Victoria Verseau je švédská umělkyně a režisérka. Ve svém díle, které kromě filmu zahrnuje sochařství, performance nebo videoart, se věnuje zejména tématům tělesnosti, paměti i identity, a to skrze svou vlastní zkušenost trans ženy. Je tomu tak i v jejím celovečerním debutu Trans Memoria, který byl uveden v soutěži Proxima na loňském ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Snímek od té doby procestoval festivaly jako SXSW, Fondazione Prada či FLARE LGBTQI+ Film Festival.
Verseau se ve filmu po mnoha letech vrací do Thajska na místo, kde podstoupila operativní změnu pohlaví a kde poznala Meril, která se stala její blízkou přítelkyní. Námět na snímek začal vznikat v roce 2015 krátce poté, co si Meril vzala život, a to jako fikční, hrané převyprávění režisérčiny původní cesty. Při natáčení se ale forma filmu postupně proměnila. Finální verze prolíná dokumentární a esejistické postupy (mimo jiné zahrnuje osobní videodeníky režisérky) a je spíše osobní meditací o proměnách, kterými si časem procházejí místa i lidé.
Na vašich osobních internetových stránkách je film uvedený jako Meril podle vaší zemřelé kamarádky, ale tady v Karlových Varech má premiéru jako Trans Memoria. Co vás vedlo ke změně názvu ?
Meril se film jmenoval celých osm let, po kterých jsem na něm pracovala. Hodně pevně jsem si za tímto pojmenováním stála, nicméně mí producenti tvrdili, že „Meril“ je spíš název, který se hodí ke mně a mému osobnímu příběhu. Z festivalů jsme dostali podobnou zpětnou vazbu. Trans Memoria bylo původně jméno jednoho z mých rozpracovaných projektů, který se teď jmenuje Trans Love — nebo možná Trans Amour, ještě nevím. Stále si myslím, že Meril je jméno, které k současnému snímku sedí, přeci jen se točí právě kolem Meril: byla na začátku celého příběhu a to, že zemřela, mě dovedlo k rozhodnutí celý projekt začít. Trans Memoria je ale také přiléhavým pojmenováním. Film je příběhem o paměti, a název tedy poukazuje na to, jak může slovo „trans“ znamenat i „napříč“ nebo „skrz [paměť]“, nejen „trans“ ve smyslu „tranzice“ a „trans žena“.
Samotný snímek změnu tematizuje a sám se při produkci mnohokrát proměnil, a to nejen názvem. Dříve jste uvedla, že podobně jako váš předchozí film První zkouška, který byl mimo jiné před pár lety uveden v Česku na festivalu Mezipatra, začal jako autobiografická fikce. Jak dospěl až do formy rekonstruktivního dokumentu ? Všímala jste si toho pozvolna, nebo nastal nějaký bod zlomu, kdy jste si nutnost změny uvědomila ?
V roce 2019 jsem se vydala do Thajska se svými známými Aaminou a Athenou, které měly hrát mě a Meril. Naším cílem bylo obhlédnout místa, kde chceme film natočit, ale nakonec je většina záběrů právě z téhle cesty. Když jsem se do Thajska tehdy vydávala, opravdu jsem chtěla natočit fikční film. Fikce má pro mě totiž určité kouzlo tím, jak svým způsobem existuje mimo realitu.
Když jsme ale dorazily do hotelu, uvědomila jsem si, že Aamina a Athena mají velice silné postoje a názory, o které se chtějí podělit. Cítila jsem, že se nemůžu vyhnout tomu, aby se tohle do filmu propsalo, a že je důležité, aby se do něj dostaly pohledy nás všech. Byly jsme tam tři trans ženy, které se snažily natočit film o trans zkušenosti, a v takové situaci člověk řeší mnoho věcí, které nemůže předvídat. Myslím, že bylo důležité ukázat tyhle různé záležitosti, které se při natáčení dokumentů i fikčních filmů objeví, a při jejichž posuzování si nemůžu pomoct a prostě v nich vidím určitý rozměr exploatace (vykořisťování; ve filmové vědě se jako „exploatační filmy“ označují snímky, které zneužívají svého materiálu k vytvoření senzace, která má přilákat diváctvo, pozn. red.). Skoro jako by člověk vykořisťoval sám sebe.
Ve filmu odhaluji hodně materiálu, který jsem původně točila pro své osobní potřeby. Člověk musí být v takové situaci ochotný se o takové věci s diváky podělit. To bylo mimochodem velice zajímavé na Aamině. Ta chtěla mít pod kontrolou způsob, kterým je zobrazena, a nechtěla být vykreslená jako něco exotického nebo jako nějaká senzace, což se mnoha trans ženám ve filmech stává. Nikdy jsem neviděla, že by se někdo ve filmu zabýval tím, jak samy trans ženy chtějí být reprezentovány.
Řekla bych, že spousta lidí, kteří nejsou trans, se dokáží ztotožnit s tím, že někdy leželi v posteli s pláčem a přáli si, aby je někdo miloval.
Athena se mnou o těchto věcech taky hodně mluvila. Říkala, že když existuje tolik tragicky laděných filmů o trans ženách, pak je na místě přemýšlet o tom, jestli se takovou cestou máme vydávat také. Při práci na filmu jsem mluvila s mnoha dalšími queer lidmi, kteří zpochybňovali, jestli je potřeba točit další smutný queer příběh. Té kritice jsem samozřejmě naslouchala. Ve filmu jsou i humorné momenty a třeba závěrečná scéna je vcelku optimistická a vtipná. Přišlo mi ale důležité mluvit o problémech, které jsem chtěla otevřít. Myslím, že je velký rozdíl v tom, když je sama tvůrkyně trans, a když někdo, kdo trans není, točí o trans ženách film. Přistupujeme k tomu ze zcela jiného úhlu.
Abych se tedy vrátila k původní otázce: velice brzy po návratu z Thajska jsem si tu změnu uvědomila a cítila jsem, že ten film bude kategorií sama pro sebe. Že se nebude držet zajetých pravidel.
Váš snímek má v sobě jakousi archeologickou stránku. Obzvlášť scény, které rekonstruujete z paměti, jako by skutečně byly přízraky a ozvěnami z minulosti. I ve svém ostatním díle ostatně často pracujete s motivem duchů.
Myslím, že se snažím pojit neviditelné — různé energie a atmosféru — s hmotnými místy, kde se odehrály určité věci. Sama v sobě cítím jistou rozpolcenost: pochybuji, že existuje něco mimo náš svět, ale zároveň v to věřím a vlastně i doufám. Mělo by pro mě velký význam, kdyby nadpřirozeno skutečně existovalo. Ve snímku ale sama říkám, že žádní duchové nejsou, že neexistuje žádná magie. Nikdy jsem nic jako ducha neviděla, ani si neprošla zážitkem, o kterém by se dalo mluvit jako o nadpřirozeném — na rozdíl od některých lidí co znám. Chtěla jsem ale vyjádřit tu prázdnotu a nemožnost oslovit někoho, kdo už mezi námi není.
Co ale určitě dokážu cítit, je atmosféra. Mám pocit, že se určité energie na místech drží. Ve filmu se vracím do Thajska, země velice vzdálené mému domovu, a pokládám si otázku: zůstalo tam něco ze mě? A z Meril? Ve filmu se i vracím k bytu, kde Meril kdysi bydlela, a dochází mi, že když zemřela, necítila jsem potřebu mít nějaké fyzické místo, kam bych si mohla zajít na ni zavzpomínat — třeba hrob, prostě něco, co by říkalo, že tu s námi v určitém okamžiku byla. Žádný hrob ale nemá, její rodiče nechtějí být s nikým z jejího okolí v kontaktu a myslím si, že ji svým způsobem vymazali.
Tak jsem si uvědomila, jak důležité pro nás je mít vazby na fyzická místa. Žijeme ve fyzické realitě, neustále jsme v kontaktu s fyzičnem. Myslím, že tahle dualita fyzična a nefyzična, viditelna a neviditelna, je něco, co se snažím zkoumat.
Jádrem spousty queer příběhů je tragédie. V dřívějších rozhovorech jste mluvila i o vystřižení některých scén. K tomuto rozhodnutí jste dospěla po diskuzi s Aaminou o vyobrazení operace, které je ve snímku velmi syrové a mohlo vyznít kritičtěji, než jste si přála. Film se ale zároveň nepodřizuje klasickému narativu trans filmů, ve kterých je tranzice cílem nebo koncem, ale věnuje se tomu, jaký po ní následuje život.
Myslím, že úplně nesouhlasím s tím, že je ta operace samotná ve filmu vyobrazená negativně, protože sama ve snímku říkám, že bych zemřela, kdybych operaci nepodstoupila, a opakuji, že jí nelituji. I když ta moje nedopadla zcela úspěšně, vůbec jí nelituji a zemřela bych, kdybych ji neprodělala.
Můj postoj k upřímnosti vyobrazení teď asi ovlivňují i obavy z politické situace v mé zemi. Ve Švédsku teď sílí krajní pravice a lidi se bojí, že nám mimo jiné omezí i zdravotní péči pro trans osoby. Věřím publiku, že pochopí, že nebylo mým cílem operaci kritizovat. Šlo mi o upřímnost a otevřenost, takže jsem se snažila na plátno přenést tu existenciální cestu, kterou jsem si sama prošla po operaci.
Tranzice je zajímavá tím, že se odehrává na mnoha úrovních. Aamina se v průběhu projektu hodně změnila. Abych vysvětlila, jak to bylo: v okamžiku, kdy s filmem začínáme, Aamina ještě tranzicí neprochází — jestli je tedy vůbec možné označit něco za pevný začátek a konec procesu tranzice. Jednoduše řečeno nebere hormony a není po žádné operaci. Teď už má samozřejmě „po“ tranzici, a to myslím ukazuje, že si procházíme různými fázemi. Všechno se mění a lidé mizí. S tím souvisí i to, že se Aamina z děje ke konci svým způsobem vytrácí, protože se ohledně filmu cítí jinak než na začátku natáčení. To pro ni bylo velice důležité.
Dokumenty vás mohou vést nečekaným směrem. Trochu přijdete o kontrolu a nevíte, kudy se bude příběh ubírat. Natáčení pro mě byla taková horská dráha. Myslím, že to bylo to nejtěžší, čím jsem si prošla, snad s výjimkou tranzice. Proto si ty dvě zkušenosti spojuji, patří k sobě.
Sama jsem měla období po tranzici, kdy jsem nechtěla otevřeně mluvit o sobě jako „trans“. Chtěla jsem být jen žena, protože jsem se stala ženou. Proč bych měla odhalovat, čím jsem si prošla? Ale jak běžel čas, cítila jsem, že je to natolik významná část mě samotné, že bych o tom vlastně mlčet neměla. Vždyť jsem prošla tolika výjimečnými situacemi.
Výchozím bodem snímku je to, že se Meril rozhodla vzít si život. To jsem z něj prostě odstranit nemohla. Ale já, Athena a Aamina tu stále jsme a nevydaly jsme se stejnou cestou, což samo za sebe ukazuje, že tu je vždycky naděje. Já a Athena jsme na začátku práce na filmu byly v hlubokých depresích. Natáčení pro nás bylo způsobem, jak se sblížit s ostatními a najít něco jako smysl. Musely jsme vydržet, film spolu dotočit – a myslím, že nás ten projekt zachránil.
Řekla bych, že jsem prožila úžasný život, kterého nelituji. Byl to velký boj, který mě vedl do situací, které bych asi nikdy nezažila, nebýt trans. Mám díky tomu mnoho o čem vyprávět. Omlouvám se, pokud teď mluvím až moc!
Vůbec ne. Vážím si, že takhle otevřeně a detailně mluvíte o tak osobním snímku. Přeci jen jde o vaše zkušenosti, které nemusí být zcela černobílé a vždy se objeví něco pozitivního a negativního.
Ano. A Athena s Aaminou už si operacemi též prošly a jejich byly mnohem úspěšnější než ta moje. Myslím, že je moc dobře, že si nemusely projít tím, co já. Musím vážně zdůraznit, že pro některé lidi jde o nezbytnou operaci, kterou potřebují, aby zůstali naživu.
Není pro mě samozřejmé sdílet ve filmu tak intimní věci, i když se můj přístup k otevřenosti často mění. Někdy ji považuji téměř za povinnost, říkám si „pro umění cokoliv !“, a jindy se cítím zranitelně a vyčítám si třeba, co jsem nějak natočila, a beru to jako překročení hranic vlastní integrity. Myslím, že z téhle ambivalence se stalo taky zajímavé téma, ale nakonec se to celé vydařilo a jsem s výsledkem spokojená.
Jsem v rozpacích z toho, když jako umělkyně slýchám, že některé příběhy se vyprávět nesluší. Podle mě je to dost nebezpečný přístup — pak se totiž z umění vytrácí svoboda a upřímnost. A právě upřímnost pro mě byla tou nejdůležitější vlastností, abych mohla vyprávět o svých pocitech a o tom, čím jsem si prošla. Chtěla jsem vše zaznamenat upřímně a svobodně, bez cenzury.
Film ale není čistě o zkušenostech, o nichž se právě bavíme, ale i o hlubších existenciálních otázkách, se kterými se může ztotožnit spousta diváků:ček, kteří nutně nemusí být trans nebo LGBTQ a ani k takovým lidem nemusí mít blízko. O to jsem se snažila, a podle reakcí tady ve Varech mám pocit, že se mi to podařilo, za což jsem moc ráda. Řekla bych, že spousta lidí, kteří nejsou trans, se dokáží ztotožnit s tím, že někdy leželi v posteli s pláčem a přáli si, aby je někdo miloval.
Nedávno jste na svých sociálních sítích sdílela a chválila recenzi z portálu Cineuropa, která se také více věnovala těm aspektům filmu, které zachycují zkušenosti, kterými může projít kdokoliv, nejen trans nebo queer lidé.
Z té recenze jsem měla velkou radost, protože, jak už jsem zmínila, velké téma i v mé další tvorbě je atmosféra a ty spíše neviditelné věci, které se snažím zachytit. Myslím, že je to do velké míry s trans perspektivou a zkušeností propojené. Různá místa časem stárnou, jak se pojí s lidmi, jejich vzpomínkami a duchy. Vzpomínky jsou také svým způsobem duchové. To je podle mě téma snímku, o kterém se v recenzích moc nemluví.
Přeci jen to nejviditelnější téma je trans zkušenost, tranzice a cesta za fyzickou změnou, ale myslím, že moje vnitřní cesta je také velmi důležitá. Podstatné je právě i to, že se pojí s různými prostředími. Třeba ten hotel, ve kterém jsme byly ubytované s Meril a odehrává se v něm velká část snímku — ten se změnil. Zavřeli ho, takže už se tam nedostanu. Přitom byl tak důležitým místem pro utváření mé identity. Podobně na tom je nákupní středisko, do kterého jsme se s Meril vydaly na první vycházku po operaci. Od té doby úplně zchátralo, a když jsem se k němu po sedmi letech vrátila, bylo vytopené.
Váš nadcházející snímek — Trans Love nebo Trans Amour — má zachycovat cestu, na kterou jste se jako dvacátnice vydala napříč Spojenými státy. Stopovala jste až do San Francisca, kde jste podstoupila feminizační operaci obličeje (FFS). Máte zatím v plánu, aby šlo o klasický fikční žánr, jako jste původně plánovala pro Trans Memoria, nebo budete znovu točit spíše dokumentárně ?
Ne, tentokrát chci opravdu natočit fikci. Už jsem narazila na velmi zajímavou herečku, se kterou bych chtěla pracovat. Jsem moc ráda, že Trans Memoria je tím, čím je. Moc se mi líbí, kolik mísí žánrů a stylů a to, že má svá vlastní pravidla — ale mám pocit, že chci teď natočit něco fikčnějšího. Klidně se to taky může dotknout jiných žánrů, ale v zásadě by to měla fikce. Chci pracovat s herečkou, protože podle mě není jednoduché odhalit tolik z vlastního osobního života, jako jsem to udělala teď, když jsem do filmu zahrnula svůj osobní videodeník. Nebráním se tomu, abych něco podobného udělala zase, ale v tomto okamžiku si opravdu představuji hraný film, který bude silně ovlivněný První zkouškou. Myslím, že to bude hodně jiný styl než v Trans Memorii. Fikční filmy mohou působit silně emocionálně a to mě k nim táhne.
Dokumenty vás mohou vést nečekaným směrem. Trochu přijdete o kontrolu a nevíte, kudy se bude příběh ubírat. Natáčení pro mě byla taková horská dráha. Myslím, že to bylo to nejtěžší, čím jsem si prošla, snad s výjimkou tranzice. Proto si ty dvě zkušenosti spojuji, patří k sobě. Tentokrát chci mít nad příběhem větší kontrolu a připravit si lepší výchozí bod pro natáčení. S Trans Memoria jsem si to udělala opravdu těžké. Je vlastně docela zázrak, že film v takové formě a za takových podmínek existuje.
Letos slavíme stoleté výročí úmrtí autora Franze Kafky, na karlovarském festivalu mu díky výročí byla věnována samostatná sekce. Kafkovo dílo je nejčastěji asociováno s motivy proměny, ale také neprostupnou byrokracií. Tyto motivy se úzce pojí s trans zkušeností a identitou — i s ohledem na rozdílnou míru její legislace na světě. Jako Švédka jste například cestovala kvůli natáčení do Thajska, kde oproti vaší domovské zemi panuje velice rozdílný pohled na trans lidi, gender i genderové identity. Jak se do vašeho filmu promítly kulturní a politické trendy a rozdíly?
Mezi Švédskem a Thajskem je rozhodně velký kontrast. Někde jsem četla, že dvacet procent populace Thajska je trans — sice nevím, jestli je to pravda, ale určitě je tam silné zastoupení trans lidí a lidé obecně mají velice fluidní genderovou identitu, což je velmi osvobozující. Má to však i odvrácenou stránku, je s tím přístupem spojeno i mnoho temna… Nevím ale, jestli jsem se tím rozdílem nechala ovlivnit v průběhu natáčení. Když jsem před osmi lety začala na filmu pracovat, ještě nenastala „revoluce“ ve vnímání trans lidí, jíž jsme si prošli o něco později, když se například začalo točit víc filmů a veřejnost si začala víc uvědomovat, že existujeme.
Na švédském venkově v devadesátkách, kde jsem vyrůstala, nikdo nevěděl, že trans lidé vůbec existují. O homosexualitě lidé tak nějak věděli, ale o trans lidech vůbec. Myslím, že mě to celkem stresovalo na začátku práce na filmu — ten nezvyklý trans narativ a vybočení z mainstreamu —, ale myslím, že časem se tato problematika dostala do širšího povědomí lidí a mnoho věcí se zlepšilo. Teď mám ale pocit, že se věci obrací zpátky k horšímu.
Nevím, nakolik se to propsalo do samotného filmu. Možná tím, že mi přišlo o to naléhavější ukázat, že to, čím si procházíme, není jednoduché. Bylo pro mě důležité ukázat, jaké to zabere úsilí. Myslela jsem na hnutí TERF (trans-exclusionary radical feminism; lidé, kteří používají rétoriku feminismu k tomu, aby diskriminovali trans lidi, pozn. red.) a na to, že feministické kruhy pro mě bývaly jedněmi z pár bezpečných komunit a jak se tohle změnilo. Doufám, že někdo z takových lidí uvidí tenhle film a uvědomí si, že to neděláme pro zábavu. Spousta lidí při snaze o tranzici zmizí nebo se zmizet rozhodne. Míry vražd trans lidí jsou napříč světem velmi vysoké. Patříme k těm nejzranitelnějším.
Nechápu, jak se z toho — z nás — stalo takto kontroverzní téma. V současnosti dělám ještě na dalším projektu, ve kterém se s dvěma přáteli — gay mužem a kamarádkou, která není původem ze Švédska a má tmavé vlasy a pleť — vracíme do svého rodného města v jedné odlehlejší části Švédska. Setkáváme se tam s mladými lidi, kteří už mohli vyrůstat v multikulturním prostředí, ale víme, že když jsme byli mladší, bývali v té oblasti lidé často rasističtí nebo homofobní. Představujeme jim tam takovou velkolepou multikulturní drag show. Máme za cíl lidi spojit a vytáhnout je z jejich bublin, protože my žijeme ve velkých městech, oni na venkově, a normálně se takhle nikdy nesetkáváme.
Když jsme se tam vydali, říkala jsem si, že to bude strašná zábava. Pak jsem si všimla, že s mým kamarádem jako gayem neměli vůbec problém, já jako bych je ale provokovala jen pouhou přítomností. Hodně mě to zaskočilo, protože obvykle mě lidé vnímají prostě jako ženu, ale tohle bylo vážně těžké. Přijde mi neuvěřitelné, že přesto, že jsme nejzranitelnější skupina, o nás mluví lidé způsobem, který překrucuje fakta a mění pravdu na něco, co je velmi vzdálené realitě — a pak se stane to, že provokuju lidi jen tím, že jsem.
Myslím, že i toto bylo pro film hodně důležité. Ukázat, že existuje tolik trans příběhů, kolik je trans lidí. Už jen my tři — já, Athena a Aamina — na věci nahlížíme z tak odlišných pohledů. I to bylo jednou z point filmu: ukázat, že trans lidé jsou prostě lidé a každý je jiný. Když nad tím teď přemýšlím, zdůraznila bych na filmu právě tohle.
Poznámka: Text původně vznikl pro studentský web Korektiv.
Editor: Martin Veselý
Napsat komentář