V roce 2019 byla na Letní filmové škole poprvé uvedena sekce představující běžně přehlížené národní kinematografie, které se v nedávné době etablovaly na festivalové scéně. Tento rok došlo ke změně a místo toho, aby se sekce zabývala jedním státem, zaměřuje se na celý kontinent: Afriku.
Koncept sekce, která se věnuje kinematografii celé Afriky, otevírá možnost seznámit diváka s kulturou kontinentu, kterému se mainstreamová média věnují jen minimálně a vyobrazují jej jako světadíl dvou nepříliš civilizovaných a ekonomicky špatně rozvinutých světů. Paradoxně ale právě toto zaměření na celý světadíl vytváří nebezpečí přílišné generalizace a homogenizace.
Jak si s touto výzvou tedy poradila LFŠ? A jaký obraz Afriky vytváří?
Afrika: Heterogenní
Asi největším úspěchem této sekce je fakt, že všech sedm filmů působí zcela rozdílně – každý vznikl v jiném státě (až na dva filmy ze Súdánu), všechny se zabývají jinými tématy a mají odlišný styl a žánr.
Převažující mediální obraz Afriky by mohl dramaturga podobné sekce nutit vybírat filmy, které se primárně zabývají politickým či vojenským konfliktem nebo, v případě filmů ze států severní Afriky, se zaměřují na vztah člověka k náboženství. Ačkoliv se zde nacházejí filmy obsahující tyto tropy, více než polovina titulů zmíněný popis nenaplňuje. V sekci tak šlo narazit na lesothský film Toto není pohřeb, toto je zmrtvýchvstání, zaměřený na vyrovnávání se staré ženy se smrtí syna a manžela a s hrozbou vystěhování z její rodné půdy, natočený ve stylu tradice slow-cinema. Stylem a žánrem byl překvapivý i senegalský Saloum, akční snímek který v první polovině pracuje s estetikou podobnou Johnu Wickovi nebo Agentovi bez minulosti a v druhé se z něj stává horor pracující s prvky afrického folkloru.
Zmíněná regionální, stylistická a žánrová specifičnost všech filmů v sekci jde také často ruku v ruce. Například súdánský film Sbohem, Julie, odehrávající se během rozdělení Súdánu na Jižní a Severní, je melodramatem o vztahu mezi černošskou křesťankou Julií a muslimkou Monou. Žánr melodramatu nám tak umožňuje skrze přátelství těchto dvou postav poznat širší konflikt, na jehož pozadí se protagonistek vztah formuje.
Filmy jsou bohužel dost rozdílné i kvalitativně. Oba súdánské filmy – Sbohem, Julie a Zemřeš ve dvaceti – jsou hezkou ukázkou, že i kinematografie státu jako je Súdán, jehož filmografie se dá doslova spočítat na prstech dvou rukou, může držet tempo s tou západní. Naopak filmy Saloum nebo Rafiki působí často velmi nedotaženě. Rafiki je ten typ queer filmu, na němž je zajímavé jen to, že má queer téma (což do nějaké míry přiznává i anotace od Stanislava Pecháčka na webu LFŠ) s kterým pracuje podobně povrchně, jako americká produkce z 90. let (i když je samozřejmě dobře, že se podobné téma ve státě jako je Keňa, kde je homosexualita trestně stíhaná, vůbec nějak otevírá). Nedotaženost třeba Saloumu naopak spočívá zejména ve výstavbě filmu. Míšení žánrů zde příliš nefunguje a v momentě, kdy se film rozhodne přejít od akce k hororu, tak to působí velmi náhle a zmateně.
Sekce zdárně buduje obraz Afriky jako kontinentu, jehož kinematografie není kinematografií jednoho žánru, jednoho stylu a jednoho tématu. Zároveň velká část filmů dobře reprezentuje regionální specifika a socioekonomické a politické problémy, s kterými se potýkají konkrétní státy. Zároveň je ale sekce kvalitativně dost nekonzistentní a heterogenní a svěží charakter celé sekce je často převážen pochybnou kvalitou některých titulů.
Afrika: Homogenní
Přestože se mezi sebou filmy značně liší, tak jejich styl má jednu zásadní podobnost. Jak jsem psal již v úvodu, filmy, které byly vybrané do této sekce se dostaly na velké západní festivaly jako Cannes, Sundance nebo Berlinale. Zároveň žádný film ze sekce nebyl produkcí jednoho státu. Všechny jsou mezinárodními koprodukcemi, ve kterých figurují evropské či severoamerické státy. To v kombinaci s tím, že mnoho filmů nemá národní filmovou tradici na kterou by mohli navázat, nebo v některých případech ani nevznikaly v prostředí s jakoukoliv filmovou infrastrukturou, znamená, že filmy často působí velmi západně. Jak jsem již psal v předchozí sekci, tak např. Saloum díky své dynamické ruční kameře působí jako některé americké akční filmy. Zemřeš ve dvaceti zase následuje současný západní kamerový trend užívání nízké hloubky ostrosti v kombinaci s výrazným barvením a komponováním do více plánů. Ačkoliv tedy tyto filmy nesdílejí jednotnou estetiku, ve všech je patrný postkoloniální vliv a snaha zalíbit se i západnímu publiku.
Postkolonialismus se však neprojevuje jen ve stylu zmíněných filmů. V mnoha z nich se mluvilo francouzsky nebo anglicky a velkou roli v nich hrála (často protestantská) církev a víra v křesťanského Boha. Překvapivě právě tyto relikty kolonialismu nejsou – až na výjimku v podobě Dahomey – ve filmech téměř vůbec reflektovány.
Další spojnicí těchto filmů, na kterou je upozorněno i v několik anotacích LFŠ, je tematizace střetu tradice s pokrokem. Liší se však to, čemu filmy ,,dávají přednost.” Rafiki stojí na straně zamilovaných protagonistek a konzervativní smýšlení jejich okolí vyobrazuje jako krátkozraké a destruktivní. Naopak dokument Dahomey nebo Toto není pohřeb, toto je zmrtvýchvstání spíše straní snaze zachovat tradici, národní kulturu nebo půdu předků. V Dahomey je tato snaha zpodobněna vrácením plodů beninské kultury zpět do své domoviny a v Toto není pohřeb, toto je zmrtvýchvstání zase snahou ochránit svou domovinu, domovinu své rodiny a svých předků.
Podobnosti mezi filmy tedy lze najít zejména ve vlivu bývalých kolonizátorských zemí. Kromě toho si lze povšimnout i tematické podobnosti (spor starého a nového,). I tuto volbu tématu lze nicméně vnímat jako strategický tah, aby bylo možné filmy snáz vyvézt za hranice země v které vznikly.
Nakonec bych rád zmínil filmy které mne zaujaly nejvíc:
Sbohem, Julie je v mnoha ohledech mírně kýčovité melodrama, nicméně pomáhá pochopit konflikt který předcházel rozdělení Súdánu na Jižní a Severní.
Dahomey je dokument který je jednak umnou koláží názorů beninských občanů na francouzské koloniální a postkoloniální praktiky a zároveň krásnou meditací nad tím, co je vlastně národní kultura.
Posledním filmem který bych rád doporučil je Zemřeš ve dvaceti, který je hezkou sondou do mikrosvěta jedné súdánské vesnice, jejich náboženských praktik, sociálních vztahů a tradic, které mají výrazný a často negativní vliv na život jednotlivce.
Editor: Martin Šrajer
Napsat komentář