Aerofilms právě uvádí do českých kin Sirat. Film španělsko-francouzského režiséra Olivera Laxeho, který si odnesl Cenu poroty z canneského festivalu a sklidil pověst jednoho z nejvýbušnějších trháků letošní artové sezóny.
Rozpálená marocká poušť a majestátní suky vyprahlých hor – směsice sypkého prázdna a síly jen se vzdorem podléhající zubu času. Právě tady se koná ilegální rave party, jejíž decibely předznamenávají, o jaký audio-vizuální zážitek půjde. Právě tady Sirat začíná. A z účastníků akce si vybírá asi nejnepatřičnější zjev – postaršího pána s usedlým břichem, ustaraným výrazem a v doprovodu nezletilého syna a psa. Hledá svou dceru Mar, která se údajně zapletla s rave komunitou, odešla z domova a už několik měsíců o sobě nedala vědět. Tady by mohla být. Nikdo z přítomných ji ale podle fotky nepoznává. Snad bude na další akci, co za chvíli začíná kdesi daleko na jihu…
A tak se Luis a Esteban, nejnepravděpodobnější účastníci ilegálních techno-parties, vydávají na divoký road-trip coby závěs dvou takřka silou vůle držících obytňáků a jejich osazenstva – 5 vysloužilých technařů, kteří by je snad mohli dovést na onu další akci a za ztracenou dcerou.
Tohle je základní schéma, kterým se Sirat otvírá. A i přes podmanivé pouštní vizuály a neutuchající nálož vybroušeného elektronického sound-designu, které definují celý film, by se v tuhle chvíli skutečně mohlo zdát, že půjde o nijak zvlášť objevné schéma. Otec, přestože nejistý a upřímný, jako narušitel osobní svobody, který se infiltroval do komunity volně smýšlejících lidí, aby z ní svou dospělou dceru zachránil a „přivedl zpátky k rozumu“… a k hudbě, která se dá poslouchat na posezení. Člověk, kterého tato komunita i přes váhání a počáteční neochotu přijme mezi sebe, aby ho nechala prožít si její rytmus na vlastní kůži. Aby ho nechala dceru pochopit. A po šťastném shledání na dalším ravu ji snad konečně nechat na pokoji.
Právě do této vděčné dynamiky zapadají všechny komicky laděné scény o neslučitelnosti dvou světů, které podivná karavana otřískaných vehiklů a rodinného SUV nabízí. Stejně jako scény pomalého emočního sbližování a pochopení, které je střídají. V jedné z nich vidíme Luise, jak se rukou neochotně dotýká starého reproduktoru, který se technařka Jade snaží znovu oživit elektronickými beaty. Doslova si osahává rytmus ravu, nechává ho poprvé v životě opravdu procházet svým tělem, byť zatím s lehkou nedůvěrou.
Nebyl by to ale ten Sirat, který si odvezl cenu z Cannes, kdyby se neproblematicky rozvíjel tímto směrem až k hořkosladkému konci. Za svou monstrózní kvalitu vděčí krom soundtracku dvěma prvkům, které do něj náhle vpadnou uprostřed filmu – prvkům náhody a katastrofy. Nečekanými a krutými zásahy začínají jednotlivé postavy odpadávat ze scény a stále tenčí zbytek skupiny se musí vyrovnávat se strašnými a nepochopitelnými ztrátami.
Sice bychom zprvu chtěli pokračovat v emočním napojení na členy tohoto sociálního kaleidoskopu, přičemž dávkování a intermezza jednotlivých neštěstí takovému vypětí sympatie promyšleně nahrávají, avšak postupem času nabýváme neodvratně přesvědčení, že krutost osudu ztratila v marocké poušti veškerou kontrolu a že v tomto filmu se zkrátka může cokoliv. A je pravdou, že Sirat přesahuje meze čistě tragického, protože vina tu není ani dílem osudně svobodného lidského rozhodnutí, ani nejsme informováni o jejím předběžném rozsudku, vůči kterému člověk nemá odvolání, a ani ztráty samy neposkytují žádné vykoupení. Spíš se nakonec zdá, že film si jednotlivé charaktery přetvořil v něco na způsob videoherních postaviček, čemuž v nejnapjatějších chvílích odpovídá i např. podoba soundtracku, která působí v kontrastu ke zbytku filmu celkem paradoxně. Je nutné si přiznat, že tu v posledku došlo k vytlačení diváckého prožitku do jiného rejstříku.
Přesto však nic z toho není samoúčelné a v závěru filmu máme hodně daleko k perverznímu užívání si čisté brutality osudu. Cítíme spíš něco jako silný metaforický přesah. Jaký? V průběhu filmu se průběžně setkáváme s ozvěnami tématu války. Války, před jejímiž náznaky a následky až do poslední chvíle utíkáme a myslíme si, že úspěšně, že se nás netýká. Dále je tu samozřejmě téma nemilosrdné nahodilosti světa, v němž se musíme pohybovat způsobem, na jehož pochopení si neklademe nárok. To všechno tu je, a díky tomu po ztrátě plného soucitu, který už od určité chvíle není možný, nepadáme do plytkého úžasu před obrazem člověka jako pouhého fyzického materiálu. Ovšem na druhou stranu díky této „videoherní“ materialitě, která na nás v prvním plánu se vší senzorickou silou útočí, neupadá film ani do banálních statementů či laciného filozofování. Přeskakování mezi oněmi rejstříky tu není atrakce. Naopak do sebe rytmicky přecházejí, vyvažují se a doplňují. Výmluvným dokladem toho je zvuková melodie pokrývající úplně poslední sekvenci snímku, která se nejdřív v komicky vyboulené formě několikrát opakuje jako před nějakým herním questem, avšak s postupem děje se moduluje, dostává hutný elektronický podkres, a nakonec těžce duní na pozadí tváří hrdinů, kteří doslova i přeneseně dokončují svou pouť jen jako dějem bezmocně tažený náklad. Právě díky tomuto prolínání a vrstevnatosti je Sirat opravdu výjimečným filmem, který stojí za to vidět.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář