společnosti, tak končí jako obvykle; upozadění ve prospěch lépe zajištěné rodiny a jejích problémů.
Ratolesti: Osvěta bez jasného cíle (Štěpán Vejdělek)
Seriál Ratolesti patří do skupiny projektů České televize, potažmo iVysílání, které se zabývají společenskými problémy, týkající se generace Z či Alfa. Ať už se jedná o překážky kladené dětem školním systémem v Ochránci (jehož autoři stojí i za Ratolestmi) či zachycení života dospívajících v TBH, vždy lze vypozorovat určité jednotící linie. Především osvětový charakter všech těchto děl, který přibližuje především starším divákům jim vzdálený svět – to i v případě, že seriál byl určen především mladšímu diváctvu, jako TBH či Pět let. Zároveň se snaží ukázat co nejvíce ze života nejmladších generací, přes hudbu po jazyk, v co nejvíce zhuštěné formě, díky čemuž tyto poznatky ztrácí jakoukoliv přesvědčivost a prohlubují generační příkopy. A těmto nešvarům se nevyhýbají ani Ratolesti.
Sérii trvající deset zhruba hodinových epizod protíná příběh z fiktivního města Janov, kde sídlí rodina Jana Velka (Tomas Sean Pšenička). Nadějný cyklista a premiant místního gymnázia, jehož ředitelem je jeho otec (Stanislav Majer). Jeho matka (Ana Geislerová) pracuje jako sociální pracovnice a adiktoložka v místním sociálním centru. Jenže obraz této zdánlivě ideální rodiny se začne rozpadat díky kriminálním drogovým aktivitám Jana, který postupem času vykazuje čím dál tím více nebezpečné a manipulativní rysy.
Zároveň vyjma první a poslední epizody řeší postavy, především matka a otec Jana, v jednotlivých epizodách určitý sociální problém, ať jde o transgender žačku (tedy žáka), šikanu či inkluzi zdravotně postižených. Některé z těchto problémů se však dětí či dospívajících týkají pouze vzdáleně, pokud vůbec jako například v epizodách s tématikou sexuálních předsudků a dezinformací. I když se tyto problémy silně dotýkají dětí, autorstvo v nich spíše zajímá pohled dospělých. V těchto částech lze nejlépe vidět, že seriál akcentuje pozice autorit, kteří se vzájemně konfrontují nad problémem z pevně daných myšlenkových pozic a snaží se přesvědčit o své pravdě protistranu či dojít ke kompromisu. Pohled nejmladších generací často absentuje kromě sporadických momentů. Naprosto minimálně se objevuje v hlavní dějové linii.
Z tohoto schématu didaktické osvěty seriál nevystoupí po celou dobu svého trvání. Avšak ta probíhá většinou dosti fádně a velmi kvapně. I když se epizoda má zabývat konkrétním společenským problémem, ze své hodinové stopáže na ni využije maximálně svoji třetinu. To je způsobeno především tím, že se zbytek zaměřuje na hlavní dějovou linku syna distribuujícího marihuanu a jeho vztahem se svou rodinou. Ta se svoji repetetivností a stereotypičností poměrně rychle vyčerpá. Příliš nepomáhá ani to, že její struktura se snaží co nejvíce evokovat napínavé kriminální drama. Což působí, že autorstvo nedůvěřuje v atraktivitu svého zpracování sociálních problémů se vzdělávacím přesahem a tak se snaží diváctvo upoutat jiným způsobem.
I postavy vymezuje to, že mají mít v ději především ilustrační a osvětovou funkci. Každá z nich má v ději specifickou roli, která představuje úhel pohledu na daný problém. Seriál se snaží pomocí nich co nejvíce vyvažovat různé, často naprosto protichůdné postoje vůči tématu. Toto ekvilibrium je tak důsledné, že se seriálu mimoděk daří relativizovat i očividně nepřípustné postoje jako normální součást debaty. Největší obětí tohoto přístupu se stává sedmá epizoda týkajícího se domácího násilí na dětech v pěstounské rodině. V ní se strana podporující fyzické trestání dětí zastává nejen pohlavků jako účinné výchovné metody, ale i přímo silného bití. Tuto extrémnější (i lehčí) variantu sice protistrana odsuzuje, ale zároveň ji nikdy nevyloučí z debaty jako nepřípustnou. Pomáhá ji tím legitimizovat jako běžný argument i ve chvíli, kdyby trestající postavy zřejmě přivodily svým dětem úraz (až pak je to pro některé problém). A charaktery, na které seriál pohlíží jako na kladné, nejsou schopny tomuto čelit ani důraznějším slovním odsouzením. Díky této nechtěné relativizaci pak statistické informace objevující se na konci každého dílu, zasazující probíraný problém do kontextu, působí jako nedomyšlené osvětlení postoje autorstva.
Díky této neschopnosti zastat konzistentní postoj pak i velmi schématické charaktery nedokážou držet jednotnou linku. Největším dokladem toho je postava ředitelky základní školy, která ve druhé epizodě při svém odmítání transgender žákyně falšuje úřední dokument, aby ji/jeho mohla přesunout do zvláštní školy. A v páté nečekaně odmítá zasahování konzervativních rodičů do výuky školy, kterým vadí “propaganda LGBT ideologie”. Žádným způsobem se seriál nesnaží tento rozpor uspokojivě vysvětlit.
Formální stránka Ratolestí odpovídá jeho vysokým ambicím. Chladné barvy a šedivý kamerový filtr připomínají prestižní zahraniční seriály zabývající se podobnými tématy. Obecně práce kamery, ať svými detaily na tváře postav či svými celky na postavy v prostoru města, evokuje tvorbu quality TV. Role obsadily známí herci a herečky, kteří většinou podávající v rámci svých schématických postav dobré výkony, z nichž mezi nejlepší patří ty Any Geislerové, velmi dobře balancující mezi osvětovou a dramatickou složkou své role a Tomase Seana Pšeničky, jehož minimalistické hraní dodává postavě Jana velmi nebezpečnou a celkem nečitelnou auru. Nebo v případě Jana Jankovského ztvárňujícího vedoucího sociálního centra dokáží silně zaujmout.
Jenže stejně jako v ději ani ve formě se seriál nedokáže vyvarovat zbytečných přešlapů. Mezi ten největší patří střih. Ten po celou dobu nedokáže najít správný rytmus, takže spousta scén končí pocitově později či dříve než by bylo záhodno. Takže lze vidět záběr ukončující scénu v délce několika vteřin, kdy se díváme na náhodný obraz, který nemá žádnou funkci. Opačně zase díky příliš brzkému střihu dostane scéna nepatřičný komický efekt, jako je tomu u hádky v rodině slepců.
Ratolesti chtějí osvětlovat svým starším divákům problémy mladých. Používají k tomu postupů, kterými se jim je snaží co nejlépe přiblížit, například zdůrazněním kriminální linky. To však vede k tomu, že samotné ratolesti přestávají být v centru dění. Místo toho se hlavním fokusem stávají dospělí, kteří se často nenamáhají ani zeptat, co jejich děti trápí. A zároveň nejsou schopni poskytnout nic jiného než vizi permanentních konfliktů bez řešení. Díky tomu a faktické absenci pohledu mladších generací seriál tak podává vágní, chaotickou a nepřesvědčivou osvětu o problémech těch, kterým chce údajně pomoc. Otázka je, zda to spíše neškodí.
Ratolesti – O nás bez nás (Adéla Jasinková)
Nový seriál České televize se pokouší o zprostředkování mezigeneračního pohledu na problémy, se kterými se v moderní době potýkají rodiče, děti a pedagogové ve školách. Dramatické linky jednotlivých epizod probírají témata od šikany přes návykové látky až po sexuální orientaci. Výrazná snaha seriálu přinést společnosti osvětu o daných námětech se nicméně v jednotlivých epizodách výrazně liší – v některých mají protagonisté ze sociálně vyloučených skupin možnost vyjádřit se k probíhající situaci, zatímco v jiných je jejich pohled téměř naprosto opomenut, což vytváří prostor pro interpretaci tématu pouze jedním pohledem.
Příkladem takového nerovnocenného zpracování námětu je druhý díl série s názvem Brácha, který pojednává o konzervativních rodičích a jejich vztahu s trans synem Jakubem, který řeší problémy se svojí genderovou identitou. Hlavní slovo v převážné části epizody ovšem mají jeho rodiče – na Jakubovu situaci nahlíží přes svoji přísnou výchovu zaměřenou na poslušnost a seznamují se s možnými postupy řešení dané situace za pomoci výchovných poradců. Celý děj je uchopen spíše jako cesta k postupnému pochopení a přijetí situace rodiči, nikoliv jako přiblížení vnitřního rozpoložení a názorů Jakuba, který k vyjádření se k situaci, která se ho přímo dotýká, nedostane prostor.
Opačný přístup k autonomii protagonistů zaujímá osmá epizoda série, Volný pád, která se věnuje homosexuálnímu učiteli tělocviku a dopadu kauzy na jeho soukromý a profesionální život. I když zde jsou stále přítomné názory kolegů, žáků, proškolených pracovníků a postav s konzervativními názory, též učitel Filip má prostor pro vyjádření se k situaci. S partnerem probírá postupy adopce, možné dopady složité situace na jejich soukromý život, na profesorský i žákovský kolektiv ve škole. Navíc v průběhu epizody protagonista vstupuje aktivně do diskuzí a má možnost rozhodovat o jejich výsledku.
Seriál Ratolesti usiluje o představení sociální problematiky z pohledu několika generací a profesí. Nicméně se jedná o snahu, která se v jednotlivých epizodách výrazně liší v tom, kolik prostoru je věnováno emocím a skutkům protagonistů a postavám, kterých se složité situace přímo netýkají. Tento nevyvážený pohled způsobuje, že snaha zmenšit propast mezi generacemi ji naopak ještě více otevírá.
Ratolesti – O rodičích a dětech trochu jinak (Anna Michálková)
Desetidílná série Ratolesti z produkce České televize si dává za cíl otevírat citlivá a často závažná témata, se kterými se potýká současná mládež i starší generace. Základním kamenem je sice tříčlenná rodina, každá epizoda se ale současně zaměřuje na jednu postavu z jejich okolí. Ve středu Ratolestí tak stojí téma drog a jejich přeprodávání, v mikrokosmu seriálu ale bublají další vážná společenská témata, která se rodiny okrajově dotýkají a která staví své postavy před morální dilemata. Jejich řešení a komunikace se ale často ztrácí v duchu sdělení, že má každá strana tak trochu pravdu a že stačí o věcech mluvit.
Spouštěčem událostí Ratolestí, který uvede děj do pohybu a připraví půdu pro všech deset epizod, je tragické zranění studenta gymnázia. Spojitost události s drogami a skrytým životem janovské mládeže v první epizodě předestírá generační (a povrchově i sociální) propast mezi postavami, které si ubližují a ustavičně se potácí v konverzačních smyčkách. Jádrem dění je rodina Velkových. Rodiče nadaného cyklisty-dealera Honzy (Tomas Sean Pšenička) v podání Ani Geislerové a Stanislava Majera se oba setkávají se zranitelnými mladistvými – matka v nízkoprahovém centru Kajuta, otec jako ředitel gymnázia.
Postavu Honzy, který postupně prokazuje výraznější rysy sociopata, který mumlá a má vlastní, pokřivený morální kompas, kontrastuje seriál s ostatními ratolestmi. Minisérie se snaží přiblížit v jednotlivých epizodách hned několik aktuálních témat, která rezonují školstvím. Transgender děti, dezinformace, mladiství se speciálními potřebami i domácí násilí jsou stavěny za sebe do přehlídky současných témat. Je nutné ocenit, že Ratolesti tato citlivá témata otevírají, současně je ale nutné zkoumat, jakým způsobem veřejnoprávní médium prezentuje jednotlivé postoje a kde nachází či nenachází kompromisy.
Témata, která se dotýkají rodičů a jejich dětí jsou zpracována prostřednictvím zástupců z řady postav. Každá se s něčím potýká, vyvolává konflikt a rozpoutává debaty v ředitelně, na policii i doma. Dané téma je tak utvořené především tím, co je o něm řečeno, ne jeho zobrazením a zprostředkováním žité zkušenosti. Absenci autenticity umocňuje casting slavných osobností do rolí zranitelných skupin (trans syna hraje dívka, osobu se zrakovým postižením Linda Rybová s čočkami). Jako příklad tématu prezentovaného čistě skrz debatu může sloužit epizoda “Brácha”, která tematizuje proces společenské tranzice dvanáctiletého Jakuba. Jakub je v seriálu zpočátku prezentován jako nervózní dívka v pubertě, která odmítá šaty. Ve škole ani doma si s ní neví rady, něco je s ní špatně.
Transgender identita postavy Jakuba je odhalována postupně, matce je ale tlumočena postavou Hany Velkové. Jako hlas rozumu v seriálu působí právě Hana, která přichází denně do styku s problémy mladistvých, s jejich odcizenými rodiči, násilím, drogami. Její práce v nízkoprahovém centru by ji měla ukotvovat jako osobu s jasnými mantinely toho, co je ve výchově přijatelné a co zraňující. Právě v její postavě ale nacházíme nejvýraznější rozkol – Hana se sice snaží naslouchat, některé její repliky jsou ale jako přišroubované, aby evokovaly nestrannost, váhání či dilema. Je citlivá, ale chladná.
Na příkladu “Bráchy” lze jasně sledovat hranice pořadu v nakládání s tématy, která se na obrazovkách neobjevují. Postavy si o Jakubovi povídají, konverzace se točí kolem přijetí ve škole a především kolem možnosti přesunutí do zvláštní školy. Seriál tak sice poukazuje na problém transgender žáků kteří představují pro školství problém (“na tohle nás nikdo nepřipravil”), současně ale nedává prostor postavě, jejíž identitu si bere na paškál. Jakub jako by jen stál na pozadí šachování s jeho budoucností. Nemluví o sobě, nevidíme do něj, euforie z klučičí prezentace je zkratkovitě představena v jedné scéně s bratrem. Divák tak nemá příležitost ho vyslechnout, pokusit se ho pochopit či dokonce přijmout. V titulcích na konci pořadu také zůstává Lucií, jako by mu samotní tvůrci upřeli jméno. Jako průkopník tak Brácha selhává kvůli strachu z přímé konfrontace s žitou realitou a paradoxně tak potvrzuje tvrzení rodičů, že je dítěti teprve dvanáct, že nemůže vědět, co je pro něj dobré.
Je důležité zmínit, že jsou témata jednotlivých epizod spjata s aktivitami platformy ČT edu, osvětového a vzdělávacího webu ČT. Ten zasazuje daná témata do kontextu výuky a přizpůsobuje jej dané věkové skupině. Pořad tak překračuje rámec zábavy přímo do školství a osnov. Můžeme ho tedy vnímat jako snahu o rozšíření povědomí i jako formu prevence, materiál, který bude začleněn do výuky. I přes výše zmíněné výtky lze tento krok od veřejnoprávního média vnímat jako nosnou snahu o zvýšení povědomí. Otázka je, jaké povědomí může vzbudit pořad, který působí neinformovaně a ploše ve vztahu k jeho hlavním tématům a věnuje pozornost především marihuaně.
Ratolesti mohou do budoucna sloužit jako sonda do světa mladistvých pro úplné začátečníky. Bohužel samotný fakt, že věci zobrazují a občas adoptují slang, nestačí. Na tvůrčím zpracování marginálních témat lze ale ukázat, jaké cesty může veřejnoprávní médium volit v jejich zpracování a kde naráží na hranice jako médium, které má být pro všechny. Tedy pro všechny, kdo platí koncesionářské poplatky. Ratolesti tak na toto dilema naráží v každé epizodě a sklouzávají do konverzačního dramatu bez katarze, vzdělání či kýženého smíření. Skutečnou snahu o přijetí či vydobytí hlasu pro vyřazené skupiny tedy musíme nadále hledat jinde.
Raději za stát než za rodinu. Ratolesti bojují s polytematikou (Anna Bureš)
Český seriál Ratolesti, jenž vznikl pro ČT, jako další v sérii osvětových drama-sérií, přejímá některé prvky amerického rodinného dramatu. Režisér Michal Blaško v deseti epizodách o zhruba hodinové stopáži otevírá široké spektrum společenských, sociálních i rodinných problémů. Nabízí se však otázka, zda seriál netříští pozornost nadměrným množstvím témat, a zda v něm skutečně funguje deklarovaný výchovný záměr.
Seriál v první řadě představuje rodinu jako základní tematický rámec. Ústřední pozici zaujímá rodina Velkových: syn Jan (Tomas Sean Pšenička), matka – adiktoložka Hana (Aňa Geislerová) a otec Karel (Stanislav Majer), ředitel gymnázia. Téma rodiny však postupně ustupuje do pozadí a přenechává prostor palčivějším otázkám, které zdánlivě cílí na určité společensky uvědomělé publikum. Polytematický seriál se tak epizodu od epizody věnuje novým problémům. Od drogových závislostí přes tranzici, šikanu (dětskou i dospělou), šíření dezinformací, postižení až po sociálně znevýhodněné prostředí. Široká škála témat se odráží také v rozmanitosti používaného slovníku, který ovšem místy postrádá autenticitu. Teenageři často používají už poněkud vyčpělé anglicismy. Policie, přítomná v každé epizodě díky kriminalistovi Jiřímu (Matouš Ruml), bratrovi Hany, zase důsledně mluví o marihuaně jako o skanku.
Jazyková pestrost však seriálu sama o sobě neškodí. Problémem je spíše nedostatečný psychologický vývoj postav, který v rámci maloměstského prostředí Janova a okolí nestíhá držet tempo s kumulujícími se dramaty a s neustálým přibýváním vedlejších postav. Vývoj ústředních charakterů je tak místy uměle přizpůsobován potřebám jednotlivých dílů. Karel Velek se v prvním díle jeví jako největší despota, uprostřed série jako obětní beránek a v posledních dvou epizodách jako někdo, kdo si vzal poslední půl rok dovolenou a na mobilu měl režim nerušit.
Tvůrci Ratolestí si však v některých epizodách zjevně uvědomují komplexnost otevřených témat. Namísto jednoznačně hodnotícího morálního diskurzu volí spíše vyvolání debaty. Prostřednictvím podrobného vykreslení odlišných rodinných zázemí přibližují motivace vedlejších postav a představují pluralitu názorů i rozdílné strategie řešení mezních situací. Napříč epizodami se zároveň vrací téma vnější bezúhonnosti – tedy přesvědčení hluboce zakořeněného v české společnosti, že společenská ostuda může být pro pachatele citelnější než trest, který mu ve skutečnosti uloží soud. Otevřené konce epizod zde nepůsobí jako známka scenáristické nejistoty, ale spíše jako prostor pro pokračující společenskou komunikaci.
Nejsilnějším, a zároveň nejvíce polarizujícím, motivem seriálu přesto zůstává rodina. Ta v Ratolestech funguje jako tematický most a zasazuje postavy do jasně definovaných rolí. Koherentní psychologický vývoj však vykazuje především Hana (Aňa Geislerová). Hana postupně přejímá roli spasitelky, vyšetřovatelky a funguje jako záchranný mechanismus seriálu, který zahlazuje dramatické trhliny. Zvládá kriticky myslet, pomáhat drogově závislým a být kdykoli k dispozici.
Maturant Jan Velek se naopak jako ústřední postava během seriálu výrazně neproměňuje. Jeho utlumené, téměř apatické reakce na rodinná, životní i milostná dramata může nepřímo evokovat diagnózu části mladé generace. Na rozdíl od babičky, jejíž chápání rodiny připomíná spíše strukturu se striktním vnitřním kodexem než prostor péče a otevřené komunikace, nebo Karla Velka obhajujícího soukromí a bezúhonnost nukleární rodiny. Jan sice rodinu hodnotově zpochybňuje, zároveň mu však vyhovuje, že se může opírat o její bezúhonnou image. Role navenek „vzorného syna“ mu poskytuje pohodlnou zástěrku, za níž mohou jeho skutečné aktivity zůstat skryté. Jeho setrvání v rodině tak nepůsobí jako psychologická potřeba, ale spíše jako snadný způsob, jak si udržet nedotknutelnost.
Ratolesti otevírají široké spektrum společensky a sociálně závažných témat – od drogových závislostí přes šikanu a tranzici až po postižení a sociální znevýhodnění. Polytematičnost staví děti do centra dění, přesto většina z nich nepůsobí jako hybatelé děje, a rodina postupně ztrácí váhu jako dynamické centrum příběhu. Výjimkou je Jan, jehož postava děj posouvá, ale zůstává neproniknutelná a nereferenční. Seriál opakovaně osciluje mezi rodinnou loajalitou a odpovědností vůči institucím – škole, policii či státu – aniž by se jasně postavil na jednu stranu. Právě tato nerozhodnost mezi soukromým a veřejným vystihuje ambici Ratolestí, ale zároveň odhaluje jejich nejslabší stránku.
Napsat komentář