Jako pro někoho, kdo na filmových festivalech v posledních letech především pracuje, pro mě byla čistě divácká cesta do Berlína jako dlouho vyhlížené prázdniny (ze kterých se člověk vrací s těžkou spánkovou deprivací). Nahlížení do časového programu, ranní vstávání s rezervačním systémem, radost z každého uloveného lístku i povzdech nad beznadějně obsazenými projekcemi Judeho Kontinentalu ’25 – to všechno připomínalo dobře známé festivalové dobrodružství. Strategie, se kterou jsem si filmy vybírala, nebyla zvlášť sofistikovaná. Zaměřila jsem se na hlavní soutěž, krátké filmy a několik objevů, které v programu vzbudily mou pozornost. V organizátorské židli jsem za ty roky zapomněla, jak nepředvídatelná dokáže festivalová zkušenost být. O to víc mě překvapilo, že jsem nakonec viděla všechny tři filmy oceněné hlavními cenami.
Berlinale s novým vedením
V Hlavní soutěži festivalu se představilo celkem 19 filmů a udělené ceny naznačily směřování, které můžeme očekávat od nového uměleckého vedení. Oproti období, kdy festival vedl Carlo Chatrian, si medvědí sošky z hlavní soutěže odnesly divácky přívětivější filmy, které si snadno najdou cestu ke svým lokálním distributorům. Nová umělecká ředitelka Tricia Tuttle tak spolu s novým programovým týmem vyslyšela kritiku, podle které Berlinale zaostává za svými festivalovými konkurenty v Cannes a Benátkách. Chatrian, o jehož odchodu bylo jasno již na začátku loňského roku, se během svého angažmá musel vyrovnávat s pandemií covidu, válkou na Ukrajině i zásahy ze strany německého ministerstva kultury, které nakonec vedly k jeho rezignaci. Jedna ze strategií, pro kterou se nové vedení rozhodlo, bylo pozvání velkého množství zahraničních hvězd. K prolomení festivalového rekordu v počtu prodaných lístků jistě přispělo, že se po červeném koberci do Berlinale Palastu prošli Timothée Chalamet, Jessica Chastain, Robert Pattinson, Benedict Cumberbatch a mnoho dalších.
Zrušení druhé soutěžní sekce Encounters bylo už méně blyštivou změnou. Sekce založená během Chatrianova mandátu představovala nekonvenční a odvážná díla, která často vzdorovala selekčním strategiím předních filmových festivalů. Její zrušení se dalo očekávat. Představuje však velkou ztrátu, která jen potvrzuje trend velkých festivalů, tedy méně riskovat a vyhýbat se podvratným filmům. Za dobu své čtyřleté existence přitom tato sekce přinesla mnoho výrazných děl. Nově naopak vznikla sekce Perspectives, která představuje celovečerní prvotiny. Její tříčlenná porota udělila cenu mexickému snímku The Devil Smokes (and Saves the Burnt Matches in the Same Box) režiséra Ernesta Martíneze Bucia.
Dánské snění o transformativní síle lásky
Zlatého medvěda za nejlepší film si odvezlo dánské drama Dreams (Sex Love) režiséra Daga Johana Haugeruda. Poslední film volné trilogie sleduje sedmnáctiletou Johannu, která se zamiluje do své středoškolské učitelky. Existenciální intenzitu první lásky prožívá Johanna mlčky, se všemi jejími ostny i hřejivostí, a nenaplněný vztah, skrze který vnitřně roste, přetaví jako memento do stostránkové novely plné detailů a fantazie. Tlak emocionální samoty nakonec Johannu přemůže a text dá přečíst volnomyšlenkářské babičce-spisovatelce. Kniha, jejíž kvalita uhrane i babiččinu vydavatelku, rozvíří jinak zdánlivě klidné rodinné vody a donutí celou ženskou domácnost zamyslet se nad (ne)naplněností vlastních snů.
V kinosále jsem rozhodně nebyla jediná, pro koho byly Dreams (Sex Love) prvním zhlédnutým filmem trilogie. A rozhodně jsem nebyla jediná, koho tento zážitek přesvědčil k okamžitému doplnění restů. Haugerud se při psaní a tvorbě inspiroval Kieślowského Třemi barvami a podobně jako on vytvořil žánrově odlišné snímky, které nevyžadují sledování ve specifickém pořadí. Propojuje je především zkoumání jednoho tématu z různých perspektiv, ne narativní návaznost. Všechny filmy trilogie zároveň spojuje důraz kladený na dialogy. Haugerud si rozdělením Dreams Sex Love na tři filmy vytvořil prostor, ve kterém se může mezilidským vztahům věnovat důkladně a pomocí zručné žánrové hry zkoumat jejich různá zákoutí. Drømmer, jak zní originální název, zachycuje Johanninu proměnu v sexuální bytost a věnuje se mimo jiné otázkám interpretace. Může Johanna ve svém věku vůbec vědět, co se přesně stalo? A kde leží hranice mezi skutečností a fantazií?
Drømmer jako konverzační drama par excellence ale nešetří ani vizuálními metaforami. Haugerud zasazuje příběh do každodenních kulis školní třídy, jedné domácnosti, několika ulic a lesa. S podobnou civilností, která však nesklouzává ke strohému realismu, přistupuje i ke zmíněným vizuálním metaforám. Schodiště obytného domu, les nebo kvetoucí čaj se stávají srozumitelnými, přesto sofistikovanými metaforami.
Trilogie je výjimečná i tím, že všechny tři filmy vznikly v průběhu roku 2022 a během jednoho roku byly také uvedeny na světových festivalech. První Sex si odbyl premiéru na 74. ročníku Berlinale v sekci Panorama a jako jediný z trilogie nebyl uvedený v hlavní soutěžní sekci. Druhý Love uvedly v hlavní soutěži Benátky, aby se s Dreams Haugerud letos vrátil do Berlína pro hlavní cenu. Jako vítěze Zlatého medvěda ho bude jistě chtít uvést česká festivalová scéna. Do kin ho pak přinese společnost Pilot Films, která pro lokální distribuci koupila celou Haugerudovu trilogii.
Kormidlem proti ageismu
O tom, že není nikdy pozdě vzít život do vlastních rukou a splnit si sny, vypráví i brazilské dystopické drama The Blue Trail režiséra Gabriela Mascara, které porota ocenila Stříbrným medvědem. Ve světě blízké budoucnosti brazilská vláda „odměňuje“ všechny osoby starší 75 let odsunem do seniorských kolonií. Pod záminkou péče mají starší obyvatelé uvolnit místo, aby měli mladí kde bydlet, pracovat a budovat společnost. Sedmasedmdesátiletá Teresa se s nekompromisní politikou střetává při vyhazovu z práce. Poslední dny na svobodě ji přinutí přemýšlet o jejích snech a jeden z nich si nakonec rozhodne splnit. Vydává se na nepředvídatelnou cestu brazilským pralesem, na jejímž konci na ni však nečekají stařecké pleny ani pasivní agrese mladých úředníků, ale lodní kormidlo a svoboda.
Vodní road movie je navzdory temné premise příjemnou a vtipnou podívanou. Mascaro přiznává, že jeho cílem bylo napsat příběh, který se nebude na stáří dívat obvyklým prizmatem nostalgie a dojímání. Postava Teresy se podobným klišé vyhýbá. Jako nezávislá seniorka vede naplněný život, který není definovaný péčí o vnoučata nebo čekáním na smrt. Rázně si jde za svým a ani prázdné sliby ubreptaných opileckých mladíků ji v tom nemůžou zastavit. Krajina brazilského pralesa a podmanivé toky řek se zde v mnohém stávají předobrazem vyprávění. Podobně jako řeka v některých částech zpomaluje, aby za meandrem nabralo nové tempo. Divoká příroda Terese nabízí útočiště i cestu k seberealizaci a sebepoznání.
The Blue Trail osciluje mezi komedií a dramatem. Depresivní situaci brazilských seniorů film ilustruje až groteskně. Senioři, zbaveni svéprávnosti, utíkají kam se jim zachce, a policie je pak ve vozících sváží zpátky. Všudypřítomný paternalismus ironicky odkazuje na pokrytectví systému i moc jazyka, který může v mžiku proměnit postavení člověka ve společnosti. Mascaro se vyhýbá zobrazování kolonií tím, že příběh vypráví pouze skrze Teresinu perspektivu, a charakter světa tak v mnohém zůstává tajemstvím. The Blue Trail se také vyhýbá hlubšímu politickému komentáři, který bývá pro dystopické příběhy typický. S politickými tématy se v některých ohledech vyrovnává, jeho vyznění je ale spíše krotké. Místo vzpoury proti systému volá především po osobním osvobození a útěku. Aneb jak se dozvíme od jedné z postav: „když se naučíš řídit jednu loď, můžeš řídit všechny“.
Skulina do zvířecí duše a nevinnost dětství
Žánru road movie se na letošním Berlinale dařilo. Za pomalé argentinské drama The Message o dívce, která umí komunikat se zvířaty, si režisér Iván Fund odnesl pomyslnou třetí cenu. Po Kossakovského Gundě či Ariasově Pepem je The Message dalším oceněným filmem, v jehož centru stojí zvířecí protagonisté. Černobílá road movie některé kritiky nepřesvědčila. Její ocenění tak mohlo být překvapením.
Mladičká Anika žije se svými opatrovníky v dodávce, kterou brázdí všechny kouty Argentiny. Rodinný rozpočet plní výlety za umírajícími psy, uraženými kočkami a opuštěnými ježky, kterým jejich lidští pánové přestali rozumět. Skupina se nikde nezdrží moc dlouho, Anice po cestě vypadne pár mléčných zubů a vrcholem blaha jsou pro ni křupky nacpané do svačiny z benzínky. Není snadné zvolit pozici, ze které do The Message vstoupit.
Film na několika úrovních pracuje se vztahem jazyka a reality. Neřeší přitom, zda Anika skutečně dokáže se zvířaty komunikovat – podstatné totiž je, že v její schopnosti věří lidé okolo. Vyprávění se vyhýbá magickému realismu a na Aničinu schopnost se dívá spíše jako na pověru, ke které se lidé uchylují ze zoufalství. Za přibližně 12 dolarů za seanci se Anika noří do temných vod umírání a opuštěnosti a léčí spíše rány pečovatelů než zvířat. Dualita jazyka a zvířecího mlčení (či absence jazyka) otevírá i prostor pro úvahy nad možnostmi překladu – jak má Anika přetlumočit trápení smutné želvy, která nekomunikuje lidským jazykem? Kouzlo, které vyplňuje prostor mezi pohledem člověka a zvířete, mění způsob, jak se na zvířata na plátně díváme. Svět přestává být pouze místem lidí a jejich v jazyce existujících příběhů. Každé zaštěbetání připomíná, jak je prostor plný života a zvířatům dává individualitu. Film uzavírá fenomenální záběr na roj nočního hmyzu hemžícího se u pouliční osvětlení. To, na co bychom se jinak nejspíš dívali jako na ornamentální choreografii nekontrolovatelné přírody, se stává impresionistickou malbou hmyzí jedinečnosti i prchavou alegorií na Aničin pozoruhodný dar.
Hodně oceněných filmů se mi bohužel vidět nepodařilo. Dá se ale očekávat, že se řada z nich objeví na českých filmových festivalech i v distribuci. Radu Jude, který si odnesl cenu za nejlepší scénář, je stálicí karlovarského festivalu, a jeho Kontinental ’25 tak snad budeme mít možnost vidět už v létě. Distribuční společnost Artcam do svého katalogu zařadila vítěze Zvláštního uznání z Perspektiv, belgické drama o boji matky o opatrovnictví svých dětí We Believe You. Brzy by se měly objevit i novinky o akvizicích společnosti Film Europe, která pravidelně pořádá filmovou přehlídku Be2Can.
Na festivalech se ale promítají i filmy, které se ocenění nedočkaly. Jim se budu věnovat v druhém textu berlínského speciálu.
Kompletní seznam oceněných filmů je uvedený na stránkách festivalu.
Napsat komentář