Kluk na kole (Belgie, Francie, Itálie 2011; rež. Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne) – výborný
Neochvějný režijní styl a fascinace sociálními tématy z okraje společnosti je poznávací značkou belgických festivalových veteránů bratří Dardennů. I když u jejich filmů téměř nedochází k estetickým posunům ani k postřehnutelnému vývoji a věrnost tématice může zavánět nebezpečným eklekticismem (Kluk na kole jako by dále rozvíjel problematiku rodičovství z Dítěte), rozhodně se nedá říct, že by jejich umělecká křivka klesala. Rozhodně by bylo scestné považovat ustálený filmový jazyk za značku osobního konzervatismu a ignorovat jejich nové počiny pod nařčením z předvídatelnosti. Užívané stylistické postupy totiž Dardennové mají obzvláště v tomto případě uchopené ve svých rukou tak pevně, až člověk žasne nad uhrančivou silou filmového realismu.
K tomu je silně nápomocná intimní blízkost kamery protagonistovu pohybu, matematicky vypočtená úspornost roztřesené kamery či naprosto neviditelné vedení herce v dialozích a především v tělesné akci, jež u filmů tohoto tandemu dosahuje v charakterizaci postav srovnatelné váhy. I dvanáctiletý Cyril, respektive jeho pozoruhodný herecký představitel, dokáže komplexem svých gest i mimovolných pohybů bohatě navázat na tradici „rozhněvaných“ lidí z okraje, ať už sledujeme kontinuitu s britské sociálním dramatem a free cinema, či chlapcovu podobnost s dívkou Rosettou ze stejnojmenného filmu od těchto tvůrců.
Příběh malého Cyrila, zoufale toužícího po opětovném dosažení zájmu otce, který by na něj nejraději zapomněl, se může jevit nenápadněji a obyčejněji než děj předcházejících snímků. Přesto však slibuje nemenší emocionální poryvy a stejně tak i s přehledem vystavenou katarzi, na níž je založen složitý vztah chlapce k jeho víkendové „pěstounce“. Jediné, co bych vytknul, je psychologická uspěchanost přerodu chlapcovy vazby k mladé ženě, kterému není věnován zdaleka takový prostor jako předchozí fázi vztahu, a místo něj spíše zeje citelná elipsa.
Dardennové opět udržují mílový odstup od doslovných emocí a pečlivě a střídmě je dávkují ve strhujících výbuších hněvu a neporozumění, ale na rozdíl od předcházejících snímků se u nich světlé stránky života občas zablesknou v celkovém průběhu děje. Příznačný otevřený konec opět působí svou uvolňující silou, optimistickou nadějí a zadostiučiněním, i když se nelze zbavit pocitu staženého hrdla. V tu chvíli již není potřeba nic dodávat, je vyhmátnut onen vyvážený konečný bod, k jehož nalezení většině filmařů chybí ten správný instinkt.
Bratři Dardennové opět dokazují, že neoplývají pouze touto dispozici, ale i neopakovatelným umem zobrazit „život takový, jaký je“ bez opory neorealistických berliček. Kluk na kole může být především pro neznalé jejich tvorby důkazem toho, že doba velkých režisérských „géniů“ není hudbou minulosti.
Další projekce na festivalu: 8. 7. 10:30 Pupp
Dům (Slovensko, Česká republika 2011; rež. Zuzana Liová) – dobrý
Poměrně konvenční komorní rodinné drama s poměrně neústrojně vloženou a ničím výjimečnou milostnou linií (až příliš připomínající debutantský režijní a scenáristický styl) se Zuzaně Liové podařilo pozvednout především díky dvěma důležitým přidaným hodnotám. První z nich je samo dějiště – zapadlá vesnice kdesi v slovenském podhůří, kterou se světem a možnostmi důstojné existence propojuje pouze starý autobus. Poutavé vykreslení tamního života, který až s dávkou absurdnosti míšením tradice, opatrných průniků moderního životního stylu i jakýmisi opožděnými dozvuky raně porevolučního kapitalismu, vytváří podmanivě paradoxní „nadčasový“ prostor. Pomalé tempo s minimálními variacemi v základních situacích a práce s opakujícími se motivy, jako by s tímto prostředím organicky srůstalo, i když se stále nelze ubránit dojmu nedostatečné zkušenosti s konstrukcí plynulého vyprávění.
Druhou nespornou kvalitou je samotné východisko scénáře – symbolická povaha rozsáhlého pozemku s dostavěným, rozestavěným a nedokončeným domem, k němuž těsně přiléhá budova, v níž z nouze žije zavržená dcera, i její nově vybudovaný obchod se smíšeným zbožím. Právě existence tohoto omezeného pole a dějového ohniska, v němž se neustále protínají linie soukromých osudů, je výborným prostředkem zhušťujícím děj a vytvářejícím vděčné situace. Alegorické role, kterou zde hrají rozestavěné domy, dočasné či provizorní přístřeší, navíc dokážou obohatit přísnou obrazovou a hereckou autenticitu o hlubší rovinu. Občas pouze dokreslují a doslovují malicherné a zbytečné konflikty, v několika případech však vytvářejí silný emoční účinek tím, že vystihují potlačované citové vztahy a skryté tužby.
Snímek v některých případech zaujme i po herecké stránce – Miroslav Krobot svůj rejstřík příliš neobohacuje a jeho téměř statická postava je spíše katalyzátorem emocí u jeho blízkých a sama spíše zaujme svým životním přístupem, do kterého se pomalu vkrádají nejistoty, k jejichž zachycení je potřeba zvýšená pozornost. Tyto drobné okamžiky pak působí s několikanásobně vyšší intenzitou. Judita Bárdos v roli mladší dcery většinu situací uhraje s upřeným pohledem a nepřítomným úsměvem na tváři, až se na mysl vkrádají myšlenky o únikovém znovuoživování Kulešovova efektu a nechává se zastínit daleko plastičtějším a procítěným projevem ve filmu rovněž debutující Lucie Jaškové (starší dcera).
Distribuční premiéra v ČR: 20. 10. 2011
{SEARCH:MFF Karlovy Vary}
Napsat komentář