(V textu byla provedena faktická korekce a upřesnění formulace po původním vydání, 13. 11. 2025)
Moje dosavadní zkušenosti s Future Gate, největším tuzemským festivalem sci-fi filmu, nebyly příliš pozitivní. Na jedenáctém ročníku jsem navštívil jediné promítání, a to velký divácký a kritický hit francouzské režisérky Coralie Fargeat Substance. Kamarád měl lístek navíc a nevědel co s ním. Po ohrnutí nosu nad pochybnou výstavou AI generovaných alternativních plakátů ke klasikám žánru v předsálí Lucerny nás burácející dav nasměroval do velkého sálu. Místa byla neadresná, takže všichni spěchali a předbíhali. Po úvodu složeném z kulturních odkazů a snahy nevyzradit zápletku se zasekl reklamní blok a přehrál se třikrát. Během prvních asi 20 minut filmu chybělo zhruba 25% obrazu, což se zpočátku zdálo jako autorský záměr, ale při patnáctém záběru na vnitřek krku Dennise Quaida publiko došlo, že je něco špatně. Pár odvážlivců si šlo stěžovat do promítácí kabiny a konečně bylo vše v pořádku. Tedy kromě samotného filmu, ale za to pořadatelé festivalu nemohli. Následující rok jsem tedy žil v představě o nízké kvalitě festivalu, ale uvědomoval jsem si, že můj pohled je značně zkreslený. Letos organizátoři Future Gate poskytli redakci IndieFilmu lístky na libovolné projekce, a tak jsem se rozhodl na festival zajít a udělat si pořádný názor.
Hned po otevření oficiálního festivalového webu mne přivítala umělou inteligencí generovaná grafika, jakási sbírka hlav různorodých kyborgů. Jedno z měst, ve kterých se festival odehrává, Hodonín je v této grafice napsán jako Hododín. Tato chyba je kromě webu přítomná, jak na plátně před každým promítáním, tak na všech papírových pláncích dostupných po celém areálu. Letošním tématem bylo lidské tělo, což je poměrně vděčné téma, které festival kromě science fiction rozšiřuje i na horory. Součástí programu byla například Cronenbergova Moucha. Na první pohled je program poměrně bohatý, obsahuje jak žánrové klasiky, tak art filmy z předních světových festivalů nebo pár zcela nezávislých děl. Kromě filmů se na festivalu objeví i různé osobnosti, například Toxického mstitele uváděl režisér a zakladatel studia Troma Lloyd Kaufman.
Jako hlavní problém vnímám prezentaci celého festivalu. Už od zmiňovaného a všudypřítomného obsahu generovaného umělou inteligencí, což se na festivalu údajně věnujícímu umění může zdát až jako sabotáž. K zamyšlení jsou také úvody před projekcemi, kdy je z projevu uvádějícího velmi evidentní, jak moc se mu daný snímek líbí. Samozřejmě není každý den posvícení a není možné vždy uvádět filmy, co se nám líbí, ale možná by stálo za námahu aspoň předstírat zájem. Ještě horší je, když úvod vyvolává pochybnosti o tom, zda dotyčný film vůbec viděl a jen nečte distributorem poskytnutý text. U filmů jako Robocop je o něco pochopitelnější, že se úvod skládá primárně z odkazů na seriálové pokračování a zajímavostí vytažených z WatchMojo videí, ale třeba u Vzkříšení od Bi Gana, či Alphy Julie Ducournau by bylo sympatické vidět aspoň letmý zájem o uměleckou hodnotu díla. Future Gate kvůli náhodnosti a roztržitosti programu chybí pevně definovatelná identita. Ke zhlédnutí jsou filmy z festivalů jako Cannes, ale zároveň se cílí spíše na fanoušky Hvězdných válek a sběratele akčních figurek – lístky jsou k vyzvednutí v gift shopu, ve kterém se kromě člověka v kostýmu Robocopa nachází i štos komiksů ke koupi a všemožné sběratelské předměty. Neříkám, že se každý festival musí pevně držet pevného modelu, ale aspoň by mělo být poznat, z jakého důvodu vůbec existuje.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář