Grace je krásná mladá žena v očekávání. S partnerem se přestěhují do domu na samotě v Montaně. Jejich život působí, jako by právě začal — je plný vášně, očekávání a plánování společné budoucnosti, už brzy ve třech. Snímek skotské režisérky Lynne Ramsay, adaptace románu argentinské spisovatelky Ariany Harwicz, je drsnou demytizací nejen poporodní deprese.
Die My Love (2025) neodkazuje pouze na lásku partnerskou, jak by se na první pohled zdálo, ale i na lásku k předchozí verzi sebe samé. Partnerství mezi Jacksonem (Robert Pattinson) a Grace (Jennifer Lawrence) je od prvního okamžiku ohnivé; jejich vášeň je tělesná, prudká a působí, jako by sex byl hlavním motorem vztahu. Venkovská idylka se však s příchodem dítěte rychle mění — vztah uvadá a Graceina náruživá a kreativní povaha se vychyluje v důsledku společenské role matky a partnerky.
A jak vypadá tvoje ráno? Jóga, voda s citronem, psaní?
Ramsay s tématem deprese pracuje osobitě a kriticky: protagonistka se potýká s izolací a kreativním blokem, který jí brání v psaní románu. Zároveň je role matky to jediné, co jí zůstalo, jelikož ostatní role jí byly postupně odebrány — ať už smrtí rodičů v útlém věku, nemožností psát, nebo nevěrou manžela. Zhoršující se psychický stav se postupně projevuje její výbušností a sklony k sebepoškozování. Její kreativita však nezmizí; prokresluje se do způsobu, jakým vnímá krajinu, která je všudypřítomná a pomáhá Grace udržet si poslední střípky příčetnosti spolu se sexuálními fantaziemi nabourávajícími její každodennost.
Symbolická je kromě vizuální stránky přírody i hudba, která slouží jako kontrapunkt k neklidné kameře a rychlé střihové skladbě. Ramsay využívá hudbu k podtržení grotesknosti a disharmonie vztahů. Ať už zaznívá rock’n’roll padesátých a šedesátých let, jazzové balady nebo post-punkové tóny, hudba funguje jako kritický komentář k rozpadu identity a neukotvitelnosti Graceiny podstaty. Dobové skladby evokují éru domnělé stability, domova a tradiční ženské role — ženy-matky a manželky — a jejich použití funguje jako aktivátor internalizované patriarchální představy o ženské roli a něze.
„Gracie the Cat“
Grace působí jako odkaz na všechny ženy, které si v literatuře či ve filmu neoprávněně vysloužily přízvisko zhrzené, protože je role matky nenaplnila nebo oslabila. Die My Love nezobrazuje ženu, která se pod náporem společnosti hroutí a mlčí. V Grace lze pozorovat lásku k dítěti jako u Mabel od Cassavettese, sexuální touhu a schopnost konfrontace jako u Maggie „the Cat“ od Tennesseeho Williamse či schopnost uvědomit si konečnost vztahu jako u reálné Priscilly Presley.
Ramsay zároveň tematizuje tabuizovanou touhu po sexuálním uspokojení. Grace je odmítnuta partnerem, který ji podvádí, ale její vlastní potřeba je společností odsuzována jako nevhodná. Partnerova nevěra, skrytá před zraky ostatních, naproti tomu nevzbuzuje pohoršení. Tělesnost je zvýrazněna i kamerou Seamuse McGarveyho, která se k protagonistce postupně dostává velmi blízko — Grace se do určité míry cítí stále stejně, ale vnímá lhostejnost ze strany partnera. Časté pozorování sebe sama v zrcadle nemá hodnotící charakter; naopak slouží jako spouštěč rozkoše a vlastního prožitku, který přechází až do animálnosti.
Die My Love tak zůstává filmem o tělesné intenzitě, afektu a rozpadu identity, kde hudba, kamera a krajina společně odhalují napětí mezi očekáváními společnosti a subjektivní zkušeností Grace. Ramsay nechává prostor pro afektivní rezonance, aniž by poskytla jednoduché odpovědi či uzavřený příběh, a divákovi předkládá komplexní portrét ženy, která se pohybuje mezi silou a ztrátou — ženy formované nejen vlastními touhami, ale i soudy a omezeními, jež jí společnost vnucuje.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář