Pro dnešní západní společnost již nečiní problém otevřít veřejnou sféru sexuálním menšinám, uznat prostor pro jejich hlas a přistoupit na vzájemný dialog, v němž jsou již přísné kategorie vlastní moderní éře do značné míry přehodnoceny. Coming out se dnes stává záležitostí hrdosti i sebeprezentace a počítá s vědomím aktivního příspěvku celospolečenské proměny. Homosexualita a transsexualita se bez nadsázky stávají módním trendem, pohlédneme-li na obsahy současné televizní produkce a na programovou nabídku filmových festivalů. Pod rouškou tématu hledání identity tyto narativy přesahují samotnou sexuální problematiku na téma dne a odrážejí v sobě obecnější pocity vlastní i většinové společnosti. Její příslušníci vstupem do transkulturní etapy propustných hranic také hledají pevnou půdu pod nohama a snaží se porozumět neustále se proměňujícím konfiguracím sociální sféry.
Veronika Lišková svým dokumentárním snímkem však upozorňuje na menšinovou skupinu, která z tohoto pozitivně nasměrovaného proudu vypadává a jejíž vlastní prostor ve veřejné sféře byl doposud téměř nulový. Danielův svět je vyzývavým průnikem do komunity „dobrých“ pedofilů, jež se snaží zařadit do sféry většiny, aniž by byli nuceni skrývat svoji orientaci. Filmový portrét mladého literáta, jenž si již svým soukromým coming outem prošel, slouží jako další stupeň a pokus o svobodnější soužití se společenskými normami. Daniel se bezostyšně obrací čelem přímo k veřejnosti a jeho zpověď chce být především podnětem k diskuzi, která teprve ověří, do jaké míry je současná míra tolerance závazná a kde jsou její meze. Zde totiž dobrá vůle zbavit minoritní skupinu ostrakizace naráží na daleko hlouběji kulturně zakořeněné morální normy i na nejisté pole důvěry. Může mít pedofil právo na lásku jako každý jiný, když uznává, že její skutečné naplnění by objektu jeho touhy ublížilo? A je společnost dostatečně tolerantní na to, aby věřila, že dotyčný má dostatek vnitřní síly k tomu, aby celý život naplňoval své sexuální potřeby v pro ni bezpečném světě fantazijních představ?
Daniel se zpovídá jako zamilovaný člověk, který musí čelit jak vědomí, že svůj vztah k malému chlapci může naplnit nanejvýše občasnými letmými setkáními, tak útlaku času, v němž láska v krátkém období chlapcova dospívání beze zbytku vyprchá. Problém pedofilie tak snímek představuje jako silně intimní prožitek, který přesouvá zkušenost společenského vyloučení na samotný okraj výpovědi. Daleko palčivější než přijmout názory okolí je pro hlavní postavu nutnost vyrovnat se s vědomím, že nikdy nepozná celoživotní vztah ani skutečný rodinný život. Snímek tak hlavní problém přesouvá na univerzální rovinu samozřejmých životních očekávání heterosexuálních jedinců a v jejich zhroucení nachází empaticky silné apely. Danielův svět se však tímto způsobem oslovení přetváří v poměrně bezpečnou bublinu, v níž citové spojnice vytěsňují prostor pro způsoby oslovování veřejnosti “proti její srsti”.
Snímek svým zacyklením v podstatě odráží životní horizont postavy, která v dosavadní situaci není schopna přesáhnout sebe sama a rozhodným aktem otevřít svoji přísně podmíněnou existenci. Nenabízí o moc víc, než opakované variace na téma potlačované touhy a uvědomělé zodpovědnosti, nechává se pasivně vést Danielovým hlasem a podléhá jeho síle i v samotném snímání světa postavy. Jeho topografie většinou sestává z detailů Danielova intimního prostředí a až obřadného sledování každodenních situací, jež nepřinášejí nic víc než nadbytečné přitakání Danielovy posedlosti otázkou vlastní sexuality. Formálním uzpůsobením a objekty zájmu filmaři do jeho světa pronikají spíše jako nezvaní voyeuři fascinovaní pohybem v nejintimnější sféře jedince, což samo v sobě nese nádech jemně perverzního zájmu. Spojení tohoto vizuálního představení Danielovy osobnosti s jeho tematicky zacyklenou zpovědí se předem vzdává možnosti vytvořit plastičtější portrét, v němž by postava nepůsobila tak redukovaně a vytrženě z její již léta probíhající socializace.
Jakákoliv dynamika, která by opustila pouhé konstatování současného Danielova vztahu ke své orientaci a možných vyhlídek, je plně přenášena na předpokládané důsledky veřejného coming outu, tedy na reakce na snímek samotný. Na jeho ploše k žádné konfrontaci nedojde. Tvůrci se nesnaží iniciovat situaci, v níž by postava vystoupila ze své ulity a projevila výraznější aktivitu, překonala přísně niterný dialog a řešila svůj problém i mimo úzce vymezenou skupinku sexuální menšiny. Jediným posunem vpřed se stává účast na Prague Pride, jež ale kvůli své poloanonymitě neposunuje tematiku dále a pouze předchozí rozhovor s organizátorem průvodu ji pootevře vnějšímu náhledu. Možnost jiné optiky se naskytne při návštěvě Danielovy matky, ta však poslouží pouze nepřímo argumentem, že i když matka synovu orientaci přijala, není nyní ani jeden schopen překonat rozpačitou komunikační bariéru.
Nakonec je tedy nutné spokojit se s rozhodnutím tvůrců pouze ilustrovat předem připravený monolog a bez jakéhokoliv vstupu zachycovat situace, které v důsledku jen podporují to, co sama postava chce říci. Výsledek se tak téměř podobá portrétu „na zakázku“. Tvůrčí iniciativa i snaha udržet si objektivnější odstup ustoupila přání postavy přivlastnit si snímek jako prostředek, který by mohl vyřešit její soukromou záležitost. Šetrněji vyjádřeno, tvůrčím záměrem bylo poskytnout poměrně velkorysý prostor pro osobní výpověď, uznat právo příslušníka menšiny mluvit za sebe svým hlasem a jakoukoliv možnost zhodnotit jeho situaci z více stran ponechat jako rukavici hozenou do divácké, potažmo veřejné sféry.
Danielovy úvahy o vlastním životě předávají se značnou naléhavostí autentickou zkušenost a tím, jak přesahují osobní otázky na pole vědomě přijaté společenské zodpovědnosti, přestávají být čistě soukromým problémem. V těch okamžicích, kdy schopnost řešit osobní záležitosti překračuje kompetence jednotlivce, nelze filmu upřít silný potenciál nenásilně podnítit diskuzi, která by spontánně nikdy nevznikla a reakce na případy sexuálního zneužívání dětí by v ní nikdy nepřipustily takovou míru relativizace. Hodnota snímku tak tkví především v otevření tématu, jež v sobě nese potenciál být skutečnou prověrkou současných celospolečenských postojů k otázkám genderu a sexuality. Škoda jen, že dotazovaná společnost není ve snímku zahrnuta jiným způsobem než ve hře usnadněné identifikace, která předem otupuje hrany a vychyluje očekávanou názorovou konfrontaci. Snad ji skutečně první projekce vyvolají, neboť jen mnohostranná diskuze může naplnit smysl celého projektu.
Rozhovor s režisérkou zde.
Napsat komentář