Tělo a jeho člověk: Experimentální vizuální antropologie ve filmu De Humani Corporis Fabrica

Experimentální snímek De Humani Corporis Fabrica (2022) antropologů Vereny Paravel a Lucien Castaing-Taylora vznikal po dobu pěti let v několika pařížských nemocnicích. Po předchozích senzorických dokumentech Leviathan a somniloquies (oba z roku 2017) navazuje De Humani na tradici experimentálního dokumentárního filmu s minimálně manipulovaným zvukem a obrazem. Sled záběrů z operačního stolu i rutinních úkonů představuje antropologickou studii, která je záměrně decentrovaná, ne-antropocentrická. Celovečerní film poskládaný z původních 350 hodin materiálu tak v mnohém navazuje na rané i současné teorie a postřehy o vědeckém a antropologickém dokumentárním filmu.

De Humani představuje dvě polohy antropologické observace. V rámci denního chodu nemocnice představuje lidstvo v jeho vnějších projevech: ukazuje zaměstnance na pracovišti, jejich každodenní interakce a celkovou dynamiku v nemocnici. Kamera se drží zaměstnanců i pacientů, následuje je chodbami a sleduje jejich zdánlivě mechanizované rutiny. Vizuální antropolog Jay Ruby by na základě tohoto aspektu označil De Humani za “interpretativní film”, tedy film, který zobrazuje konkrétní realitu menší skupiny, na základě které si diváctvo vytváří širší představu a interpretace jednotlivých situací. Ruby zároveň ve svém textu “Towards an Anthropological Cinema” odsuzuje trend estetizované observace v podobě dlouhých záběrů a sešroubovaných hlasů a zvuků ve snaze aplikovat postupy cinéma vérité na antropologický film. Naopak navrhuje úzkou spolupráci mezi filmaři a antropology ve snaze přeložit klíčové teze a nápady do filmového jazyka. Pokládá také dvě otázky, na které De Humani svou formou nepřímo odpovídá: “1) Existují aspekty lidského chování mimo ty zřejmé, jako využití prostoru a těla jako prostředků komunikace, které mohou být zkoumány a reprezentovány prostřednictvím vizuálních médií? a 2) Osvobodí film antropology od zkreslení tiskem (nahrazující jej zkreslením filmem), aby bylo možné pohlížet na lidstvo v novém světle a rozšiřovat tak naši představu o základních konceptech?”^[1]

Druhým z prostředků vizuální antropologie, které rozšiřují představu o lidství, jsou v De Humani grafické záběry operací a snímky z rozličných vyšetření – ty by Ruby označil za atributy “research filmu” – druh snímků, který má primárně sbírat data.^[2] K natáčení využili tvůrci speciální kamerové zařízení připevněné na sondy, tzv. “lipstick cameras”. Zároveň operace snímala malá kamera na sále a stropní kamera. Výsledkem práce s kamerou a kontaktním zvukem jsou fascinující, body-horror evokující záběry rutinních operací i složitých zákroků, které v mnoha případech působí groteskně. Veškerý prostor náhle vyplňuje obraz nařízlého oka či sondy cestující do žaludku. V rozhovorech uvádí Vera Paravel: “Musíte se od toho odpojit a tělo objektifikovat nebo ho do jisté míry odsunout. Musíte tělo dehumanizovat, abyste ho mohli překročit. Nemůžete rozříznout člověka nebo mu strkat něco do nosu, močové trubice nebo zadku, dokud je tělem.”^[3] Paravel také přiznává, že byly z hrubého materiálu vybírány záběry, na kterých nelze poznat, která část těla je zobrazována. Navazuje tak na již zmíněnou decentralizovanou tradici dua antropologů, zároveň lze ale abstraktní obrazy ne-těl vztáhnout ke starším způsobům přemýšlení o vědeckém filmu.

De Humani zobrazuje něco důvěrného v podobě lidského těla, ale abstrahuje ho do podoby pohyblivých barev a textur. Tělo se tak stává neznámou krajinou. André Bazin tuto realitu tušil ve svém textu z roku 1947 Science Film: Accidental Beauty, ve kterém vyzdvihuje umělecký potenciál vědeckého filmu: ”To je ten zázrak vědeckého filmu, jeho nevyčerpatelný paradox. Na samém okraji zvídavého, utilitárního výzkumu, v naprostém vyloučení estetických záměrů, se filmová krása rozvíjí jako dodatečný, nadpřirozený dar. Jaké kino “imaginace” by si dokázalo představit i vytvořit fascinující sestup bronchoskopu do pekel bronchogenních nádorů, kde jsou všechna pravidla “dramatizace” barev přirozeně obsažena v zlověstných namodralých odrazech této zjevně smrtící rakoviny?”^[4] Bazin klade důraz na dramatičnost biologických procesů a na samotný pohyb, který v těle probíhá. Paravel a Castaing tento princip umocňují díky moderním technologiím a paradoxním odstupem od lidskosti těla. Současně využívají sestřih snímků vyšetření, ze kterých se skládá neméně dynamická koláž. Pohyby a proměny obrazu jsou fascinující, přestože není zjevné, zda nám ukazují tělo, které se uzdravuje nebo tělo, které upadá.

Čistou abstrakci a dehumanizaci těla, na kterém je operováno a s kterým je manipulováno, doplňuje kromě návaznosti na interpretační záběry nečekaný “gimmick”. Mimo zvuky operace a šumění tepající krve nahrané mikrofonem uvnitř těla lze slyšet i rozhovory zaměstnanců a chirurgů zachycené “vnějším” mikrofonem. Zaváděné katetry a hřeby viděné v obraze tak doprovází nenucené konverzace o cenách nájmů nebo o snaze najít hlídání dětí na víkend. Ve spojení s otevřenými ranami a zranitelnými těly tak vzniká nepatřičný rozkol, který umocňuje pocit odcizení od lidského těla – konkrétního těla i jeho samotného konceptu. Přestože mohou tyto scény vyvolat rozhořčení nad způsobem lékařské práce, Paravel v již zmíněném rozhovoru poukazuje na realitu lékařů a lékařek: nenáročné debaty jsou jejich způsobem, jak zvládnout operaci bez přílišného přemýšlení nad zranitelností a nemocí.^[5]

De Humani Corporis Fabrica přetavuje antropologický film do experimentální observace na pomezí videoartu. Kombinuje “penetrativní vizi”^[6] vědeckého filmu s neformálním zobrazením každodennosti v nemocničním prostředí a představuje tak novou podobu antropologického filmu, který decentruje člověka, soustředící se především na zveličené aspekty lidského těla, tělesnosti a jeho univerzality. Právě prostřednictvím odosobnění a technicky propracovaným postupům mohou Paravel s Castaingem zkoumat hranice mezi vnějším a vnitřním, povrchovým a niterným či nitrobným.

Seznam zdrojů

BAZIN, André, Science Film: Accidental Beauty In: Science is fiction: The films of Jean Painleve.

Painleve, J., McDougall, M., Berg, B., & Masaki Bellows, A., Londýn:The Mit Press 2007, str. 144-147

CRONK, Jordan, Under the Skin: Lucien Castaing-Taylor and Véréna Paravel Discuss “De Humani Corporis Fabrica,Notebook, Dostupné na:<https://mubi.com/en/notebook/posts/under-the-skin-lucien-castaing-taylor-and-verena-paravel-discuss-de-humani-corporis-fabrica>

LANDECKER, Hannah, Cellular features: Microcinematography and film theory, Critical Inquiry, 31(4), 903. 2005. str. 903-91,4, Dostupné na: <https://doi.org/10.2307/3651440>

RUBY, Jay, Toward an Anthropological Cinema. Film Comment, vol. 7, no. 1, 1971, str. 35–40. JSTOR, Dostupné na: <http://www.jstor.org/stable/43752784>

1. Jay Ruby. Toward an Anthropological Cinema. Film Comment, vol. 7, no. 1, 1971, str. 35–40. JSTOR, <http://www.jstor.org/stable/43752784>. Accessed 18 Jan. 2025. Přeloženo mnou ↑

2. tamtéž ↑

3. Jordan Cronk. Under the Skin: Lucien Castaing-Taylor and Véréna Paravel Discuss “De Humani Corporis Fabrica. Notebook. <https://mubi.com/en/notebook/posts/under-the-skin-lucien-castaing-taylor-and-verena-paravel-discuss-de-humani-corporis-fabrica>. Přeloženo mnou ↑

4. André Bazin. Science Film: Accidental Beauty In: Science is fiction: The films of Jean Painleve. Painleve, J., McDougall, M., Berg, B., & Masaki Bellows, A. Londýn:The Mit Press 2007. str. 144-147. Přeloženo mnou ↑

5. Jordan Cronk Under the Skin: Lucien Castaing-Taylor and Véréna Paravel Discuss “De Humani Corporis Fabrica. Notebook. <https://mubi.com/en/notebook/posts/under-the-skin-lucien-castaing-taylor-and-verena-paravel-discuss-de-humani-corporis-fabrica>. Přeloženo mnou ↑

6. Hannah Landecker. Cellular features: Microcinematography and film theory. Critical Inquiry, 31(4), 903. 2005. str. 903-914 <https://doi.org/10.2307/3651440>. Přeloženo mnou ↑