MFF Karlovy Vary 2014: Život Rogera Eberta
12. 7. 2014 # 11.35 # Festivaly, Filmy, Recenze # Bez komentářeMáte kamaráda, co se kasá filmovými vědomostmi? Vyrukujte na něj se záludnou otázkou, zda čte zámořské recenze filmů, o nichž vede vášnivé debaty. Jestliže kamarád není pozoruhodný úkaz, co sjíždí uvedené materiály programově, může zabránit pokořujícímu zavrtění hlavou vyslovením magického jména Roger Ebert. Respektive mohl, neboť (nejen) fanouškovskou komunitou neobyčejně ctěný filmový kritik nedávno po dlouhé nemoci zemřel. Ebert svým vlivem dalece přesahuje četné kolegy ve Spojených státech, a proto nepřekvapí kvapné uvedení dokumentárního portrétu o jeho životě. Poslední tři slova je nutné zdůraznit – dokument vznikal v době, kdy Ebert žil, byť ve stavu pro mnohé stěží představitelném. Režisér Steve James (autor vlivného dokumentu Hoop Dreams /1994/) se důsledně zaměřil na Ebertův vytrvalý boj s rakovinou, v jejímž důsledku kritik přišel o schopnost mluvit, jíst, pít a samostatně se pohybovat. Nepokládám za cynické či bezohledné tento aspekt problematizovat minimálně proto, že sám Ebert si přál otevřít tuto bolestnou kapitolu bez obalu.
Steve James ve snímku důkladně střídá dvě polohy: Ebert-člověk a Ebert-kritik. První pochopitelně tvaruje druhou a zejména podprahové vyzdvihování vytrvalosti by nešlo přiměřeně vyjádřit bez rozebrání osobních strastí. Problém spočívá spíše v tom, že ve srovnání s první polohou se Ebertovo odborné působení místy jeví redukovaně. Režisér kupříkladu přechází rané období jeho života pramálo systematickým „zdrojováním“ kritikových memoárů, jež nejsou kriticky konfrontovány. Následkem toho se filmová kritika ve Spojených státech do konce padesátých let zjednodušeně líčí jako víceméně neplodné referování bez specifických pisatelů. Bosley Crowther, vlivný dobový kritik The New York Times, nebyl vůbec zmíněn, ačkoli s Ebertem sdílel mnohé – liberálně-levicové ukotvení, zájem o ambiciózní zahraniční filmy, vytrvalost, přímočarý a lehký styl. Crowther se po letech věrné služby „odepsal“ strháním filmu Bonnie a Clyde (1967). Srovnatelně kontroverzní odmítnutí Modrého sametu (1986) Eberta sice nepoložilo, ale mohlo by přeladit k otázce (nad)časovosti jeho psaní – ostatně obé znechucení motivovalo odmítnutí hodnot či postupů, jež dané filmy úspěšně propagovali a jiné dále rozvíjeli.
K šedesátým letům se přistupuje seriózněji (padnou jména jako Pauline Kael a Andrew Sarris) a začnou se ve zvýšené míře vyjadřovat mluvící hlavy, mj. suše věcný Jonathan Rosenbaum či chvílemi vysmátý a chvílemi vážný Martin Scorsese. Neméně emotivní komentář přidá Werner Herzog, v jehož poznámce je vyjádřen obdiv i možný klíč k Ebertově výjimečnosti. Mimo výše zmíněného je to schopnost navázat srdečný kontakt s filmaři – jak se zdá, prolomení těchto zdí a vzájemný respekt by byl ku prospěchu obecně. Ebert dále prorocky akcentoval nástup internetu, jehož specifickým potřebám přizpůsobil psaní. Tyto body přitom nejsou nahlíženy vyloženě nekriticky a s ironickým nadhledem se mj. připomíná Ebertův scénáristický podíl na potrhlém filmu Russe Meyera Beyond the Valley of the Dolls (1970).
Bohužel od poloviny se začíná projevovat nepříliš promyšlená struktura a těkání do více stran zároveň. Dlouholeté spojenectví s kritikem Genem Siskelem se vzpomíná do detailů, včetně humorných připomínek vzájemného škádlení. Když se toto stále více repetitivní téma zdánlivě opouští, překvapí další „nálož“ historek ze vztahu Siskel/Ebert o několik minut později. Osobní pasáže nastupují několikrát napřeskáčku v průběhu filmu, ač by objem tohoto materiálu nepochybně postačoval k samostatnému filmu. Když se ke konci režisér elektronicky ptá již těžce nemocného Eberta po prioritě otázek ve vlastním dokumentu, svědčí to příznačně o tom, že nad výsledkem úplnou kontrolu nemá. Scény Eberta v nemocnici do sentimentu vesměs neupadají, poněvadž se ho pokouší neutralizovat sám kritik. Jinak vyznívají oddělené výpovědi rodiny či dalších očitých svědků, které Ebert nemohl pomyslně spolurežírovat. James zavadí o mnohé, mj. připomene, že Ebert napsal antivirovou příručku (ano, čtete správně; ne, ve filmu to rozvedeno není), ale nezdá se, že by byl schopen přijít s čímsi vlastním, co by obohatilo pohled na objekt jeho zájmu. Zatímco Eberta-člověka zaznamenal přesvědčivě, na ambiciózní reflexi Eberta-kritika ještě asi nenazrál čas.
Martin Mišúr
Život Rogera Eberta (Life Itself; Steve James, 2013)