Cigán (Slovensko, Česká republika 2011; rež. Martin Šulík) – dobrý
Skutečnost, že se letošní soutěžní sekce musí obejít bez českého zástupce, alespoň mírně kompenzuje minoritní koprodukce na tomto novém počinu režijního „vůdce“ současného slovenského filmu. Martin Šulík si získal domácí i zahraniční uznání tím, že dokázal svým způsobem navázat na jakubiskovskou a havettovskou magicko-realistickou tradici, i když jeho nadreálné vidění světa bylo přeci jen umírněnější. Po epopeji Krajinka však přichází v jeho tvorbě zajímavý zlom a Šulík se dostává na pole čistě sociálního tématiky (Sluneční stát) a poté na dlouhá léta fikční filmy vyměňuje za dokumentární tvorbu a dostává se tak na zcela opačný pól.
Cigán svým umístěním do autentické východoslovenské cikánské osady a velmi odvážným využitím desítek neherců zhodnocuje své nabyté dokumentaristické schopnosti a nabízí opravdu vnímavý a dynamický obraz pro širokou veřejnost skrytého života uzavřené komunity. K samotnému příběhu chlapce, mstícího smrt svého otce a bojujícího s pouty svého sociálního postavení, Šulík rovněž přistupuje velmi otevřeně. Cigán nemá žádnou sevřenou formu, jde o sled různých událostí v běhu času, při nichž vystupují různé aspekty života dnešních Romů, kteří udržují dávné tradice a volně je přizpůsobují životním podmínkám 21. století. Motiv pomsty jako by probíhal na pozadí přirozeně se vyvíjejícho vztahu čtrnáctiletého Adama k novému muži jeho matky, ztělesňujícího Adamovu svázanost s komunitou.
Přesto Šulík nezrazuje své předchozí založení a Cigána silně romantizuje – poetickými dialogy, motivem nevinné lásky, okouzleným pohledem na pulzující život v rozpadající se vesnici. I když stále jde o vnější a uhlazující pohled na exotický ostrov uprostřed Slovenska, nelze mluvit o nějaké „etnografické“ úctě a jednostrannému pozorování. Cigán je sympatický v tom, jak dokáže mísit respekt k svéráznému způsobu života a na druhou stranu ho neustále podkopávat humornými a rozhodně ne korektními postřehy, spontánně vyplývajícími s dokumentaristické metody vykreslování prostředí. Přítomna je však i magická rovina – hamletovské rozmluvy Adama s mrtvým otcem. Bohužel ty jsou pro film značným problémem – nedokázal jsem v nich najít hlubší opodstatnění a navíc fungují jako velká scénáristická berle s povahou „Boha ze stroje“.
Po scénáristické stránce je nakonec Cigán zklamáním – nejen odbyté magické scény, ale i volba již ohraných situací ze života komunity včetně prodané nevěsty a policejní šikany. Přesto však právě zvolená forma vyprávění v uvolněných obrazech a situacích dokáže mnohé zastřít a postavit do popředí působivou drobnokresbu prostředí s temperamentem hodným samotného Kusturicy. Velmi zajímavé je spojení tohoto živého a barvitého světa s emotivní a zahloubanou Godárovou hudbou. Cigán je především opravdu zajímavou a překvapivou exkurzí a ta postačí udržet pozornost na celou téměř dvouhodinovou stopáž.
Distribuční premiéra v ČR: 8. 9. 2011
Staré kočky (Chile, USA 2o11, rež. Pedro Peirano, Sebastián Silva) – dobrý
Isadora začíná pociťovat první příznaky stařecké demence a těžko se s jejími čím dál častějšími příznaky vyrovnává. Komorní psychologické drama sleduje jeden den její existence, který je možná přelomem v jejím životě – stáří a blížící se smrt nad ní možná získávají definitivní převahu. Po tomto mrazivém (a až thrillerově vykresleném) úvodu nastupuje dlouhá konfrontace s na kokainu závislou lesbickou dcerou a její přítelkyní ohledně snahy získat matčin byt a přestěhovat ji do příhodnějších podmínek. Bezprostřední a sžíravý humor s kulometnými dialogy, promísený přesně mířenými výčitkami, zraňováním a otevíráním starých jizev vytváří velmi vyrovnanou směs, ladně proplouvající mezi oběma polohami.
Třetí „akt“ tohoto dosud výrazně divadelně vystavěného dramatu pak překlenuje prostor mezi krizí a katarzí a odehrává se v rozsáhlém parku před domem, kde se u staré ženy poprvé naplno projeví její demence a tím je jí paradoxně nabídnuta možnost stát se znovu skutečnou matkou a překonat svoji zatrpklost. V této fázi se však spíše rodí pocit, že příběh nevyužívá řady vděčných motivů, které mohly být lépe rozvinuty, například i směrem k náhle vytracené humorné rovině. Závěr je tak nepřekvapivý, konvenční a nebezpečně zavání melodramatem. Přesto jsou však Staré kočky svěžím pohledem na stáří, které díkybohu nezlehčují, a přesto si uchovávají sympatický nadhled.
Další projekce na festivalu: 7. 7. 19:00 Richmond
{SEARCH:MFF Karlovy Vary}
Napsat komentář