V rámci sci-fi festivalu Future Gate byly uvedeny dva bloky krátkých filmů – soutěž studentského sci-fi a tradiční výběr iShorts. Ačkoli jsem měl předjímavě zcela opačná očekávání, studentské snímky si mě získaly svým šarmem a s krátkou stopáží zacházely mnohem efektivněji. Přestože mnohé sklouzávaly ke klišé a ohraným zápletkám, zanechaly ve mně celkově kladný dojem. Výběr iShorts byl sice rozmanitější, ale o to překvapivější byly rozdíly v kvalitě jednotlivých filmů, včetně hořké a zmatené tečky nakonec.
Studentské sny a pustiny
Tvorba krátkometrážního filmu s sebou přináší specifická úskalí. Jak hospodařit s časem a přesto realizovat svoji vizi je dovednost, které se přeci jen nejlépe učí praxí. Kde jinde ale takovou praxi nabrat, než právě točením filmů během studií.
Své o tom jistě ví Petr Solař, režisér snímku Poslední sen, který sloužil jako maturitní video jeho ročníku na Gymnáziu Benešov. Verze promítaná na festivalu je dle slov režiséra o mnoho zkrácená, což je na první pohled patrné. Z původní půl hodiny se promítá jen devět minut s rámcovým úvodem a závěrem, který víceméně přichází odnikud, ale zjevně má navazovat na jiné sekce. Ačkoli heist movie obsazené studentstvem a pedagogickým sborem spíš neobdrží ceny za herecké výkony, příjemně překvapilo po formální stránce, zejména dynamickým střihem a kamerou .
O něco kratší Fotograf Petra Jedličky a Filipa Šotoly se oproti tomu skládá jen z pár delších statických záběrů počítačem animované pustiny, ve které protagonista hledá příležitosti pro další snímek na neznámé planetě. Delší barevné záběry se střídají s černobílými snímky z jeho analogového fotoaparátu. Oboje přitom dává najevo cit pro detail i kompozici hrdiny, ale i autorů, kteří celé prostředí vymodelovali.
Polovina promítaných snímků měla společné téma ekologie, Země jako pustiny zničené lidmi a vztahu člověka k přírodě. Nejnápaditěji tento motiv zpracovala Řepa Davida Šourka a Jáchyma Štulíře. Film, letos uvedený rovněž na Anifilmu a Marienbadu, kombinuje 2D animaci se stop motion i segmenty inspirovanými japonskými tokusatsu filmy jako Ultraman nebo Godzilla. Příběh o vysloužilém jeřábníkovi je plný vizuálních gagů napříč médii a pobaví publikum libovolného věku.
Studentské autorstvo obecně odvedlo dobrou práci zejména, neboť si nenechalo ambice přerůst přes hlavu a drželo se ucelených a nosných příběhů a motivů. I u bezdějového filmu jako Fotograf přitom nešlo pouze o pěknou vizuální stránku, ale zachycení vztahu k aktivitě focení samotné. To však nelze říct o programovém bloku iShorts.
Autorská sentimentalita a intimita
Animace a hraný film měly mezi iShorts podobné poměrné zastoupení jako mezi studentskými filmy. Nejsilnější i nejslabší zástupce vybrané iShorts lze ale najít mezi hranými filmy. Animované Kukuřice i Vzlet jsou sice vizuálně působivé díky nákladné počítačové animaci, ale zpracovávají velice přímočaré příběhy bez větší invence a celkově vyvolávají dojem ukázky na mod Cyberpunku 2077 spíš než svébytný film. Výjimkou je Alan a nekonečno Michaela Please a Daniela Ojariho. Příběh korporátního stážisty má originální zpracování ve formě dřevěných loutek a netradičních materiálů a zanechává v publiku touhu vidět víc. Bohužel ale i kvůli náhlému konci snímku.
Venezuelský hraný snímek Jasmínový čaj (Javier Chacon) vypráví příběh muže, který se dle pokynů své přítelkyně vydává najít nahrávku, kterou mu nahrála na rozloučenou. Mezitím na Zem dopadají nebezpečné meteority, které ale protagonistu neohrožují přímo, spíš dotváří ponurou atmosféru. Krátká sentimentální pouť na pozadí apokalyptických událostí trvá necelých sedm minut, ale i její otevřený konec je uspokojivý.
Ta Pravá kůže (Mdhamiri Á Nkemi) jako jediný film sedí do letošního festivalového tématu tělesnosti. Prostřednictvím sexem-podmíněné výměny těl zachycuje intimitu, ve formě výměny fyzické schránky, i stigma spojené s ideou panenství. Ačkoli film o tom, kolik z našich partnerů si s sebou neseme, by bylo velice jednoduché natočit z jednoznačně konzervativní perspektivy, autorstvo se takové jednoznačnosti vyhýbá a soustředí se na bázlivost protagonistky během její první zkušenosti. Poslední jmenované filmy bych určitě doporučil nejen fanouškům sci-fi, díky jejich stravitelné formě i universálním tématům.
Internetové konspirace a zmatení
Jako poslední byl v sekci iShorts promítán polský snímek 33 oběhů kolem Slunce, který se okamžitě zařadil mezi mé nejbizarnější filmové zážitky nejen z letoška. Banální formu podobnou všem sci-fi filmům posledních tří dekád odehrávajícím se primárně v prosklených pokojích a brutalistických chodbách vyvažovala moje fascinace obsahem. Už od úvodní expozice proklínající „globalisty“, kteří založili mezinárodní unie a způsobili zánik národních států a vznik „Nového světového řádu“, jsem jakožto člověk trávící uplynulou dekádu na internetu zbystřil.
Film neustále vrství reference na konspirační teorie – od útoků z jedenáctého září a RFID čipy po covidové vakcíny a tajnou světovládu židovských miliardářů – a sice bez špetky sebereflexe a nakonec i logiky. V nevíře jsem sledoval, jak seriózně snímek zachází s tématy, které jindy vídám jen u mladých, ultrakonzervativních pravičáků, kteří vytáhnou paty z fór jako 4chan a Reddit. Třebaže samostatně podobné prvky mohou působit neškodně, jejich kombinace a přesycení filmu jimi ve mně zanechalo pocit znepokojení a dojem, že patří spíš na rozbor v hodinách mediální komunikace než na filmový festival. Ať už šlo o nepovedenou satiru nebo nepovedenou, avšak vážně míněnou, adaptaci na 1984.
Napsat komentář