Před příjezdem na festival jsem dlouho uvažoval, na co zaměřit svůj text. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl pro retrospektivu Známá neznámá: Lina Wertmüllerová. Přestože jsou sekce věnované jednomu tvůrci na LFŠ tradicí, s jejich kurací se pojí nejedno úskalí. Jako nejmenší problém vidím výběr tvůrce, který vás zajímá dost na to, abyste z něj byli schopni vytvořit celou sekci. Mnohem problematičtější je situace, kdy musíte filmografii vašeho oblíbence zkrouhnout na minimum. (V případě Wertmüllerové byly z jejích 26 celovečerních filmů promítány 4.) V ten moment je samozřejmě nutné vybrat díla, která novým divákům nejlépe vysvětlí, kdo tvůrce je, jak přemýšlí nad filmem a ideálně je inspiruje k hlubšímu prozkoumání jeho či její tvorby. Vyřazovací proces musí být v mnoha případech skutečně brutální. Tato sekce byla vybrána bravurně. Jejím dramaturgem byl italský filmový historik a profesor na univerzitě Sapienza v Římě Damiano Garofalo, který zkoumá inherentní vztah mezi historií a filmem. Zvolil čtyři snímky z první poloviny tvorby Wertmüllerové: Baziliškové, Film o lásce a anarchii, Hříčky osudu uprostřed modrého srpnového moře a Pasqualino Sedmikráska.
Po čtyřech zhlédnutých filmech vnímám Wertmüllerovou jako filmařku balancující mezi exploatací a tradičním italským žánrovým filmem, která vědomě trápí diváka prudkými změnami nálad. Její filmy dokonale fungují v plných sálech, kdy kromě filmu samotného můžete sledovat, kdy se diváci přestávají a znovu začínají smát. Každý má tuto hranici vkusu nastavenou jinak a Wertmüllerová divákům ráda připomíná, jak tenká může být.
Prvním filmem byl autorčin nízkorozpočtový debut Baziliškové z roku 1963 který působí trochu jako italský předchůdce Mladých mužů za pultem. Oba filmy jsou černobílé, natočené za minimum peněz a sledují každodenní dramata ztracených dvacátníků, kteří cyklicky zevlují po známých místech ve svém rodném městě, konverzují o ničem a naivně fantazírují o lepších zítřcích, kterým ale ani v nejmenším nejdou naproti.
Baziliškové jsou ze všech prezentovaných filmů nejméně exploatační, byť to působí spíše jako produkční nutnost, než jako režijní záměr. Již ve svém prvním filmu režisérka řeší křehkost mužského ega a vztah mužů k ženám, který se pohybuje mezi závislostí a despektem.
Druhým snímkem byl Film o lásce a anarchii. Hlavním hrdinou je Tunin, obyčejný a poměrně nudný farmář. Aby pomstil svého nejlepšího přítele, stává se anarchistickým revolucionářem a navzdory své očividné nepřipravenosti se vydává do Říma ve snaze spáchat atentát na Mussoliniho. Film staví na klasické premise, kdy se obyčejný člověk stane hrdinou a zachrání situaci, ale Wertmüllerová si za protagonistu vybrala zbabělce, který na splnění svého úkolu naprosto zřejmě nemá. Režisérka odmítá veškeré cool efekty akčních filmů a nahrazuje je úzkostí a strachem z nedostatečnosti. Zasazení zápletky do nevěstince, kam muži po staletí chodí, aby získali pocit moci a nadřazenosti, vytváří zajímavý kontrast, Wertmüllerová obrací na hlavu způsob, jak jsou tato místa obvykle veřejností vnímána a dělá z nich protagonistovo bezpečné útočiště, kde je nejvíce zranitelný a emocionálně otevřený. Zároveň podrobně sleduje komunitu, kterou si zde ženy vytvořily. Film je také výrazně kritický vůči fašismu, což je v režisérčině tvorbě všudypřítomný motiv.
Třetím promítaným filmem byly Hříčky osudu uprostřed modrého srpnového moře. Na první pohled se jedná o nejnormálnější film Wertmullerové. Základní narativ nepůsobí tolik odlišně od ostatních, v té době velmi populárních, sex-komedií. Autorka ale tradiční dynamiku těchto filmů několikrát převrací. Postava, z jejíhož pohledu děj vnímáme, se neustále mění a o obou z hlavní dvojice se postupně odhalují horší a horší věci, dokud veškeré komedie nezmizí a jen sledujeme dva ztroskotance, kteří se zoufale snaží zůstat u moci. Zároveň však stále plní všechna pravidla žánru, v kinech se stal hitem a dokonce se dočkal remaku s Madonnou v hlavní roli.
Ve čtvrtém a posledním snímku s názvem Pasqualino Sedmikráska se, stejně jako v Lásce a Anarchii i Hříčkách osudu, v hlavní roli objevil Giancarlo Giannini, který je pro film Liny Wertmüllerové naprosto dokonalý. V každém filmu hraje úplně jinou postavu a režisérka z něj dělá archetyp jiné mužské slabosti. V Pasqualinovi hraje nejhorší člověka, který kdy žil. Prázdného muže, který pro přežití udělá cokoliv a obětuje kohokoliv. Tento film je víceméně vrcholná exploatace, snímek kterému není nic cizí. Tématizuje vše od prostituce po život v koncentračním táboře. Wertmüllerová ale zároveň nikdy neupadne do bezduché provokace a každá zvrácenost, kterou protagonista udělá v rámci děje, dává smysl. Pasqalino je podle mne ideální festivalový film. Dal by se označit za transgresivní, ale zároveň zpochybňuje, zda nějaké hranice vůbec existují.
Letošní sekci Známá neznámá považuji za nadmíru úspěšnou. Nejen, že všechny filmy byly dobré, ale zároveň mi úspěšně představily filmografii, která pro mne do té doby byla naprosto cizí. Další na mém seznamu je snímek The Seduction of Mimi. Ať se sekce příští roku bude věnovat jakékoliv režisérce, budu u toho.
Napsat komentář