MFF Karlovy vary #13 Rozchod Nadera a Simin

Vítěze letošního Berlinale jsem již od odhalení karlovarského programu bral jako největší příslib, a proto jsem si také projekci nechal jako pomyslnou tečku a předpokládaný vrchol festivalu. Veškerá má očekávání byla splněna. Rozchod Nadera a Simin vyjímečného tvůrce Asghara Farhadiho nabízí tak precizně utvářený a gradovaný příběh, dospívající od poměrně banální roztržky k působivé a drásavé obžalobě rigidního společenského uspořádání, až se člověk při odchodu z kina cítí jako po dvou hodinách strávených v tlakovém hrnci. Každý další okamžik přesouvá obyčejné vztahové problémy do hlubších psychologických a sociologických vrstev a přitom divákovi není vnucován rozhodný úhel pohledu či rétorické hodnocení čím dál vypjatějších situací.

Samotný název filmu se může jevit jako zavádějící – Rozchod sice začíná roztržkou dvou manželů, kteří začnou žít odděleně a čekají na vyjádření dcery, zda-li zůstane s otcem, který je nucen se postarat o otce stiženého s alzheimerovou chorobou, nebo opustí s matkou zemi s příslibem lepší budoucnosti. Náhle však veškeré pochybnosti a manželské neshody překryje zcela jiná událost – nezkušená  pečovatelka Naderova otce po osudovém nedorozumění nařkne svého zaměstnavatele z toho, že při zkratovém útoku zapříčinil její potrat. Celý zbytek děje pak sleduje konfrontace dvou sociálně nerovných manželských párů, střet ortodoxního islámu, přítomného i v zákonodárství, s jeho umírněnou podobou, stále zapletenější síť lží a přetvářky. Obě strany konfliktu však po celou dobu zaujímají téměř rovnovážnou pozici a je až nemožné říci, která z nich je více v právu, ani která sdílí větší díl viny.

Pod silným dramatickým náporem, obohaceným o napínavé pátrání po skutečné pravdě ohledně nešťastného potratu, se však neztrácí započatá linie, která v posledních minutách nabude překvapivé síly. Farhadi dokázal vytvořit skutečně apelující závěr, který ve své absolutní nedořečenosti, kdy je divákovi odepřena nejdůležitější informace, dokáže říci naprosto vše, vynést i přes naprosté mlčení svůj ortel, který z ryze osobního konfliktu činí burcující politicko-kritické dílo. Zatímco na obrazu dychtivého a prodlužovaného očekávání běží závěrečné titulky, divák získává čas si v hlavě promyslet všechna pro i proti, tentokrát na původní rovině konfliktu uvnitř prvního z párů. Tím je však záměrně směrován do slepé uličky. Neboť to, k čemu tento snímek od počátku směřuje je dosažení bodu naprosté neřešitelnosti – ať už se jedná o volbu dcery ohledně matky a otce, tak o mylný pocit vyřešení konfliktu po konečném dosažení pravdy a směřování k domluvě (zde poslední krok k  bodu neřešitelnosti sehraje právě samotný „prokletý“ Korán).

Po prožitých událostech je však dcera, která si prošla vlastním, spíše nenápadně projevovaným peklem, neochvějně rozhodnuta. V tento okamžik je jen třeba neomezovat se na dvě nabízené možnosti, ale zaměřit se spíš na to, jaké další možnosti se za každou z těchto voleb skrývají. Pak se Farhadiho rozhodná výpověď rozkryje v celé své naléhavosti a místo pocitu frustrace se dostaví burcující prozření.

Rozchod Nadera a Simin je nakonec pečlivě vyargumentovanou analýzou situace, která mohla vzniknout jen v dané společnosti, řízené danými zákony a kostnatými pravidly. Maximální autenticita a vyrovnané herecké výkony, zaslouženě odměněné kolektivními Zlatými medvědy v Berlíně, převádí toto precizní zkoumání na silně emocionální rovinu. U díla, kde je vše přesně na svém pravém místě a které se ze zpětného pohledu jeví jako ústrojí švýcarských hodinek, je absence chladu něčím naprosto výjimečným. Pokud vám tento můj osobní karlovarský klenot unikl, snad se poštěstí jej shlédnout v pražských festivalových ozvěnách Šary Vary. Jelikož dotek filmové dokonalosti má dnes již spíše sváteční charakter.

{SEARCH:MFF Karlovy Vary}