Doklady, prosím: Reflexe počítačové hry Papers, please
17. 1. 2025 # 1.49 # Aktuálně # Bez komentáře„Sláva Artošce!“ zaznívá ve hře Papers, please snad s každým kliknutím, pohybem a dialogem. Děj je totiž situován do fiktivního totalitního státu připomínajícího dobu železné opony či nacistického Německa. Ostatně autor hry Lucas Pope se napodobením nacistické orlice nebo imitací ruštiny přiznaně trefuje do obou zmíněných ideologií. Komunistický stát Artoška je místem, v němž panuje podnebí mrazu, podezřívavosti, nedůvěry a chudoby.
Na okraji rozlehlé země obklopené válečnými nepřáteli se ocitáme v malé budce na hraničním přechodu v městečku Grestin. Naše pracovní (a tedy i životní) poslání je jasné. Ti, co mají doklady v pořádku, mohou do země. A ti, co doklady v pořádku nemají, do země nesmí. Ovšem pod tlakem zoufalých lidí prosících o pomoc a osobní existenční krize se naše situace komplikuje. Jako řadoví zaměstnanci nemáme plat, který by zároveň obsáhl léky, vytápění i jídlo pro naši rodinu, a dostáváme se tak do situací, v nichž jsme nuceni činit řadu složitých rozhodnutí. Vzít úplatek či odmítnout? Věřit dokladům či člověku? Čí život riskovat? Červené nebo zelené razítko?
Je třeba mít neustále na paměti, že s každým vyneseným verdiktem o životech druhých rozhodujeme stejně tak i tom o svém a těch naší rodiny. V nepřetržité řadě dilemat se začíná stírat rozdíl mezi správným a špatným, což je impulsem k neustálému odůvodňování našich akcí a průběžnému přehodnocování hranic státu, lidskosti, morálních hodnot či důvěry.
Kdo jsem já?
Stovky dokladů, jenže žádný z nich není náš. Neznáme své jméno ani podobu. V celé hře není jediná přímá známka o naší postavě, dokonce ani vizuální. Poznáváme se pouze přes své okolí. Kolonky věku, pohlaví nebo místa narození jsou v našich pomyslných dokladech nahrazeny jinými.
Zaměstnání: | Pohraničík |
---|---|
Byt: | Sedmé třídy |
Rodina: | Pětičlenná |
Vzorec chování: | Oddanost Artošce |
Obzvláště v totalitním státu jsou uvedené údaje stejně nezpochybnitelné jako věk či místo narození. Je-li jen jeden z nich v rozporu s naším životem, blížíme se pravděpodobně k jednomu z dvaceti možných konců hry. Papers, please tak zdůrazňuje vliv režimu, do něhož je člověk vržen a jímž je definován.
Nejenže se v řadě případů rozchází naše jednání s výše uvedenými údaji, ale mnohdy dokonce konáme i v rozporu s naším smýšlením a přesvědčením. Vezmeme úplatek, abychom měli na jídlo. Pošleme někoho na smrt, aby naše rodina neumrzla. Nabízí se tak otázka. Když člověka nepoznáme podle údajů na pasu, poznáme ho na základě jeho činů? Kdo zkontroluje, zda jsem jednal v zájmu poškození Artošky či záchrany života svého syna? Doklady mého uvažování bohužel chybí. Životní i politický režim, do něhož jsme vrženi činí v podstatě rozhodnutí za nás. Naše postava je tak jakousi sondou společnosti totalitního státu na příkladu jednoho obyvatele.
Zdůraznění síly vnějších vlivů na naši osobu je dosahováno každodenní potřebou čtení novinových článků a učení se nových nařízení. Na Papers, please je důležité to, že nám hra, co se týče ovládání, poskytuje relativní volnost. Noviny, které se objeví vždy hned po probuzení, můžeme přeskočit a knihu s pokyny, čekající na našem pracovním stole, ani nemusíme otevírat, když se nám nechce. Ovšem rodinu přece zachránit chceme a o práci bychom neradi přišli. To by znamenalo konec hry. Papers, please tak hráči dává zažít situaci člověka žijícího v totalitním státě, který noviny ani knihu s pokyny „ve vlastním zájmu“ nikdy nepřeskočí. Kromě toho, že my ovládáme hru, ovládá hra i nás.
Další!
Grafické provedení Papers, please je pečlivě nedokonalé. Postavy a předměty jsou sestaveny z pixelů, jenž se zdají být paralelou k zaostalosti a ekonomické situaci Artošky. Lidé čekající ve frontě před hranicí jsou pouze malými černými postavičkami, jež jsou vedle sebe k nerozeznání. Ke zjevení obličejů dochází vždy až se vstupem na naši přepážku a předložením osobních dokladů. V momentě, kdy dokumenty vrátíme kontrolovanému člověku zpět do ruky, jeho tvář při odchodu zase zčerná. Nejenže jsou tím pádem lidé redukováni na vytištěné údaje, ale co důležitěji, je stejným způsobem redukován i náš pohled (vnímání světa). Hledáme ve tvářích lidí i ty nejmenší detaily související s předloženými doklady. Rysy z fotky na občanském průkazu, nesedící pixel, uvedené pohlaví či odpovídající stáří.
Důležitost detailu je taktéž klíčovým prvkem herní mechaniky. Že jsme svobodným občanem Artošky se přímo říct nedá. Ale o určitá svobodná rozhodnutí uvnitř naší budky na hraničním přechodu v Grestinu nám přeci jen projdou. Můžeme si pověsit obrázek na stěnu podle našich představ, vybrat si místo, kam si položíme knihu s pravidly nebo otisknout razítko kamkoliv na předložené doklady. Posouvání předmětů po našem stolu je skutečně nejpropracovanější částí celé hry. Svobodná rozhodnutí v našem mikrokosmu dostávají rozměr makrokosmu například v momentě, kdy začneme dostávat výplatu za počet odbavení. Rázem počítáme každou setinu a uspořádání věcí na stole se obrací v hru o přežití. V situaci, kdy přijde kontrola v podobě našich nadřízených, stane se zase obrázek na stěně naším vlastním výrazem. Zdá se, že jen otisknutí razítka mimo vyznačenou plochu na dokladu nehraje roli. Nebo ano? Stabilitu režimu či životy naší rodiny ovlivňujeme „banálními“ pohyby předmětů po našem stole. Každý malý čin, i ten neprovedený, se v naší metr krát metr hraniční budce zdá být chtě nechtě velkým.
Hranice jako pohyb
Svázanost totalitního režimu vede k provázanosti našich činů a rozhodnutí. I zlo může konat dobro, i ten nejmenší detail může mít fatální dopad. Proměny perspektivy (přizpůsobování se režimu) jsou jednou z klíčových stránek Papers, please. S každodenním příchodem do práce si vždy musíme nastudovat nová pravidla ovlivňující zákonitosti toho, kdo může projít a kdo ne. Najednou se může zdánlivě nepatrná věc proměnit v hlavní kritérium vstupu. Přechod v Grestinu se neustále adaptuje a funguje jedině tehdy, je-li přizpůsobivý dění ve světě a Artošce. Hranice není ničím statickým, ale neustálým pohybem. A stejně tak jako hranice Artošky, i hranice našich morálních hodnot či důvěry musí být pevná ve své přizpůsobivosti. Neboť Papers, please nám ukazuje, že ani pojmy jako správný, špatný, prospěšný, důležitý nebo morální nejsou univerzální a ve své neohebné (totalitní) podobě ztrácejí smysl.
Závěr
Papers, please je samozřejmě kritikou totalitních státních zřízení a upozorněním na dehumanizující a tristní podmínky života. Pro mě je ovšem podstatnějším tématem příběh člověka, který je tvořen svými okolnostmi. Režim komunistické Artošky vnímám jako příklad našich každodenních úkonů, v nichž jsme také vždy nuceni jednat v určitém režimu či kontextu. I člověk pracující na hranici totalitního státu, který pošle každodenně na smrt několik lidí, může v rámci možností konat dobro, jakkoliv to zní neuvěřitelně. Každý čin totiž ovlivňuje několik časoprostorů zároveň, v nichž se nakonec může ukázat, že i to zdánlivě nejpodlejší rozhodnutí nakonec zabránilo ještě většímu zlu.
To, že jsme neustále nuceni každý den reagovat na proměny zákonů a pravidel, chápu jako výpověď o nefunkčnosti jedné životní perspektivy nebo pravdy, kterou totalitně vštěpujeme sobě i světu okolo sebe. Ať už se jedná o protěžování svého politického názoru nebo o redukci lidských bytostí do pár údajů na kartičce. Samozřejmě ale nelze jen podléhat každé změně, která přijde, a opěvovat to jako naši otevřenost. Dlouhá řada dilemat nás učí hledat hranici mezi přizpůsobením se a individualitou, přičemž v Papers, please se ani jeden pól nezdá být zcela správně. Jako možná cesta se ovšem jeví neustálé hledání hranice a přehodnocování životního postoje s každou životní zkušeností, s níž se potkáme.
Autor: Šimon Gogola