Neohrožená Angelika a ženská erotická imaginace

„Celá generace žen šílí po charismatickém hraběti Joffrey de Peyrac.“
„Romantický kýč, který je tak hříšně chutný.“
(Recenze divaček*diváků Angeliky z portálu ČSFD.)

Podobně jako většina mých vrstevnic jsem Angeliku viděla poprvé se svojí babičkou. Historická série s odvážnou a sexy hrdinkou zůstává v srdcích několika generací ženských fanynek už od svého uvedení v šedesátých letech. Za co vděčí své nehynoucí popularitě?

Z dětského diváckého zážitku jsem si donedávna pamatovala jen útržky: krásnou Michèle Mercier, přepychové kostýmy a bižuterii, jméno Joffrey, scénu bičování. To vše ve mně zanechalo neurčitý dojem něčeho eroticky vzrušivého, napínavého a podivně příjemného. Když jsem letos zhlédla celou Angeliku znovu, bylo mi jasné, že tato série není jen romanticko-dobrodružnou zábavou, ale i dobovým svědectvím o ženských sexuálních fantaziích a touhách.

Historicko-romantická pentalogie Angelika [Angelika, markýza andělů (1964), Báječná Angelika (1965), Angelika a král (1966), Nezkrotná Angelika (1967) a Angelika a sultán (1968)] vychází z monumentálního historického eposu spisovatelky Anne Golon (s faktografickou rešerší ji vypomohl její manžel Serge, v mnoha dobových kritikách ale bývá zmiňován jako jediný (!) autor). Knihy na pozadí ústředního romantického motivu vykreslují obsáhlou fresku francouzských velkých i malých dějin 17. století.

Z literárního hlediska by se Angelika dala zařadit do žánru tzv. bodice ripper (v doslovném překladu „rozparovač živůtků“, v češtině je nejbližším ekvivalentem „červená knihovna“) – jde o sexuálně explicitní romantické příběhy se zápletkou svádění protagonistky, které bývají zasazeny do minulosti. Jedná se tedy o dominantně ženský čtenářský produkt. Největší oblibě a přízni nakladatelů se těšil v 60. a 70. letech minulého století, tedy během druhé vlny feminismu, která mimo jiné představovala éru sexuální revoluce a ženské reprodukční emancipace.

Anne Golon převrací (v intencích výše popsaného žánru) tradiční pasivní roli hrdinky: Angelika je v první řadě statečná, inteligentní, odvážná, vtipná i neobyčejně krásná dívka, která má osud pevně v moci. Mužští hrdinové se v jejím příběhu objevují jako doplňující hráči, kteří jí buď pomáhají, nebo naopak maří její plány nalézt a zachránit milovaného Joffreyho. Protagonistka se musí s jejich nástrahami vyrovnat sama pomocí ženské rafinovanosti. I když je proti své vůli provdána za muže, kterým opovrhuje, vybere si alespoň kamaráda Nicolase, s nímž přijde o panenství. Ústřední motiv zajetí jejího manžela Joffreyho de Peyrac (kterého se nakonec Angelika sama rozhodne milovat) je podobně subversivní. Peyrac je obviněn, na muže v 17. století velmi netypicky, z čarodějnictví a odsouzen k smrti upálením. Opět je to Angelika, kdo se jej vydává zachránit, v čemž ji nebrání intriky, neustálé sexuální obtěžování, chudoba ani těhotenství. Angeličina dobrodružná cesta by se dala interpretovat jako hledání ženské nezávislosti a svobody.

Ačkoliv jsou filmové Angeliky primárně kostýmními dramaty – tedy kategorií zameřenou primárně na ženské divačky – na adaptacích románu a vyznění série se podíleli výhradně mužští scénáristé (Claude Brulé, Daniel Boulanger, Pascal Jardin a Alain Decaux) a režisér (Bernard Borderie). Podle Aurore Renaut[1] má tato mužská scenáristická a režijní adaptace na svědomí nejen charakterové zploštění a větší erotizaci filmové Angeliky, ale i konzervativní reinterpretaci mnoha erotických a „morálně závadných“ scén literární předlohy. Mainstreamový francouzští diváci zkrátka ještě nebyli připraveni, a cenzura Páté Francouzské republiky tvůrcům neumožňovala představit emancipovanou hrdinku, která využívá vlastní krásu jako zbraň i zdroj rozkoše.[2] Ve scénáři je patrná snaha udělat z Angeliky méně sebevědomou, zato morálnější hrdinku, která nebude odporovat dobové představě správné a počestné ženy. Nepřípustným se například zdálo Angeličino rozhodnutí přijít o panenství s kamarádem Nicolasem. Ačkoliv knižní i filmová scéna končí vyrušením milenců v jejich úkrytu na seně, předcházejí jim odlišné události. Literární Angelika se v prvním díle rozhodne stůj co stůj překazit nastávajícímu manželovi jeho privilegium, i když se jí Nicolas začne zmocňovat nečekaně brutálně:

„S vypětím všech sil chtěla, aby to bylo rychle hotové, protože by je mohli chytit. Se zaťatými zuby si stále opakovala, že to nebude ten druhý muž, kdo si ji vezme jako první. (…) Chtěla, opravdu chtěla, aby se tenhle čin uskutečnil. Ale několikrát se sotva zadržela, aby neodstrčila to těžké tělo, které se jí náhle zmocňovalo.“[3]

Ve filmové adaptaci je oproti tomu scéna značně idyličtější, ale přesto se Angelika na poslední chvíli vzepře a odmítne. Vzápětí jsou ale oba odhaleni. Podobně i v pokračování Báječná Angelika je vyznění sexuální scény změněno, aby konvenovalo představě o počestnější a morálnější hrdince, která nezávaznému sexu rozhodně neholduje. V knize se vězněná Angelika podvolí a vyspí se s násilným strážníkem, který ji za to odpustí trest bičem. Prvotní Angeličino znechucení ale přechází v požitek ze sexu, i přes mužovu značnou neatraktivitu.[4] Pro scenáristy byla takováto nevázanost opět za hranou, a tak raději Angeliku nechali, aby strážníka přeprala a omráčila. Erotický požitek, kterou předloha navozovala totiž neodpovídala dobovým normám v zobrazování ženské touhy.

Přes výše zmíněné úpravy je ale patrné, že i filmová Angelika má v sobě mnoho prvků erotických fantazií, které nevyhovovaly dobovým představám o zdravé ženské sexualitě. Předně je série v kontextu podobných kostýmních dramat vyniká silnou erotizací mužského těla a důrazem na female gaze. U řady hrdinčiných milenců (kterých není v pěti dílech poskrovnu) je v záběrech kladen důraz na jejich nahé torzo. Když je zahaleno do prostěradel, chápeme, že dialog probíhá bezprostředně po sexu. Angelika je v těchto případech zpravidla oblečena, ve scéně zaujímá pohodlnější postavení a celkově je její tělo odhalováno míň než to mužské. (Výjimku představují scény s ústředním milencem Peyracem, na kterých se nacházejí nazí obvykle oba. Důraz je tu ale kladen především na detaily tváří vyjadřujících něhu nebo vzrušení.) Například u Nicolase je sexualizace těla posílena i kostýmem – holou hruď má oblečenou jen do černého krátkého kabátku, který zdůrazňuje jeho vypracovanou prsní a břišní muskulaturu. Jeho postava je pak v prostoru inscenována tak, aby ke kamerám stála lehce zešikma, což dává vyniknout stínohře jeho svalů a ostře řezané čelisti.

V ženských sexuálních fantaziích je zakotvena samotná narace žánru bodice ripper, tedy i Angeliky. Centrem dění je sebevědomá protagonistka, se kterou se divačky a čtenářky ztotožňují. Kolem její neodolatelné persony se odehrává drama žádostivých nápadníků, kteří o ni usilují. Hrdinka rozhoduje, komu projeví přízeň (a jak už jsme si ukázali, ani předem dohodnutá svatba nezabrání Angelice určit si sexuálního partnera sama). Psychosexuoložka Kateřina Kvapilová v rozhovoru pro podcast Slast potvrdila, že dle výzkumu erotických fantazií převládá u žen touha být tou, která „přijímá“, která je neodolatelná a o kterou je usilováno.[5] Do rámce tohoto snění zapadají i představy sexuálního nátlaku (kterému v průběhu série opakovaně čelí – někdy neúspěšně – i Angelika). Podle Kvapilové toto „snění o znásilnění“ u žen neodráží skutečnou touhu být zneužita, naopak zapadá do opakujícího se narativu postupného svádění a dobývání, které ženě v její submisivní roli lichotí (nikdy ale nedojde k sexu bez souhlasu, spíše k prolomení ženiných myšlenkových bariér atraktivním a dominantním mužem).

V naraci je tedy patrný rozpor, či spíše vyjednávání o míře hrdinčiny aktivity a pasivity. Angelika je neohrožená hrdinka na cestě za svobodou a sebeurčením, přesto ale největší slast nachází skrz pokoření (nikoliv násilí). Příkladem může být už samotný Joffrey de Peyrac, kterému je provdána proti své vůli. Má zohavený obličej, kulhá, ale přesto s pomoci něhy, humoru a svádění přiměje hrdinku, aby se do něj beznadějně zamilovala. Podobný rozpor zahrnuje i Peyrac (a s ním i jemu podobní milovníci tohoto žánru): je něžný i agresivní, bezcitný i jemný, barbarský i vznešený.

Závěrem lze říci, že Angelika je nejen ikonickým dílem, které se zapsalo do povědomí několika generací divaček, ale také ojedinělým zpracováním ženských fantazií v kulturním průmyslu ovládaném mužskými autory. Navzdory úpravám filmové adaptace si Angelika zachovala schopnost vyvolávat erotické fantazie a rezonovat s ženským diváctvem, které v ní nachází nejen svou hrdinku, ale i odraz vlastních tužeb a snů. Po šedesáti letech od uvedení zůstává stále živým svědectvím o ženské sexualitě, kterou nelze jednoduše zaškatulkovat.

[1]: Renaut, Aurore. « Angélique, une série de “corsage et d’épée” ». Sociétés & Représentations, 2020/1 N° 49, 2020. p.223-231. CAIRN.INFO, shs.cairn.info/revue-societes-et-representations-2020-1-page-223?lang=fr.

[2]: Tamtéž, s. 227.

[3]: Tamtéž, s. 228.

[4]: Tamtéž, s. 227.

[5]: Rozhovor Lindy Bartošové s Kateřinou Kvapilovou ze série Slast, Radio Wave, dostupné na: https://wave.rozhlas.cz/sesbirali-jsme-stovky-zenskych-fantazii-obecne-jsou-delsi-nez-ty-muzske-rika-9365214.

Editor: Martin Šrajer