Tam někde za „uhelnou“ duhou: Těžba, útlak a umění zůstat u nesnází

Současný život v hyperkapitalismu, jenž se podílí na devastaci krajiny, života lidských i mimolidských aktérů a přispívá k stále palčivějšímu environmentálnímu žalu, je zejména v posledních letech terčem kritiky akademické obce, ale také filmařstva (často, byť nejen v rámci non-fikčních filmů). Zatímco současné filmy tematizující těžbu nerostného bohatství se čím dál častěji vztahují ke kritice antropocénu a globálního kapitalismu spjatého s destruktivním vykořisťováním naší planety i těl pracujících lidí, některá díla tuto kritiku předznamenala již před více než 40 lety.

Ve své eseji se budu zabývat oscarovým dokumentárním snímkem Broken Rainbow režisérek Marie Florio a Victorie Mudd z roku 1985. Film mapující násilné vysídlení původních amerických obyvatel z kmene Navaho, kteří byli v průběhu sedmdesátých let minulého století nuceni opustit své domovy, aby uvolnili ruce soukromým těžařským společnostem, jež se dodnes podílejí na devastaci Koloradské plošiny a intenzivně přispívají k alarmujícímu stavu globálního klimatu, je fascinující hned z několika důvodů. Krom palčivé aktuálnosti tváří v tvář probíhajícím genocidám v současném světě snímek postihuje složité vztahy a vazby uvnitř „médiopřírody“ v Parrikově pojetí a současně podporuje teze teoretičky Patricie Pisters o ekologickém chápání kinematografie coby procesu „světování“. Na snímek následně navazuje také Donna Haraway, díky které můžeme získat drobnou naději a hledat nové formy spoluexistence.

Jussi Parikka v textu Geologie médií pracuje s pojmem „médiopříroda“, na základě něhož vysvětluje propletenost médií a přírody. Jejich vzájemné vztahy se podle Parikky často manifestují v konkrétních kontextech vykořisťování a ničení životního prostředí v důsledku lidské činnosti.¹ V tomto podvojném termínu existují dle Parikky vazby na mimolidské skutečnosti, ale také na mocenské, ekonomické a pracovní vztahy.² Podobně jako Parikka také Patricia Pisters zastává myšlenku, že samotná média mají svoji materialitu, kterou je třeba zpřítomňovat. Zkoumání médií elementárním přístupem potom v návaznosti na myšlenky „ekosofie“ Félixe Guattariho (která klade důraz na proplétání environmentální, společenské a mentální/subjektivní ekologie, čímž problematizuje zažitý dualismus příroda x kultura) znamená, že jejich jednotlivé složky nelze chápat jako oddělitelné stavební kameny, ale je nutné vnímat média jako procesuální, vztahové a dynamické entity ve vztahu k jejich materialitě.³ Pisters tento přístup nazývá ekologickým a prostřednictvím něj dále analyzuje filmy o těžbě uhlí z hlediska jejich materiální, sociální a mentální ekologie.⁴

Přístup Pisters může být užitečný pro rozbor snímku Broken Rainbow. Ten je svým tématem ukotven především v lidskoprávní rovině. Četné mluvící hlavy podávají svědectví o nuceném vysídlení kmene Navaho, který tak přichází o svůj domov, zemi a půdu, k němuž má vazbu nejen citovou, ale také kosmologickou. Žití v souladu s přírodou a vzájemná propojenost původních obyvatel s okolní flórou a faunou⁵ je v silném kontrastu s mentalitou těžařských společností,⁶ které – poháněny kapitalistickou představou nekonečného růstu – vidí v hoře Black Mesa především zdroj nerostného bohatství, potažmo zisku. Jak ostatně cynicky poznamenává jeden z členů kongresu komentující nucené vysídlení, „někdy je potřeba vzdát se něčeho, čeho se vzdát nechceme“.⁷ Voiceover herce Martina Sheena, využití archivních záběrů a fotografií i další mluvící hlavy historiků zasazují dějiny útlaku původního obyvatelstva do historického kontextu a informují o postupném omezování práv pasteveckého kmene, který vládnoucí garnitura vnímá pouze jako dehumanizované překážky v cestě za nerostným bohatstvím Země. Ironií nasáklý je název filmu odkazující k tesklivé stejnojmenné písni zpěvačky a textařky Laury Nylo, která v textu útlak a snahu o vytlačení lidí Navaho zexplicitňuje:

Native American Nation

Caught in the devastation

An endless situation

What can I do?

The ghost of prejudice

Cuts through the moonglow

Poet on a crying page—

Broken Rainbow

Části písně zazní v průběhu filmu několikrát, klíčová je ovšem minutová sekvence přibližně v polovině snímku,⁸ kdy doprovází záběry těžařského vybavení, dopravníkových pásů s uhlím v pusté krajině a všudypřítomných oblak černého dýmu. Kontrapunkt baladické hudby a mechanických záběrů těžby vypovídá v kontextu lidského utrpení o vzájemném propojení a spoluutváření „médiopřírody“, připomínající mocenskou a ekonomickou exploataci lidí Navaho, ale také uhelné pánve Black Mesa. Rámování filmu perspektivou násilně vysídleného obyvatelstva a jeho útlakem je navíc v souladu se sociálně-ekologickým přístupem podle Pisters. Snímek spojuje těžbu materiálu se sociálním a politickým vykořisťováním, kterému navažské obyvatelstvo čelí.⁹

Jak navíc poukazuje Donna Haraway, od nuceného přesídlení lidí Navaho se v tamním povrchovém dole vytěžené uhlí začalo drtit na prach, mísit s čistou vodou navažské závodně a následně přesouvat rozměrným potrubím do nevadské uhelné elektrárny vzdálené stovky kilometrů od povrchového dolu.¹⁰ Ti obyvatelé, již nucenému přesídlení úspěšně vzdorovali a nadále žijí na Black Mesa, dodnes nemají zajištěné dodávky pitné vody ani elektřiny. Podzemní vody byly navíc extenzivní těžbou kontaminovány a ovce umírají na otravu sírany vypouštěnými do odkališť.¹¹ Navzdory tomu, že samotný snímek tyto skutečnosti netematizuje (a vzhledem k roku vzniku nejspíš ještě ani nemohl), jsou poznatky Haraway podstatné pro zvědomení si materiality zdrojů v jejím doslovném, fyzickém smyslu. Aby si mohl člověk žijící v Los Angeles rozsvítit světlo, musí k tomu využít elektrickou energii generovanou uhelnou elektrárnou Mohave Generating Station v Nevadě, která spaluje uhlí, jehož těžba je vedle náročné fyzické práce vykoupena útlakem původního obyvatelstva žijícího na stovky kilometrů vzdálené Koloradské plošině.¹² Naše přemýšlení o zdrojích je tak nutné propojovat s kontexty jejich extrakce, a to nejen vzhledem k půdě, ze které pochází, ale také s ohledem na dělnictvo, které zdroje získává a okolní obyvatelstvo, které v okolí těžby žije (nebo v případě lidí Navaho žít nadále nesmí).

Bezmála třicet let po vzniku filmu se Haraway ve své knize Zůstat u nesnází: Utváření příbuzenství ve chthulucénu vrací k osudům lidí Navaho a pokouší se hledat naději a nový přístup ke spolubytí na planetě poškozené extraktivistickým kapitalismem a „zničenými“ dějinami kolonialismu.¹³ Možnou cestu vidí v odmítnutí cynické rezignace nad nenapravitelným stavem planety a nenávratně poškozenými dějinami na jedné straně a naivní víry ve všespásné technořešení (nebo technoapokalypsu) na straně druhé.¹⁴ Odpověď dle Haraway spočívá v sympoietickém („spoluutvářejícím“) světování, společném proplétání osudů, životů a vztahů lidských i mimolidských aktérů a zůstávání u nesnází v žitelnějších světech, které nazývá „chthulucén“ coby přímý protiklad antropocénu, „kapitalocénu“ a „plantážocénu“, v němž jsme nuceni přežívat.¹⁵ Takové vzájemné proplétání, spoluutváření a spolubytí nachází v aktivistické skupině Black Mesa Water Coalition, která prodává vlnu na podporu tkadlen, pastevců a jejich ovcí žijících v regionu, a současně svou aktivistickou činností usiluje o nový způsob žití, v němž je možné přejít z ekonomik a ekologií založených na uhlí k solárním a dalším obnovitelným zdrojům energie v poškozených krajinách.¹⁶

Podobně jako pro Haraway je i pro Pisters podstatný proces „světování“. Ta jej v kontextu kinematografie chápe především jako vytváření atmosférických prostředí, která mohou ztělesnit složité soubory materiálních zdrojů, sociálních vztahů, idejí a afektů.¹⁷ Snímek Broken Rainbow tímto světováním utváří komplexní obraz o devastaci tradiční kultury, jejíž způsob života a vztahování se k okolní krajině se neslučuje s extraktivistickými zájmy federálních institucí, jež podobně jako dříve v historii sahají k nelidským koloniálním praktikám. Ukazuje tak, že uhlí (v minulosti považované za „lék“ k dosažení pokroku) se proměnilo v jed, který by měl raději zůstat v útrobách Země, aby udržel její životaschopnost.¹⁸ Na příkladu skupiny Black Mesa Water Coalition a myšlenek Haraway je však snad ještě stále možné doufat v nalézání způsobů, jak u nesnází přetrvat a nacházet ve společenstvích se spřízněnými druhy cestu ke stále možným světům na planetě, která se zdá být na pokraji nezvratného kolapsu.

Editor: Martin Šrajer

Seznam použitých zdrojů:

1. Jussi Parikka. Geologie médií. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2020, s. 30. ↩︎
2. Tamtéž. ↩︎
3. Patricia Pisters. Canary in a Coal Mine: Carbon Cinema and Three Ecologies of Energy. In: Media Theory. 2022, roč. 6, č. 2, s. 138. ↩︎
4. Tamtéž. ↩︎
5. Vedle chovu ovcí a následného zpracovávání jejich vlny při tkaní tradičních dek je to například praktikování přírodního náboženství, specifický vztah k půdě a jejímu obdělávání a kmenová pospolitost poznamenaná staletími kolonialistického útlaku. ↩︎
6. Zejména uhelné společnosti Peabody Energy. ↩︎
7. Maria Florio, Victoria Mudd. Broken Rainbow [film]. Earthworks Films, 1985. čas: 00:55:51–00:56:22. ↩︎
8. Maria Florio, Victoria Mudd, 1985, čas: 00:36:10–00:37:30. ↩︎
9. Patricia Pisters, 2022, s. 142. ↩︎
10. Donna J. Haraway. Zůstat u nesnází: Utváření příbuzenství ve chthulucénu. Praha: Utopia Libri, 2025, s. 111. ↩︎
11. Donna J. Haraway, 2025, s. 112. ↩︎
12. Tamtéž. ↩︎
13. Donna J. Haraway, 2025, s. 146. ↩︎
14. Donna J. Haraway, 2025, s. 4–5. ↩︎
15. Donna J. Haraway, 2025, s. 149. ↩︎
16. Donna J. Haraway, 2025, s. 147. ↩︎
17. Patricia Pisters, 2022, s. 136. ↩︎
18. Patricia Pisters, 2022, s. 154. ↩︎