Mladému talentovanému ruskému umělci Vasiliji Barchatovi ještě nebylo ani třicet let a již má za sebou tolik úspěchů, kolik jiné nepotká za celý život. Absolvent režie a herectví hudebního divadla GITIS v Moskvě je znám především jako divadelní, operní a operetní režisér. Za inscenaci Bratrů Karamazových získal prestižní ruskou divadelní cenu Zlatá maska. Posléze v roce 2009 dokonce obdržel národní cenu na Fóru vítězů Průlom v nominaci PROart. Nyní se rozhodl opustit na chvíli divadelní prkna, aby si mohl vyzkoušet práci s filmovou řečí. Svůj debut Atomový Ivan (Atomnyj Ivan, 2012) zrealizoval za pomoci státních peněz, které mu poskytl ruský federální orgán Rosatom neboli Federální agentura pro atomovou energii Ruské federace. Dalo by se tušit, že se z chlapce vyklubal nadějný posel ruského státu a jeho ideálů a že bude podle toho také jeho filmová prvotina vypadat. Ovšem hned s prvními okénky jeho pestrobarevného paskvilu absurdit je divákovi zřejmé, že režisér není žádnou loutkou státu, ale hraje si svou vlastní hru. Jednoduše se nebál chytit příležitosti a rozvinout ji ve svůj prospěch.
Pro některé jaderné fyziky je práce v atomové elektrárně i jejich koníčkem. Například Táňa, která právě dokončuje svou disertaci, je pro elektřinu zapálená. Zatímco její přítel Váňa je ke své práci lhostejný a patří k té sortě lidí, kteří se do elektrárny spíš těší pro její přidružené zájmové kroužky. V okamžiku, kdy vztah Táni a Váni naruší nečekané těhotenství a dvojice řeší, zdali má společná budoucnost smysl, do divadelního spolku dorazí nový vedoucí Arkadij, který chce se souborem připravit skutečnou divadelní bombu. Podobně, jako si teď musí v Rosatomu lámat hlavy nad tím, kdo vlastně natáčení snímku povolil, nemá žádnou zvláštní kontrolu shora ani průběh vzniku divadelní hry v příběhu. Někdy se zdá, že pod kontrolou není vlastně zhola nic (což může vzbuzovat otázky ohledně kontroly v ruském prostředí vůbec) a děj se line nečekanými směry.
Komunikace mezi Táňou a Váňou vázne, jejich milostný příběh se přesouvá ze skutečného světa mimo zdi elektrárny do divadelních kostýmů Arkadijovy apokalyptické inscenace plné skafandrů, igelitu a atomových hřibů. Z filmu je znát, že si chtěl režisér především pohrát a to nejen s příběhem. Vedle absurdního rozhodování postav a jejich nepředvídatelného chování, snímek překvapí také svojí formou. Režisér experimentuje s prolínáním časových rovin nebo třeba skokovým střihem. Vizuální stránce vévodí také samotné prostředí atomové elektrárny, které je ve filmu dosyta využito. Samotné divadelní představení je nakonec realizováno na čerstvém vzduchu mezi chladícími věžemi.
Atomový Ivan také umně využívá satirických odkazů a dělá si legraci i sám ze sebe. Název filmu připomíná americké akční tituly nebo podle slov režiséra céčkové erotické filmy. Plakát zase slibuje romantickou mainstreamovou komedii. Nemastný neslaný Arkadij je prý souhrnem všeho, co Barchatov na divadelních režisérech nesnáší. Ve stínu odkazu na film Michaila Romma Devět dní jednoho roku (9 dnej odnogo goda, 1961) je vidět, že již opravdu nastal čas přestat chodit kolem horké kaše, vyhýbat se nepříjemným pravdám, jakou byl výbuch Černobylské elektrárny, a že legrace může vznikat v jakémkoliv prostředí. Jaderná kontaminace je zaručena.
Štěpánka Součková
Napsat komentář