Óda na dolinu (Anna Bureš)
Filmový debut Nahoře nebe, v dolině já Kataríny Gramatové se odehrává v takzvaných slovenských hladových dolinách – v místech, kde se žije nejhůře, a přesto v nich přetrvává zvláštní krása. Režisérka a původně střihačka se v Dolině vrací na stejné místo, aby rozvinula vizuální a fikční potenciál prostředí, jemuž se věnovala už v dokumentu Dom strom. Krajina, poznamenaná zánikem sklářství i úbytkem obyvatel, je svědkem pomalého plynutí času. Mladí lidé často odcházejí do zahraničí a vesnice působí, jako by se v nich zastavil čas. Útekáč, kde žije patnáctiletý Enrique, uchovává ve své zástavbě stopy někdejší prosperity, které místu propůjčují jedinečnou atmosféru.
Gramatová ve snímku především zachycuje krajinu, její rytmus a postavy dospívajících chlapců, kteří si krátí léto jízdami na babetách. Kamera spolu s jemně zachyceným světlem propůjčuje filmu měkkou melancholii. Režisérka v rozhovoru pro KVIFF Talk uvedla, že jí šlo o to nevstupovat dramaticky do scén, ale spíše nechat diváka, aby si sám vytvořil názor. Tento způsob snímání vyvolává dojem plynutí času typický pro slovenské středohoří. Jediné, co klid narušuje, je chlapecký elán, který rozbíjí ospalost vesnice, nebo Eňova matka, jež se objevuje a mizí jako velká voda – rychle přijede a stejně rychle zmizí.
Enrique žije s babičkou, zatímco jeho matka pracuje v Rakousku a domů se vrací jen zřídka. Eňa na ni přesto trpělivě čeká, i když babička už dávno ztratila naději. Ačkoli se na první pohled zdá, že matka svého syna miluje, její chování to zpochybňuje, když Enrique slyší její hlas častěji z telefonu, než tváří v tvář. Kamera mezi něj a dospělé často klade vizuální clony: okna aut nebo zažloutlé záclony u babičky, přes které nevidíme a neslyšíme. Tyto překážky vizualizují absenci mateřství, jež rámuje celý příběh. Gramatová nepsychologizuje, spíše nechává prostor pro ticho a drobná gesta, v nichž se odráží napětí mezi blízkostí a vzdáleností.
Léto v dolině plyne pomalu. Když Enrique zrovna nečeká na matku, projíždí se na babetě – stroji, který není jen ideálním dopravním prostředkem po kopcovitých stráních, ale především symbolem svobody. Noční jízdy působí jako rituální zkoušky odvahy. Zatímco kamarádi se soustředí na nadcházející závod, Enriqueho začínají trápit pomluvy o jeho matce. Když objeví články s varováním před finančními podvodníky, potvrzuje si, že drby měly pravdivý základ.
Téma mateřství a vztahu syn–matka provází celý film. Nejde ani tak o chybějícího otce či o vrtkavé přátelství mezi chlapci, které se občas odráží v pomluvách a hádkách, ale o Eňovu sounáležitost s krajinou a Útekáčem. Mámina zrada se stává bodem zlomu jejich vztahu a zároveň metaforou prázdnoty, která se v dolinách usadila. Její místo nezaplní ani babička, ani kamarádi, ale samotná krajina, která Enriqueho vychovává a nahrazuje mu lásku i svobodu.
Na hoře nebe, v dolině já se pohybuje na hranici dokumentu a hraného filmu a vytváří prostor pro pomalé, observační sledování, které ve slovenské kinematografii opět nabývá na síle od Ivety Grófové po Terezu Nvotovou. Katarína Gramatová do této tradice vnáší vlastní pohled. Zajímá ji, jak krajina vstupuje do těla postav a jak ticho ovlivňuje jejich vztahy. Místo moralizace nabízí citlivé vnímání prostoru, který bývá v tuzemském filmu často přehlížen.
Nahoře nebe, v dolině já – hladové doliny nespolknou každého (Anna Michálková)
Celovečerní debut Kataríny Gramatové Nahoře nebe, v dolině já přenáší coming of age žánr do jedné z opuštěných “hladových dolin” na Slovensku. Izolované vesničky existují na geologickém i ekonomickém dně krajiny a mladým protagonistům poskytují jen málo prostoru pro jakékoliv vyžití. Patnáctiletý Enrique a jeho přelétaví kamarádi si ho proto musí vytvořit – a tak na babetách, které opečovávají a které je drží jako rozličnou skupinu pohromadě, tráví celé léto. Jízda v kopcích se mění v adrenalinovou zábavu i útěk od všednosti vesnice Utekáč. Enrique ale neutíká, zato se vrací sám k sobě.
Utekáč působí jako vesnice slepená z podobných příběhů, z totožného jídelního servisu v každé domácnosti. Hladová dolina po zkrachování místní sklárny neposkytuje příležitosti, pouze přivýdělky či rozhlasem provolávané Veřejně prospěšné práce. Ty jsou pro všechny odstrašující, hlavní protagonista Enrique proto raději zařizuje menší pochůzky pro důchodce. Zdánlivě bohulibou brigádu mu zařídila matka Martina, která před podmínkami na vesnici odešla za lepším. Už to vzbuzuje na vesnici nedůvěru, která postupně prosakuje do všech vztahů jejího syna.
Enrique, přezdívaný podomácku Eňo, nezapadá na vesnici stejně jako jeho matka. S babičkou komunikuje skrz závěs, s maminkou hlavně v trhaných rozhovorech po telefonu. Ani s kamarády to není lepší. Klukovskou dynamiku skupiny neherců definuje hlavně pošťuchování, hecování a kradení benzínu do babet. Nikdo z nich ale nemá na výběr: na vesnici jsou kromě kluků už jen komické postavičky nebo borci s autem, do kterých kluci možná chtějí vyrůst. Atmosféru pubertálního přetlaku na malé vsi doplňují tracky mladých slovenských interpretů (Gleb, Berlin Manson), kteří klukům slibují, že “zvládneme další těžké days”.
Eňovo léto strávené u babet však postupně začínají narušovat pomluvy, které zpochybňují pracovní praktiky jeho matky. Tlak a osamění se Eňovi propisují do tváře, přilepená kamera následuje jeho trhavé pohyby a nejistotu, pohrávání se zlatým křížkem na krku. S dalšími drobnými krádežemi a rozpadající se představě o matce si Enrique musí neustále vybírat mezi udržením svých jediných přátelství a mezi správným chováním. Z mlhavé představy ambiciózní matky se i Martina stává jen dalším z lidí, kteří podle filmu musí “bojovat sami za sebe”. To musí ale i Eňo.
Bolesti dospívání, navazování přátelství a křehkost rodinných vztahů jsou v případě Nahoře nebe, v dolině já předurčené samotnou dolinou, i proto působí debut jako zjevení: kolísavé beaty slovenského hip hopu střídají obrazy nedotčené přírody, z chlapecké hádky může Eňo ujet do hrobového ticha. Právě babeta je ve filmu pro Enriqueho prostředkem svobody a katarze, přestože musí být za tmy doma. Katarína Gramatová spolu s kameramanem Tomášem Kotasem zachycují mikropříběh světa a životů, které se nedostanou na casting, ale po kterých se musíme pídit mezi kopci.
Nahoře nebe, v dolině já je citlivý příběh o zachování vlastní integrity navzdory všemu (Adéla Semerádová)
Spalující slunce, vesnice sevřená mezi kopci, opuštěné sklárny a nuda. Takto vypadá léto patnáctiletého Enriqueho, kterému všichni říkají Eňo. Nahoře nebe, v dolině já je celovečerní coming-out-of-age debut režisérky Kataríny Gramatové. Ve snímku uvedeném na karlovarském festivalu vypráví o hledání vlastního postoje v prostředí spoutaném sociálními nerovnostmi, limitovanými možnostmi a pokřivenými mezilidskými vazbami.
Gramatová se dlouhodobě věnuje všednímu životu v izolovaných slovenských regionech. Již ve svém krátkém dokumentu Dom strom (2024) zachytila oblasti, často neoficiálně a pejorativně, označované jako „hladové doliny“. Ty jsou spojené s dlouhodobou nezaměstnaností, nízkou životní úrovní a omezenými ekonomickými příležitostmi. Právě v těchto oblastech se odehrává také Nahoře nebe, v dolině já.
Dávno ztracenou minulost kdysi prosperující průmyslové oblasti Gramatová odkrývá v jemných vrstvách. Především scénami, v nichž postavy z lesního potůčku loví časem omyté skleněné artefakty pocházející z dnes rozpadlé sklárny. Režisérka tak poeticky evokuje ztracenou budoucnost, která působí jako kontrast k soudobé každodennosti. Krajina je tak svébytným aktérem. V centru pozornosti snímku ovšem stojí především křehký vztah mezi matkou a synem, jenž je právě tímto prostředím zásadně ovlivněn.
„Nemůžeš mě opustit, Eňo! Potřebuješ mě, abys měl dobrý život!“
Eňo žije se svou babičkou a sporadicky se vídá s matkou, která pracuje daleko za kopci. Absence matky je v Eňově životě přítomnější, než ona sama. Kamera se k ní nikdy skutečně nepřiblíží, namísto ní sleduje prázdné prostory, kde by mohla být, ale není. Její nepřítomnost je ovšem paradoxně tím, co Eňův svět drží pohromadě, ztělesňuje totiž naději na lepší budoucnost. Dny bez matky ubíhají pomalu. Eňo je naplňuje ježděním na babetě, drobnými lumpárnami s kamarády a plní na první pohled nevinné úkoly pro firmu své matky zabývající se péčí o seniory.
Prázdné letní dny se ovšem začínají komplikovat, když Eňo postupně odhaluje znepokojivou pravdu o své matce a jejích praktikách. Observačními průhledy z oken, které budují podezření a napětí, sledujeme Eňovu cestu za odhalením. Dospívajícímu chlapci se postupně rozplývá obraz, jenž si o matce vytvořil. Stojí tak před volbou, zda si stát za svými hodnotami, nebo se s matkou rozloučit. Gramatová tak vytváří jakousi mikrosondu s obecnou plaností. Rozkrývá v ní krutou realitu oblastí, kde mocní systematicky zneužívají a vykořisťují ty nejzranitelnější.
Pro snímek je typická křehkost, melancholie a tísnivost. Tyto roviny jsou vizuálně zdůrazněny citlivou prací kameramana Tomáše Kotase. Ten buduje obrazový svět oscilující mezi vzdáleností a těsnou blízkostí. V jedné rovině prozkoumáváme perspektivou teenagerů život v „zapadlé vesnici“, a zblízka tak ohledáváme fragmenty každodenního života mladých lidí v znevýhodněném prostředí. V druhé rovině sledujeme chlapce z odstupu, například jak projíždějí vesnicí na babetách a ze všech stran je svírají mohutné kopce. Tyto záběry pak zdůrazňují bezvýchodnou situovanost ekonomicky a sociálně omezeného prostoru. Výsledná kontrastní dynamika vtahuje do prostředí, které působí od zbytku světa stejně odloučeně, jako titulní nebe.
Nahoře nebe, v dolině já je niterné a pozoruhodné dílo o nelehkém dospívání, osamělosti a odvaze čelit těžkým rozhodnutím v podmínkách, které možnost volby téměř nedovolují. Snímek je tak především výrazem osobní rezistence. Katarína Gramatová zachycuje pomalý, avšak vytrvalý proces tvorby vlastní integrity a vnitřního světa. Současně tvoří také citlivý archiv kolektivní paměti takzvaných „hladových dolin“.
Text vznikl pro účely předmětu Seminář filmové publicistiky
Napsat komentář