Německo má dnes jeden z nejpropracovanějších systémů prevence a péče v souvislosti s HIV/AIDS, ale nebylo tomu tak vždy. Jak ukazuje film Die Uneinsichtigen – Aids-Aktivismus in Frankfurt, počátky epidemie byly poznamenány nejistotou, stigmatizací a strachem. Krátkometrážní studentský dokument tří autorek, Lou Deinhart, Evi Rohde a Zoë Struif, se zaměřuje především na Frankfurt, který v 80. letech vykazoval nejvyšší míru výskytu AIDS v Západním Německu a sehrál klíčovou roli v místním aktivismu. Film rekonstruuje zkušenosti aktivistů, jejich blízkých a dalších lidí, jejichž životy epidemie ovlivnila.
Autorkami filmu jsou čerstvé absolventky filmových, divadelních a mediálních studií. Žádná z nich přitom nestudovala filmovou režii, což se odráží i na netradiční, až experimentální povaze filmu. Všechny tři se podílely na všech fázích vzniku od rešerší po finální střih. Film je možné zhlédnout v menších kinech ve městech jako Frankfurt, Koblenz nebo Freiburg. Nejčastěji se promítá jako doplňující program v rámci preventivních akcí a tematických festivalů. Poslední promítání proběhlo 16. září ve Frankfurtu. Další projekce jsou průběžně oznamovány na instagramovém účtu.
Film na první pohled zaujme nízkorozpočtovou estetikou a nezvyklou mozaikovitou narací. Podle autorek bylo původním záměrem lineárně odvyprávět historický vývoj AIDS aktivismu ve Frankfurtu, avšak příběhy, ke kterým se dostaly, se ukázaly být natolik komplexní a jedinečné, že je nebylo možné omezit jednou narativní linií. Z jejich přístupu je patrná snaha přistupovat k jednotlivým vypravěčům s respektem, jako by příběh každého z nich mohl být samostatným filmem. Vznikla mozaika několika zrekonstruovaných historických okamžiků klíčových pro frankfurtskou historii AIDS, které jsou podané samotnými pamětníky. Mozaikovitě působí též obrazová a zvuková složka kombinující různorodé audio a video materiály od rozhovorů přes archivní záběry až po záběry živé akce. Fragmentárnost charakterizuje celý film, který tak může na první pohled působit roztříštěně, avšak jednotlivé části propojuje myšlenka toho, jak se společnost vyrovnává s novými, nejednoznačnými či stigmatizovanými jevy.
V Česku zatím mnoho audiovizuálních děl tematizujících HIV/AIDS nevzniklo. Jednou z výjimek je například film Kopytem sem, kopytem tam Věry Chytilové. Jinak se tato problematika objevuje v televizních pořadech, jejichž cílem je spíš stručná osvěta než zkoumání hranic tabuizovaných témat a prezentace autorského pohledu. V tomto ohledu je Německo napřed – téměř každý rok tu vzniká alespoň jeden film s uměleckými ambicemi, který tematizuje HIV/AIDS. Kromě chudé audidiozuální tvorby HIV/AIDS netematizují ani další možná média. Přestože je výskyt HIV v Česku relativně nízký a země patří ke špičce v oblasti léčby, podle České společnosti AIDS pomoc je šíření nákazy na vzestupu. Hlavní příčinou je přitom nízká a často i zkreslená informovanost veřejnosti, která posiluje dojem, že se problém „většiny netýká“.
Umělecké ambice má i dokument Die Uneinsichtigen: neusiluje o předávání konkrétních praktických informací, ale o otevření nových perspektiv a prezentaci autorského pohledu. Proto neposkytuje ucelený přehled faktů ani širší kontext; tyto informace se objevují jen útržkovitě a jsou zasazeny do rytmické koláže obrazů a zvuků.
Tematicky může film připomenout jeden z nejuznávanějších dokumentů o HIV/AIDS aktivismu – How to Survive a Plague, který dobře ilustruje ustálený způsob, jak dokumentární filmy téma obvykle uchopují. Snímek Davida France z roku 2012, nominovaný na Oscara a oceněný na festivalu Sundance, sleduje počátky AIDS aktivismu ve Spojených státech a ukazuje, jak úzce je otázka zdraví propojena s politikou a jak zásadní roli může sehrát občanský aktivismus při prosazování změn. Zachycuje epidemii v celospolečenském měřítku jako spletitou síť událostí, reakcí veřejnosti, politických rozhodnutí a zásahů zdravotnictví, především však jako tragédii, která zasáhla miliony životů.
Dokument Die Uneinsichtigen – Aids-Aktivismus in Frankfurt naproti tomu volí mnohem intimnější perspektivu. Historické události sleduje prostřednictvím osobních příběhů pamětníků, pro něž jsou politika i dějinné zlomy spíše pozadím konkrétních životních zkušeností. Osudy respondentů filmu jsou podány komplexně a jejich vyprávění o dlouholeté zkušenosti s nemocí většinou směřují ke šťastnému konci. HIV/AIDS se tak nejeví jako permanentní životní tragédie, ale jako jeden z prvků mnohovrstevných životních příběhů, v nichž hrají zásadní roli i vztahy, rodina, kariéra či dobrodružství. Film tak získává uvolněnější a pozitivnější vyznění. Jako by říkal: žijeme ve společnosti, kde může člověk s touto diagnózou prožít dlouhý a naplněný život. Otočme proto pozornost k tomu, co nám lidé, jejichž životy virus zasáhl, mohou sdělit mimo rámec ustáleného pohledu na nemoc jako na tragédii.
I na formě filmu je patrná snaha autorek nahlížet na nemoc z pozitivní perspektivy. Namísto smutné hudby, jakou můžeme slyšet v již zmiňovaném filmu How to Survive a Plague, zde místy zní techno. Vážné výpovědi respondentů jsou přerušovány až provokativními otázkami – například vyprávění o nákaze virem HIV na večírku je narušeno dotazem: „A byl ten večírek dobrý?“ Stejně tak obrazová složka podporuje odlehčený ráz filmu – například bizarními archivními záznamy mediální prezentace epidemie. Tyto formální volby mohou vyvolat dojem bagatelizace, účinně však téma zbavují tragičnosti a otevírají prostor pro méně stereotypní pohled na HIV/AIDS. Film nepodkopává vážnost ani komplexnost nemoci; zároveň ale u diváků může vyvolat pozitivní náladu a snížit strach, který téma běžně provází.
Film Die Uneinsichtigen ukazuje, že téma HIV/AIDS lze uchopit i jinak než prostřednictvím tragického rámce, který v mediální prezentaci převládá. Detragizující přístup umožňuje vnímat zkušenost života s touto nemocí v celé komplexnosti lidského života. Potenciálnímu divákovi, který čte tento článek, doporučuji zhlédnutí filmu nejen proto, že jde o zajímavý formální experiment, ale také pro inspiraci, jak pohlížet na tabuizovaná témata. Film tak kromě pohledu do minulosti nabízí i podnět k tomu, jak lze o HIV/AIDS přemýšlet a mluvit dnes.
Edit: Martin Šrajer
Napsat komentář