Kristina Kůlová je studentkou kamery na FAMU, za svoji práci na filmu 3 MWh obdržela Uznání Asociace českých kameramanů za nejlepší studentské dílo v roce 2024.
Jak probíhá proces nominace na cenu za nejlepší kameru studentského filmu?
V předchozích ročnících posílali nominace učitelé, ale tento ročník je trochu jiný, protože se mohli přihlásit přímo tvůrci těch filmů. Mně přihlásila naše producentka.
Co je podle tebe na tvých pracích oceňováno nejvíce?
Nemyslím si, že mám úplně nějaký specifický rukopis. Ne u každého projektu to navíc je možné. Například u dokumentů to tolik nejde. Na filmu 3 MWh mohlo ale být oceněno to, že každý záběr je hodně promyšlený, což bylo ovlivněno i tím, že jsme točili na filmový materiál. Pečlivě jsme vybírali lokace, jezdili na obhlídky. U Temelína a Dukovan jsme byli tak osmkrát. A vlastně filmu prospělo i jeho pomalé tempo. Já jsem se nejdřív trochu bála, protože si myslím, že v dnešní době jsme zvyklí na Instagram a TikTok, kde jsou obvykle rychlé střihy, hodně barev, dynamická kamera. Tady je to přesný opak, tempo filmu je pomalé a kamera statická. Ale když pak člověk má na podobný film náladu, může se do té pomalosti a minimalističnosti ponořit.
Laik, který u filmu nikdy nepracoval si může představit, že úkolem kameramanky je hlavně natáčení podle zadání scénáře. Je tomu opravdu tak, nebo můžeš zasahovat i do výběru herců, lokací,scénáře…?
Záleží na konkrétním projektu. U studentských filmů se o tom lze společně bavit. Režisérka Marie-Magdalena Kochová i scenárista Josef Kokta byli hodně otevřeni spolupráci. Myslím, že jim záleželo na tom, abych se scénářem byla ztotožněna. Spolupracovali jsme i se scénografkou Eliškou Ouředníčkovou, bez které by obrazová složka byla mnohem chudší, a se střihačkou Veronikou Kašparovou.
Všichni jsme se scházeli a probírali jsme, jak film natočíme. Posílali jsme si moodboardy, pak jsme se scházeli, ukazovali jsme si to, koukali jsme se na filmy, posílali jsme si inspirace a podobně. Když jsme například objížděli lokace, tak jsme si s režisérkou vždycky sedli do nějakého podniku a tam jsme přes Google mapy projížděli jednotlivá místa, kde by se dalo natočit. Takže si myslím, že díky tomu to všechno takhle dobře vyšlo. Každý režisér to má jinak, ale zrovna tady Majda je extrémně otevřená spolupráci.
Všimla jsem si, že kamerou občas odšvenkuješ od postavy k nějakému neživému objektu. Snímáš předměty namísto lidí, nebo snímáš části těl, které by se mohly zdát nepodstatné, avšak všechny tyto záběry úplně přesně vystihnou scénu. Jak víš, na co se zaměřit?
Je to většinou výsledek společné debaty. Například pro nás bylo podstatné, aby film skončil scénou, kde si hlavní postava před svou smrtí na hruď položí pecku od meruňky. Nechali jsme se inspirovat jedním japonským příběhem, o tom, jak se lidé pohřbívají tak, aby z jejich těla vyrostl strom. Takže ta pecka znamená nový život a energii. A protože jsme nechtěli, aby si hlavní postava na konci filmu z ničeho nic vytáhla pecku z kapsy, potřebovali jsme, aby se ta pecka objevila ještě v nějaké scéně před tím. Proto se na začátku filmu objeví záběr s meruňkou, který se může zdát nepodstatný.
Podobně jsme přemýšleli nad kompozicí dalších scén. Když jsme chtěli na něco poukázat, tak se to například ve filmu objevilo víckrát. Nebo ve scéně, kde jde hlavní postava krajinou a nese na sobě sebevražednou kapsli, jsme chtěli znázornit, že jde dlouho, a že kapsle je těžká. Proto je ta sekvence delší. Nechtěli jsme však aby její délka byla vyčerpávající, a tak jsme se rozhodli, že tu sekvenci zpestříme scénou, kde se hlavní postava zastaví, aby si odpočinula. Hledali jsme proto místa, kde se může zastavit. Nejprve nás napadlo, že by si mohl odpočinout v lese, tam ale končí film, proto jsme se rozhodli, že si odpočine na poli mezi elektrickými stožáry. A tak vznikly záběry na stožáry.
Ve filmu se také objevily vizuální počítačové efekty v podobě blesku. Ty jsi dělala taky ty, nebo jste na ně měli VFX specialistu?
Ty jsem dělala taky já s pomocí VFX konzultace. Do střihu je ale zapracovala Majda se střihačkou Veronikou. To je naše experimentálnější pasáž, a také u ní jsme přemýšleli, jak jí do filmu zakomponovat. Říkali jsme si, že by bylo dobré, kdyby nebyla osamocená, ale kdyby na ní navázala nějaká další. Proto je tam později podobná pasáž barevných osvitů.
Když je hlavní postava u vykopané díry v zemi, do které se později pohřbí, tak obraz na chvíli ‚‚zamrzne”. Přiblížila bys, jaký má tento okamžik význam?
Myslím, že to je pro toho hrdinu takový až transcendentální moment. On původně plánoval ukončit svůj život o 19 let později, ale jeho výsledný součet celkové za život spotřebované energie, mu to neumožnil. A najednou si uvědomuje, že je to vlastně konec. Neužije si ten původně plánovaný život. Chtěli jsem tím zobrazit ten okamžik před smrtí. Říká se ‚‚žij každý den, jako kdyby byl tvůj poslední”, ale myslím si, že v ten okamžik před smrtí člověk na podobné věci nemyslí, je to obrovsky transcendentální moment a jde jen o to se nějak zastavit, podívat se a zamyslet. A vlastně i kvůli tomuhle momentu je celý film pomalý, aby do filmu líp zapadnul.
Který záběr se ti podle tebe povedl nejvíc?
Já mám osobně nejradši ten poslední, jak se hlavní postava zavírá v kapsli s tou peckou na hrudi. Hodně se mi taky líbí záběry z elektrárny. Bylo tam sice asi nejvíc práce se světlem, a je to taky trochu víc retro, ale líbí se mi jeho barvy.
Všimla jsem si, že při práci na videoklipech je pro tebe charakteristická dynamická kamera. Ten pohyb přitom komunikuje s pohybem herců. Mám tím na mysli to, že kamera jako kdyby dopředu ví, kam se herec podívá, nebo jak se pohne. Jak to děláš? Je to tvou intuicí, nebo se dopředu s herci domlouváte?
Domluva s hercem většinou v praxi úplně nefunguje. Před natáčením jsou zkoušky, při kterých vidíš, kde se herec třeba zastaví, nebo co se v záběru změní. Potom jsou tu taková nepsaná řemeslná pravidla, jako že když kamera natáčí pohyb herce, tak ve chvíli, kdy se herec zastaví, tak by se měla zastavit taky. Samozřejmě pravidla máme od toho, aby se porušovala. Může to být záměr, že ta pravidla kameraman nedodržuje. Pokud ale člověk vypráví kamerou, tak si musí promyslet, jak bude natáčet. Jestli to bude dělat klasicky podle pravidel, nebo bude pravidla záměrně porušovat. Asi se to nedá popsat úplně přesně. Je to taky hodně o intuici a nacítění se na kameru. Čím víc člověk manipuluje s kamerou, hýbe s ní ručně, švenkuje, tím víc se na ní dokáže mentálně napojit a přemýšlet filmově.
Mezi letošními veřejnými nominanty jsou pouze dvě ženy, a to nominované společně, Libuše Jarcovjáková a Klára Tasovská. Je pro tebe těžké pracovat v profesi, která může být stále stereotypně spíše považována za mužskou?
Myslím, že se to mění. Teď v ročnících na katedře kamery je víc holek a minulý rok byla na Českého lva za kameru nominována Anna Smoroňová. Ta změna je citelná. Je těžké to celé změnit násilně, myslím si, že je potřeba to dělat skrz probuzení zájmu u holek. Dost tomu pomáhají i platformy jako jsou Girls in Film a Women Cinematographers. Takže myslím, že dneska bych už dokázala vyjmenovat nějakých deset českých kameramanek, a to je pěkné.
Máš mezi kameramany a kameramankami nějaký vzor?
Mám, ale často se to mění. Z evropské scény se mi třeba hodně líbí práce polského kameramana Łukasze Żala. Ale líbí se mi spíše filmy různých tvůrců. Skvělých tvůrců je hrozně moc. A v souvislosti s touto otázkou mě napadá jedna horká novinka. Pod hlavičkou Asociace českých kameramanů vydáváme podcast Švenk, který spolumoderuji. Hostů z řad tvůrců a kameramanů jsme se ptali na podobnou otázku – jestli mají nějaký vzor. Bylo pro mě překvapivé slyšet od kameramanů, kteří byli pro mě vzorem, jaké je mají oni.
Máš nějaký vysněný projekt, ať už jako kameramanka či jinak?
Je hezké, když se to u těch filmů střídá. Baví mě různorodost. Takže určitě chci dělat všechno možné. Ale můj dlouholetý sen je natočit muzikál. Miluju muzikály, ale v česku se bohužel moc netočí. Na muzikálech mě baví, že pokud postava najednou začne zpívat a tančit, tak ta kamera může opravdu cokoliv, nic není zakázané. Když jsem se hlásila na FAMU, tak v kinech běžel La La Land a já jsem na přijímačkách řekla, že bych chtěla točit muzikály. Smáli se mi, ale myslím, že jeden se mi určitě jednou podaří natočit.
Napsat komentář