S nástupem Michala Breganta do vedoucí pozice Národního filmového archivu byly od samého začátku spojovány změny v přístupu této instituce k širší veřejnosti a vlastnímu mediálnímu obrazu. Ačkoliv nikdo nezpochybňoval a nezpochybňuje nepopiratelné zásluhy předchozího ředitele Vladmíra Opěly, není žádným tajemstvím, že jeho (doslova) konzervativní přístup zamezoval přerodu NFA ve skutečně moderní instituci. Takovou, jež by krom archivních a restauračních procesů s filmovým i nefilmovým materiálem měla například edukativní a popularizační funkci a nebála se obrátit čelem nejen k odborné, ale i k širší veřejnosti. V podobných aspektech se archiv projevoval pokud ne vyloženě nešťastně, tak minimálně rozpačitě. Všeobecně známé jsou případy často nepatřičného a opatrnického omezování přístupu k filmům samotným. Dlouhodobě kritizovaná byla rovněž zoufale neprogresivní dramaturgie archivního kina Ponrepo, v níž skutečně zajímavé snímky, jež nebylo možno shlédnout na plátně nikde jinde, působily spíše jako zapadlá výplň mezi několika „provařenými“, neustále se opakujícími a neinvenčními typy cyklů jako Nová vlna, portrét nějakého velkého jména (ideálně k nějakému výročí, kterých je stále dost) nebo časté propojení obou principů dohromady (stále se opakující téma skrze tvůrce apod.). Ponrepo jako důležitý a v našem prostředí ojedinělý komunikační kanál, zpřístupňující audiovizuální sbírky a rozšiřující kulturní vzdělanost širší veřejnosti, bylo navíc mimo úzký okruh pravidelných diváků v širším povědomí takřka neznámé. Dojem do sebe uzavřeného a nejistě přešlapujícího reliktu minulých časů podporovala i absence jakéhokoliv kontaktu s diváky a návštěvníky nebo ostudná anglická verze webových stránek celého Archivu (v jejím stínu se absence odpovídající jazykové mutace pro web Ponrepa jeví spíše jako pozitivum). Velkolepě propagovaná restaurovaná verze Markety Lazarové na digitálních nosičích působí z hlediska obsahu disku (bonusové materiály) nedostatečně nejen ve světovém kontextu, ale i v sousedství jiných, již vydaných filmů z edice NFA (například Marijka Nevěrnice). Národní filmový archiv se zkrátka projevoval jako instituce, která byla na jedné straně světovou špičkou v badatelské sféře, ale na druhou stranu postrádala schopnost a ochotu postoupit dál nebo přinejmenším zkusit něco jinak.
S usednutím Breganta do ředitelského křesla se na nějakou dobu zdálo, že nové vedení dá skutečně v rovině otevřenosti průchod větším změnám. Lehkého osvěžení doznala dramaturgie i prostor Ponrepa, otevřelo se mnoho nových pozic cílících primárně na absolventy vysokých škol. Byl nejdříve digitalizován a následně ukončen provoz ekonomicky neperspektivního periodika (Filmový přehled) a naopak nastartován projekt portálu českého filmu, jenž by měl v budoucnu sloužit jako centrální zdroj informací o tuzemském filmovém dění. Pod křídla Archivu se přesunulo České filmové centrum a NFA se začalo aktivněji podílet na festivalech. Velké ambice, jež byly cítit z každého dalšího potenciálně „reformního“ kroku, dávaly hlasitě najevo, že NFA má vůli vykročit z ulity směrem ven.
Po zhruba dvouletém působení nového vedení lze ale poněkud rozmrzele konstatovat, že jedna z nejvýznamnějších institucí svého druhu působí v oblasti vlastní propagace a komunikace s veřejností snad ještě rozpačitěji než za předchozího období. Pozitivní změny se samozřejmě udály a bylo by nesmyslné je zatajovat nebo pomíjet jako nepodstatné. Stejný nesmysl by byl hanit či opomíjet vědeckou a publikační činnost, v nichž je vidět znatelnější posun vpřed. Ale veškeré deklamované snahy o progresivitu ve vlastní propagaci a kontaktu s veřejností zatím ústí do situace, jejímž vrcholem a zároveň neúmyslnou metaforou aktuálního stavu nově zavedený vizuální styl.
Pokud se Archiv snaží vymanit zpod nálepky konzervativní instituce, kterou má především díky tomu, že se nikdy nedokázal prezentovat jinak (respektive že se mezi širší veřejností nedokázal prezentovat vůbec), jde o snahu pochopitelnou a nepochybně žádoucí. Rozšíření často zaznívajícího obecného názoru (jakkoliv založeného především na neznalosti a předpojatosti), že NFA je instituce pro elitáře mající v oblibě „pouze staré filmy a umění“, se nelze příliš divit, když sama instituce, která má moc a úkol takový názor vyvracet, ho vyvrátit nikdy nebyla schopna. Srovnáme-li tuzemský Archiv se zařízeními podobného charakteru v zahraničí, například s Velkou Británií či Francií (k níž navíc NFA už nějakou dobu v lecčem otevřeně vzhlíží), můžeme konstatovat, že podobná situace rozhodně není a už vůbec by neměla být pravidlem. Zareagovat opačným extrémem, tedy šokantně „alternativní“ vizuální prezentací, ale zavání nepromyšlenou a umolousanou snahou o vymezení se za každou cenu.
.png)
Samotná idea, která za novým vizuálem stojí, přitom nijak špatně nezní. Pokud pomineme základní východisko, totiž že nová vizuální identita byla už dlouho žádoucí, je myšlenka prezentovat instituci zabývající se primárně audiovizuálním uměním skrze chemické vzorce, archivní fotografie a nálezy z herbáře nepochybně originální. A sama o sobě minimálně nevyvolává pocit, že jde o prvoplánovou snahu o jinakost. V plné síle se nepatřičnost celého projektu ukazuje až ve své finální podobě, tedy v provedení, místy připomínajícím dílo pětiletého dítěte, jež právě objevilo Photoshop. Tato stylizace do radikálního minimalismu či záměrného amatérismu, která je pro řadu projektů studia Laboratoř (jež za novým vizuálem stojí) typická, je určitě zcela legitimní forma uměleckého vyjádření a jde ruku v ruce s jedním z populárních trendů současné propagační grafiky. Opodstatněná či minimálně nekonfliktní je jak v propagaci umělců, tak uměleckých či umělecky vzdělávacích ústavů, na něž je v našem prostředí často aplikována. U podobných případů je navíc při troše fantazie možno přivřít oko i nad občasnou absencí základní funkčnosti. U instituce typu NFA je však její využití (navíc v tak dotažené formě) zcela neopodstatněné, nereprezentativní a v základních požadavcích na podobný projekt nefunkční.
Proč byly například designově neinvenční, ale všehovšudy praktické programy v podobě malých černobílých brožur nahrazeny nepřehlednou rozkládací plachtou, kde nefunguje žádný jednotící systém anotací a díky zvoleným barvám je občas celý program velmi špatně čitelný? Proč se k podivnému programu vydává stejně zmatená brožura s cykly, která je časově rozdělena na dva měsíce a jejíž design je zhruba stejně zarážející jako ten programový? Proč vypadají propagační tiskoviny takřka dokonale nepřitažlivě, nepřehledně a nezajímavě a jdou svým stylem proti smyslu propagační tiskoviny tohoto typu? Neobhajuji přitom jakoukoliv formu rádoby nekonfliktního designu „pro všechny“ a podobně. Ano, je žádoucí, aby byl design odvážný a nonkonformní. A určitě si může dovolit být provokativní. Nový vizuální styl Národního filmového archivu ale není ani jedno. Je pouze neinvenční snahou o alternativu, jež nenaplňuje základní požadavky a v rámci kontextu působí přinejmenším směšně.
Rozepisovat se o podobně nezvládnutém propagačním tahu ale nemá smysl pouze kvůli tomu, že je v současné době nejviditelnější, nýbrž i proto, že nový vizuál působivě odráží jednání instituce jako takové. Stejně jako jeho propagační materiály i Archiv samotný už delší dobu působí zmateně a dojmem, že v rovině kontaktu s veřejností neví, co vlastně chce a na koho cílí. Nepopírám, že primární cíle NFA leží v odborné sféře. Stejně tak jsem si vědom nepříznivé finanční situace, ve které se dlouhodobě nachází. O to více ale zaráží fakt, že je jeho vedení ochotno vynaložit nemalé finanční prostředky a čas na neuspokojivou prezentaci a zmateně působící experimenty. Většina aplikovaných změn zatím působí dojmem, že se dějí především proto, aby se děly, nikoliv proto, že jsou založeny na nějakém promyšleném a systematicky rozvíjeném plánu.
Specializované projekce pro děti jsou nepravidelné a jejich propagace minimální (přímo tato oblast je přitom zmiňovaná ve výhledovém plánu jako příklad “vstřícnosti k divákům”). Minikavárna, která se ve vestibulu kina na nějakou dobu otevřela a měla pozitivní ohlasy, byla bez udání důvodu zavřena. Komunikace NFA (mimo Ponrepo) na sociálních sítích i mimo ně stále prakticky neexistuje. Proč se například s velkou pompou zakládala nová facebooková stránka, když je její obsah takřka nulový, jako propagační a informační kanál působí neprofesionálně a pouze naplno ukazuje, že Archiv s veřejností neumí komunikovat?
Dramaturgie Ponrepa doznala pár osvěžení v podobě široce oblíbených snímků (Čelisti, Vetřelec…) a atypických cyklů (Východoevropský horor, Mondo filmy…). Přibyla výraznější spolupráce s festivaly a lze také častěji narazit na snímky s datem vzniku po roku 1999. Zbytek však zůstal víceméně při starém. V programu stále převládá dobře známý systém opakovaných období a tvůrců, představení s anglickými titulky snad nemůže být více prvoplánové a méně zajímavé (Česká nová vlna, Česká klasika…), některé programové položky působí minimálně podivně a například „pořad“ Carte blanche působí dojmem, že nemá žádný pevný půdorys, od něhož by se odvíjel (Jaký je například systém vybírání hostů?). Stále chybí kontakt s publikem a návštěvníky a celý aktuální program budí dojem rychlého startu a následného opětovného zmírání. O konkrétnějších budoucích plánech pro kino se navíc kromě nicneříkajících frází ve výhledovém plánu (“Ponrepo musí být známo jako MÍSTO, kde se hrají FILMY”) nelze nic dozvědět.
V otázce edukace se nabízí otázka, co NFA sleduje spoluprácí se studenty FAMU a jejich projektem Free Cinema – Program otevřeného filmového vzdělávání, jehož částečně praktická a částečně teoretická idea a nepravidelný program rozhodně z dostupných materiálů nepůsobí dojmem pevného koncepčního uchopení (Proč je například v jeho rámci promítán Příběh filmu: Odysea, který je jako edukativní materiál nevhodný? Do jaké míry je kupříkladu Martin Čihák osobností, která by díky silně osobitému pohledu na problematiku filmové historie měla podávat širší veřejnosti přednášky o jakékoliv její etapě?) . O Filmovému kurzu pro veřejnost nejsou k dispozici žádné informace, nedostaví-li se dotyčný na informační schůzku. Celá akce navíc pokračuje v dlouhodobém archivním pragocentrismu (většina pokusů o kurzy a lekce se vždy odehrávala v Praze, bez ohledu na mimopražské zájemce).
Ve všech uvedených příkladech působí zásahy do fungování základních komunikačních kanálů jako nezvládnuté spontánní akce, jejichž aplikaci nikdo dopředu nepromyslel. Pouhé vytvoření takového dojmu (ať už je založen na reálném nezvládnutí situace nebo není) je přitom ze strany Archivu kontraproduktivní. Ve všech ohledech se při reorganizaci navíc projevuje tápání v otázce cílového příjemce. Jsou jím senioři, jako jedna z posledních stabilních složek diváků v Ponrepu, kulturně angažovaný mladší divák (jak by teoreticky dával působit nový vizuál) či skutečně nejširší veřejnost (dětské projekce a způsob prezentace na filmových festivalech)?
Současný stav tudíž v lecčem připomíná dobu minulou. Národní filmový archiv sice překypuje ambicemi k transformaci, ale zároveň působí dojmem, že v případě kontaktu s veřejností a vlastní propagace není schopen změny a jejich použití dostatečně koordinovat. Přešlapuje na místě stejně jako dřív, pouze s tím rozdílem, že veškerá šlápnutí vedle jsou díky očekáváním viditelnější. Argument, že na všechny změny je třeba dlouhodobý časový horizont, přitom selhává – proč tedy v uplynulém dvouletém období došlo k řadě viditelných a ukvapeně působících experimentálních kroků a proměna radikálnějšího charakteru se neaplikuje více pozvolna?
Stále přitom platí, že Národní filmový archiv je instituce s velkým potenciálem, s nímž mimo odbornou oblast neumí příliš zacházet. Stejně jako bezprostředně po změně vedení tudíž zůstává ve vzduchu otázka, zdali se je Archiv vůči předchozí konzervativní éře schopen vymezit jasně a především funkčně.
Napsat komentář