MFDF Jihlava 2012 a Vyhnanství pouště
22. 10. 2012 # 8.50 # Festivaly, Filmy # Bez komentářeBlíží se jedna z nejdůležitějších událostí na poli dokumentárního filmu: 23. – 28. října se koná Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Soutěžní festival je multižánrový; hlavní program, doprovodné akce i zdejší filmový trh však stmeluje cokoli, co spadá do rozmezí žánru dokumentárního filmu, a to v jakékoliv estetické podobě. Zároveň se MFDF Jihlava podílí na celé řadě významných aktivit. East Silver je platforma pro podporu dokumentárních filmů, během festivalu navazuje na East Silver Market – důležitý prostor pro obchodování se snímky ze střední a východní Evropy. Festival zavdal vzniku tuzemské Doc Alliance – mezinárodního sdružení, které se aktivně podílí na distribuci dokumentárních filmů. Ve spolupráci s MFF Karlovy Vary organizuje panel Docu Talents from the East, ten je místem prvního představení právě dokončovaných dokumentárních filmů z východní Evropy. Rovněž se podílí na rozšíření povědomí o dokumentární kinematografii ve formě odborných workshopů (například semináře Média a Dokument) a publikační činnosti (mimo jiné Úvod do dokumentárního filmu Billa Nicholse – letos bude pokřtěna kniha o Chrisu Markerovi Davida Čeňka). Nejprestižnější soutěžní cenu na MFDF Jihlava zastává Opus Bonum, která je udělována porotou za nejlepší světový dokument. Pojďme si spolu s textem připomenout, kdo že to v této sekci zvítězil v roce 2011.
Významný belgický dokumentarista, filosof a antropolog Pierre-Yves Vandeweerd se po natáčení v Mauritánii (Nemadis, des annees sans nouvelles 2000, Le Cercle des noyés 2007) a Súdánu (Closed District 2004) opětovně navrací na území severní Afriky; ve svém novém počinu Ztracená země (Territoire perdu 2011) sleduje tragický osud původně kočovné kultury Západní Sahary, která je od roku 1976 násilně vykázána do vyhnanství, sevřena z jedné strany Marockými ozbrojenými silami, z druhé pak rebelskými povstalci. Původně kočovný lid Sahrawi se tak nedobrovolně dostal, navzdory dlouhověké tradici, do izolace v zemi nikoho, kde v uprchlických táborech drží pospolu, aby si zachoval alespoň něco málo ze své narušené identity.
Pierre Vandeweerd reflektuje syrovou situaci podmanivým vizuálním ztvárněním. Pro tento účel využil černobílého formátu super8, s kterým již natáčel snímek Les Dormants (2009), v němž shodně prozkoumával území Západní Sahary. Pomocí zvoleného formátu dosahuje evokativní surovosti; jemné zrno posunuje obraz od rigidně ostrého otisku k poetické malbě, která souzní s melancholickým osudem Sahrawi. Avšak Vandeweerdovi se zároveň daří vzkřísit něco z vyprahlé důstojnosti jejich kmene – když například zachycuje postavy oproti silnému světlu, vnikajícího průzory do jinak tmavých obydlí, dosahuje tak ikonického efektu. Ze Sahrawi se v tyto momenty stávají černé siluety, které vypovídají o tragických událostech, jež s sebou neslo nucené vystěhování, a které pokračuje diskriminací a mučícími praktikami dodnes.
Ze Ztracené země čiší bezprostřednost, z velké části za ní stojí zvolené konvence cinéma vérité; filmařova role je omezena na nejnutnější minimum, postavy nechává vypovídat mimo obraz – vyhýbá se tak mdlému modu „mluvících hlav“ – zatímco sledujeme jejich rezignované pohledy do kamery nebo pusté pouště. Ruční záběry dodávají i těm staticky zvoleným kompozicím určitou dávku neklidu, zároveň stírají bariéru mezi tvůrcem a svým objektem zájmu, promlouvají intimní blízkostí. Vandeweerd ale dokáže harmonicky vyrovnat syrové podání sofistikovanější patinou (například scéna podřezávání kozy dosahuje Buñuelovské nekašírovanosti, jež propojuje tradici s magií, viz L‘ Âge d’or 1930). Jednak je film protknut několika tematickými kapitolami jako Zeď, Lidé Prázdnoty, Kempy a tak dále, kterými osvětluje kulturní a politické souvislosti. Současně svébytně dokresluje atmosféru ruchy rádií, suchého větru pouště a nepokojného tepání ambientní hudby. Akustický výsledek oprošťuje snímek od čirého záznamu reality, posouvá jej blíže k duševnímu rozjímání, které vyvěrá z předkládaných témat samoty a zapomnění.
Nebyl by to Vandeweerd, kdyby neobohatil dané téma filosofickým podtextem – Hérodotovou legendou o vznešené rase velbloudů, která asociativně parafrázuje svobodný život nomádských lidí, jejichž nynější stav dokument vystavuje do silného kontrastu vůči tomuto mytickému vyprávění. Vandeweerd opět dokázal vytvořit dílo, které má svou sociální výpověď a dokáže se divákovi dostat pod kůži, zároveň se ale nebojí hlubšího přesahu. Tento podmanivý film lze zpětně shlédnout na webovém portálu Doc Alliance http://dafilms.cz/ pomocí streamování v přepočtu za zhruba 37 korun českých.
Ztracená země (Territoire perdu) / Belgie – Francie / 2011 / 75 min
Autor: Jiří Blažek