MFF Karlovy Vary #12 Balada o Genesisovi a Lady Jaye, Dýchat, Spodní proud a Belvedere

8. 7. 2011 # 1.41 # Festivaly # Bez komentáře

Minirecenze Matouše Svěráka:

Balada o Genesisovi a Lady Jaye (USA/Francie 2011; rež. Marie Losier) dobrý

Balada o Genesisovi a Lady Jaye je dokument o jedné z nejdůležitějších postav industrialu, zakládajícím členu Throbbing Gristle Genesis P-Bridge a jeho polysexuálního experimentu. Jedinečná, šokující, inteligentní a nesmlouvavá umělecká persóna je nám v dokumentu odhalována především pomocí vlastních slov.

Marii Losier se podařilo dostat hudebníkovi k tělu a vytvořit tak velice osobní dílo. Dokument se zajímá především o Genesisovu opětovanou a spalující lásku k Lady Jaye, která vedla až k sérii plastických operací, které měly za cíl vytvořit z obou milenců jednu a tutéž bytost. Dokumentu se bohužel nedaří více přiblížit Lady Jaye, a to i přesto, že se nachází skoro ve každém druhém záběru. Vzhledem k její smrtí je to pochopitelné, ale větší počet údajů o jejím životě by dokumentu prospěla.

Spodní proud (Island/Polsko 2010; rež.Árni Ólafur Ásgeirsson) průměrný/dobrý

Severský film je dnes již žánrem a Spodní proud jeho typickým zástupcem. Na omezeném prostoru paluby jedné rybářské lodi se odehrává drama způsobené vyšinutostí postav (prozrazující divadelní původ scenáře), nedávnou smrtí jednoho z námořníků, přitomností ženy na palubě a drsnými podmínkami. Hlavními devizami filmu jsou dobře zahranné a typově obsazené postavy, které ale bohužel díky nedostatečné psychologizaci zůstávají spíše bizarními postavičkami než lidskými bytostmi, a působivá atmosféra rozbouřeného moře ve spojení s klaustrofobním prostorem lodi. Film je ale bohuzel příliš typický na to, aby se mu povedlo překonat očekávání, se kterým na něj zkušenější divák přijde.

Další projekce na festivalu: 9.7. 13:30, Lázně III

Minirecenze Huberta Poula:

Belvedere (Bosna a Hercegovina 2010; rež. Ahmed Imamović) průměrný

V pořadí druhý celovečerní film Ahmeda Imamoviće se opět vrací k ústřednímu tématu, které je společné pro celou jeho filmovou tvorbu: ke konfliktu na Balkánském poloostrově. Tentokrát děj filmu zasazuje do doby po jeho skončení, kdy se hlavní „hrdinové“ snaží vyrovnat s minulostí a zároveň nalézt svou novou roli ve společnosti. Tu si však hledají všichni individuálně. Zatímco stará generace je stále zatížená trpkou historií, jež ovlivňuje jejich nadcházející činy, mladí lidé se nechávají okouzlit prefabrikovaným globalizovaným světem, který zcela smazává národnostní rozdíly. Už od prvního pohledu je poutavé, jak konflikt mezi osobami ve filmu přenáší Imamović do samotného stylu svého snímku. Svět staré generace je zobrazován v akademicky čistých černobílých kompozicích, jež dávají na odiv své vytříbené estétství, zatímco zobrazení kultury mladé generace je naopak podpořeno radikální změnou stylu – výraznými barvami a televizní estetikou. Film tak dosahuje určité sebereflexivity, v níž navádí pozornost na samotný divácký prožitek a jeho následné přehodnocování. Mimo toto ozvláštnění je však snímek jednoduše čitelný a nepříliš myšlenkově přínosný.

Dýchat (Rakousko 2011; rež. Karl Markovics) dobrý

Film rakouského filmaře Karl Markovicse je ve varech promítán po úspěšném uvedení v rámci sekce Directors Fortnight v Cannes, kde získal také hlavní cenu. Minimalistický snímek, který využívá minimum hudby, statických záběrů a autentického herectví, se zaměřuje na vykreslení situace dospívajícího mladíka, jenž se snaží po letech v dětském domově a nápravném zařízení pro mladistvé o návrat do normálního světa. Sehnání práce v pohřebním ústavu a každodenní setkávání se smrtí v něm paradoxně probudí opravdový zájem o život. Zajímavá studie odvrženého dítěte je psychologicky precizně vystavěná a ve své prostotě naprosto pohlcující. Na režijní debut jde až o nezvykle ujasněné dílo, ve kterém nepřijde ani jedna situace nazmar.