Kůže, kterou nosím (Španělsko 2011; rež. Pedro Almodóvar) – průměrný
Když Pedro Almodóvar ohlásil svůj nejnovější film, adaptaci thrilleru se sci-fi prvky Tarantule, mnozí považovali tento krok za razantní odklon od jeho dosavadního ryze autorského stylu. Nakonec došlo k naprostému opaku. Jeho dílo do prvních několik minut splní naprostou většinu znaků, které se již po mnoho let spojujeme s tzv. „almodóvarovštinou, a i ve zbytku stopáže potvrdí, že zvolená látka je naopak přesně šitá španělskému filmovému matadorovi na míru.
Film kůže, kterou nosím se mi jeví jako velký tematický návrat ke kořenům, k látkám a tématům, dominujícím Almódovarově výrazně postmoderní tvorbě 80. let a částečně i let devadesátých. První období se ohlašuje silně nerealistickou zápletkou, značným sklonem k parodičnosti a především výraznou absencí hlubšího pojetí postav a empatie.
Vyzrálejší období režisérovy tvorby lze spatřit v rafinované hře s dávkováním narativních informací a v žánrové nevyhraněnosti (bohužel zde spíše nahodilé než reflexivní), i v motivu doslovného uvěznění v poutech patologické lásky – ze silně pointované zápletky je lepší neprozrazovat více, než že tentokrát v zárodku stojí zvrácená pomsta plastického chirurga, která ve svých důsledcích dokáže křehkou hranici mezi skutečnou láskou, mrazivou nenávistí i neovladatelným pudem.
Snímek je tedy nakonec spolehlivější čítankou všech nejdůležitějších rysů režisérovy tvorby, než předchozí Rozervaná objetí. Předloha mu napomohla pouze k příležitosti rozehrát do extrému jeho tíhnutí k lidským úchylkám, obsesím a neovladatelným vášním. Největší nedostatek vidím v tom, že k ní Almodóvar přistupuje velmi popisně. Je nucen přebrat zhuštěnou zápletku, pečlivě vystavět puzzlovitý děj s několika retrospektivními úrovněmi a jediný prostor mu tak zbývá ke kamerovým hrátkám, působících ve srovnání s jeho předchozí tvorbou samoúčelněji a méně organicky. Vůbec poprvé jsem cítil z režisérovy tvorby chlad, kalkulaci, svázanost. Chybí jak emocionální prožitek, tak živelná spontánnost, která jej úspěšně nahrazovala v raných filmech.
Již mnohokrát destilované téma posedlosti ženským tělem není obohaceno novým úhlem pohledu, naopak působí povrchněji a ojedinělé postřehy se utápí v invazi zvrácených a šokujících scén. Nelze však přehlédnout skutečnost, že děj inklinuje k nejednoznačnosti a ponechává důležitý prostor pro diváckou interpretaci, která slibuje určitou rezervu k individuálnímu čtení. Nelze však mluvit o burcujících a přesně adresovaných apelech, spíše o diváckém uchopení otázek, postupně nabízených při složitější konstrukci fabule.
Přesto je třeba brát v potaz, že Kůže, kterou nosím je skutečně v první řadě thrillerem, který absenci mnoha ze zmíněných prvků obhajuje, a v této kategorii vystupuje rozhodně nad průměr. Skutečně originální je stálé pozadí humoru a nadsázky (často i vizuální), vévodící lahůdkovému závěru. Výborně zvolená hudba se navíc dokáže hluboce zarýt pod kůži.
V Almodóvarově vyvíjející se filmografii však působí dílko značně nejednoznačně – jde o naznačený návrat ke kořenům, který se režisérovy vymknul z rukou pod vlivem jeho nevole slevit z dosažené preciznosti a uměleckých ambicí? Nebo spíše náznak autorské krize, která donutila režiséra opřít se z nouze o dílo, které přesně vystihuje jeho vidění světa, ale na plátně působí spíše jako jeho recyklace? Stejně jako u mnoha jeho filmů je nejlepší počkat si, kam se jeho tvůrčí směr bude ubírat dále, zda-li náhodou teprve nezraje zcela nová etapa, pro níž je potřeba nejprve prozkoumat půdu. Dle mého názoru by spíše bylo lepší zahájit další zkoumání na zcela jiném poli, než riskovat zabřednutí ve slepé uličce (ohlášený snímek Mina naštěstí přesouvá hledání na Almodóvarem nevyzkoušené pole životopisného filmu).
Distribuční premiéra v ČR: 8. 9. 2011
Jelena (Rusko 2011; rež. Andrej Zvjagincev) – dobrý
Druhou velkou a celosvětově uznávanou režisérskou osobností ve středečním festivalové nabídce byl Andrej Zvjagincev, laureát Zlatého lva za jeho silně pocitový a duchovnem protkaný snímek Návrat (2003). Jelenu s tímto snímkem spojuje důraz na rodinné vztahy, soustředěné sledování jejich pomalého až nenápadného vývoje, ale také pozoruhodná vizuální stránka vytvářející až filigránské kompozice.
Hlavní protagonistkou až mrazivě přímočarého příběhu je stárnoucí manželka/služebná bohatého muže, která je v zoufalé snaze získat od zásadového manžela pro jeho nezdařeného nevlastního vnuka peníze, aby se vyhnul nechvalně proslulé ruské armádě, dojít až k nejzazší mezi. Zvjagincev však nenabízí žádné vypjaté scény a dokonce ani nedává najevo ženino důležité vnitřní pnutí. Nabízí pouze leporelo téměř všedních situací, které až po zkratovém rozhodnutí získávají zneklidňující charakter. Navíc ve scénáři zoufalý čin zůstává ponechán bez důsledků – jak dějových, tak psychologických a spíše je roztříštěnou řadou následujících událostí zpochybněna jeho váha. Všudypřítomná marnost i dedukovaná vize budoucna tak dokážou vytvořit zvláštní pocit smutku.
Zvjagincev tentokrát dosahuje hlubšího existenciálního pozadí koncentrováním osudů osamělých bytostí, které svoji izolaci buď přijímají s nadhledem, vyrovnaně se s ní smiřují, či k jejímu poznání dosud směřují a nevědomky k ní přispívají. Přesto však jeho film potvrzuje klesající křivku jeho tvorby. Jelena je v obrazech i podmanivých dialozích poctivě vytvořené dílo a její nevzrušivé vyprávění má nakonec své opodstatnění. Těžko však může vzbudit hlubší a trvalejší prožitek, nepojmenovatelnou škálu pocitů vyvolávanou režisérovým nedostižným debutem. Navíc má pro porozumění hlavní postavy divák příliš málo informací a spíše vnímá herecký výkon Nadeždi Markiny, který málo přístupnou postavu navenek dokáže velmi oživit. Právě díky jejímu charismatu by bylo chybou si tento snímek nechat ujít.
Další projekce na festivalu: 8. 7. 20:00 Velký sál
{SEARCH:MFF Karlovy Vary}
Napsat komentář