Snímek Požáry se zdá být dosavadním završením poměrně dlouhé, leč co se týče počtu snímků skromné filmařské kariéry kanadského tvůrce Denise Villeneuvea. Po řadě originálních a tematicky i stylově velmi odlišných indie snímků se totiž tímto svým nejnovějším počinem rázem zařadil mezi kanadskou filmovou elitu (nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, ovládnutí kanadských národních cen Genie). Villeneuve se nesnaží vytvářet osobité autorské filmy propojené rozeznatelným rukopisem a Požáry jsou toho výsostným důkazem. Režisér plně opouští pole jemného experimentu i existenciální pocitové roviny (alespoň těmito dvěma kategoriemi by bylo jeho dílo možné zobecnit) a zkouší své síly na nevyzkoušeném poli rozmáchlého vyprávění zahlceného situacemi a dějovými zvraty.
Požáry způsobem vyprávění naplňují znaky mysteriózního žánru, jeho obsah však má blíže rodinnému dramatu s politicko-historickým zázemím. Dvojčata Simon a Jeanne se po počátečním zdráhání totiž snaží rozluštit velkou hádanku, kterou pro ně připravila jejich zesnulá matka, a tím jsou oba přinuceni k obtížnému pátrání po její minulosti v oblasti Blízkého východu. Sourozenci postupně zjišťují šokující zkušenosti, odhalují silnou osobnost, po jejímž boku léta nevědomky žili, a postupně přehodnocují svůj vztah vůči ní.
Villeneuve zcela volně přechází mezi minulostí a přítomností, aniž by však vytvářel komplexní vztahy mezi oběma časovými rovinami. Volením pořadí odkrývaných faktů na obou úrovních i předbíháním událostí, jejichž pravý smysl se projeví až později, však dokáže udržovat pozornost bez jakéhokoliv pocitu zmatečnosti a pečlivě si připravuje půdu pro celý arsenál zvratů. Obě linie jsou však značně nevyrovnané. Zatímco příběh matky dosahuje parametrů antického dramatu v dokonale ztvárněném prostředí náboženského konfliktu, pátrání sourozenců nenabízí jedinou vděčnější scénu a spíše se podobá suchopárnému a přímočarému sběru informací, které dokážou oživit až netrpělivě očekáváné retrospektivy.
Navíc koherenci snímku velmi narušuje snaha vyjádřit odcizený vztah mezi bratrem a sestrou. Nejen, že divák nepochopí zhola nic o tom, co dvojici přivedlo na bod mrazu, ale navíc působí nešťastně i okatě artistické podání tohoto vedlejšího tématu. Dlouhé a symbolické scény z bazénu jako by střihač omylem přimíchal z úplně jiného filmu a jediná možnost psychologicky prohloubit zběsile ubíhající děj až zarazí povrchností a lacinou efektností těchto intermezz.
Požáry však přesto neztrácejí na intenzitě a mrazivosti výpovědi. Villeneuve se ani tentokrát plně nepoddal syrové autenticitě a reálie příběhu si vytvořil zcela po svém (s přispěním předlohy, kterou je překvapivě divadelní hra) za pomoci širokého štábu výtvarníků a architektů. Scény zničených měst a komplentativní obrazy vyprahlé krajiny jsou působivé samy o sobě a nabízí alespoň chvilkový odpočinek od proudu situací, při nichž až vyvstává studený pot (jedinečný masakr v autobusu).
Pokud divák přijme skutečnost, že hlavní předností snímku je dokonalá scénáristická fabulace, která funguje jen, co se týče splétání a rozplétání příběhu, a je mu blízký i poněkud konzervativní ztvárnění tématu, čeká ho působivý zážitek. A nic na tom nemění i několik logických lapsů a klíčová role velmi nepravděpodobné náhody. Ve všech ostatních složkách jsou však Požáry pouze lepším průměrem, ve snaze o hlubší, odvážnější výpověď a dramaturgickou vyrovnanost bohužel selhávají. U koho stojí tyto požadavky na předním místě, ať raději zkusí jiný z kompletní nabídky režisérových snímků, které spíše slibují jejich naplnění. Já si však i přes tyto nedostatky snímek vychutnal a dokonce se nedostavila tak častá doznívající pachuť na patře.
Další projekce na festivalu: 7.7. 11:00 Karlovarské městské divadlo
{SEARCH:MFF Karlovy Vary}
Napsat komentář