V Bugonii Lanthimos staví absurdní situace proti tvrdé logice sociálních hierarchií, kde pokusy o moc často selhávají a odhalují křehkost postav. Film zkoumá, jak privilegium a vyloučení formují chování a vyvolávají ironické, někdy až groteskní situace, které odhalují skrytý paradox lidské touhy po kontrole.
Brzké ráno. Michelle se probouzí ve své přepychově zařízené vile a následuje vytříbenou ranní rutinu, kterou by jí mohl závidět i Patrick Bateman. Sebepéče, hydratace, jóga, profesionální trénink, vitamíny. Teprve poté je CEO připravena obout louboutinky, obléct kostýmek a vyrazit v SUV s tmavými skly do práce. Yorgos Lanthimos v Bugonii přináší pohled na společnost rozdělenou ekonomicky i sociálně.
Žánrově Bugonia zapadá do nedávné Lanthimosovy tvorby, jedná se o humorný až dadaistický thriller se sci-fi prvky. V lecčems osciluje na pomezí mezi Chudáčky a Milými laskavostmi, aniž by se opakovala. Komedie zde absurditu příběhu zjemňuje a přibližuje divákovi. Lanthimos stejně jako v Chudáčcích pracuje s postavami vystavenými k pozorování – k performanci –, které tvoří součást filmového koloritu jako bytosti cizího, téměř magického světa. Právě proto je obtížné se na ně napojit. Humor je činí divácky přístupnějšími a absurdní situace, vrcholící násilím, naopak odhalují jejich zranitelnost. Řecký režisér navíc nadále spoléhá na své komorní herecké obsazení v čele s Emmou Stone a Jessem Plemonsem.
Za groteskní nadsázkou se ale skrývá společenská diagnóza: Lanthimos přesouvá svůj absurdní mikrosvět do současné Ameriky, kde se o sebe třou diametrálně odlišné sociální bubliny. Na jedné straně stojí vysoce postavení lidé, jako je CEO farmaceutické firmy Michelle Fuller, na druhé pak její zaměstnanec Teddy, který se stará o včely a postiženého bratrance Dona a do práce jezdí na kole. V Bugonii Lanthimos převrací tematiku mocenské převahy sociálního postavení a pomocí obrazu i narativu destabilizuje mocenské vztahy, avšak rámec dominantního diskurzu, z něhož tyto vztahy vycházejí, nerozkládá, ale spíše reprodukuje. Právě v tomto paradoxu Lanthimos rozvíjí ironickou dynamiku filmu, v níž se pokus o převzetí moci obrací proti těm, kdo jej iniciují – Teddy a Don jako konspirátoři, kteří věří, že je ředitelka společnosti mimozemšťanka, ji unesou a začnou s ní vyjednávat.
Sociální propast je vizualizována skrze způsob, jakým Teddy a Don žijí. Ačkoliv se oba snaží vědomě připravovat na převrat a „záchranu světa“, jejich fyzická schránka je na hony vzdálená pěstěnému tělu Michelle. Ve chvíli, kdy se oba světy setkají a Michelle skončí uvězněná ve sklepě, mizí i aura bohatství, kterou dotvářely její dlouhé lesklé vlasy a rozhodný krok. Vizuální stránka Bugonii kombinuje studený, vzdušný svět luxusu, v němž se Michelle pohybovala obklopená ochrankou, s apokalypticky opuštěnou, napůl zpustlou chatou, do níž skrz špinavá okna proniká tlumené, měkké světlo.
Barevné a živé prostředí chaty kontrastuje s nehumánním postojem Teddyho, jehož rétorika místy připomíná lifestylové podcasty – jen zde nejde o rady, kolik hodin spát, ale o konstruování varovných narativů o lidech, „kteří jimi ve skutečnosti nejsou“. Teddyho hlas plní podobnou roli jako hlas Michelle: oba diktují ostatním, co mají dělat. Michelle zaměstnancům a zákazníkům, Teddy oddanému bratranci Donovi, jenž se podílí na plánu svržení údajné mimozemské nadvlády, aniž by skutečně rozuměl jeho důsledkům.
Pokus o navázání spojení: „I know you too!“, „Fuck you!“
Lanthimos si v Bugonii hraje se sociálními stereotypy, které jako diváci poslušně následujeme, zatímco vypráví o osamění, stesku a bolesti maskovaných konspiracemi a násilím. Emocionální nepřístupnost obou protagonistů kontrastuje s množstvím slov, která pronášejí, aniž by to poskytovalo hlubší vhled do jejich vnitřního světa. Sdílené informace spíše odhalují jejich neustálý „survival mode“. Potlačované emoce vystupují na povrch postupně, v retrospektivních rozhovorech Teddyho s matkou na nemocničním lůžku či při jeho jízdě na kole, kdy staccatová hudba odkrývá jeho vnitřní svět.
Sci-fi paralela v podání Lanthimose může být odpovědí na náš neustále se racionalizující a modernizující svět, jenž nás tlačí k vyšší produktivitě a fyzické dokonalosti, aniž bychom si uvědomili, že pouze bezmyšlenkovitě přejímáme diskurz závislý na sociální prestiži toho, kdo jej artikuluje. Konspirační narativy se ukazují jako reakce na vyloučení z privilegovaného prostoru diskurzu: pokud člověk nemá přístup k těm, kdo definují pravdu, je nucen si pravdu zkonstruovat sám. Kritika mocenských struktur tu koexistuje s naléhavou potřebou porozumět těm, pro něž se konspirace stávají jediným jazykem sebevyjádření.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář